Objevila se galaxie v souhvezdi Honicich psu, vzdalena miliony parseku. Ve staroveku ji znali jako NGC 5194 cili M 51. Je to jedna z mala galaxii, ktere od nas vidime na plocho, kolmo k rovine „kola“. Ma hutne jadro, ve kterem zari miliony hvezd, a dva spiralove zavity. Jejich dlouhe konce se tahnou na desetitisice parseku do protilehlych stran, zdaji se stale slabsi a mlhavejsi, az zaniknou v cernem prostoru. Mezi hlavnimi vetvemi se stridaji shluky cerne hmoty s proudy hvezdnych nakupenin a mracny sviticiho plynu, jejichz zahnuty tvar pripomina lopatky turbiny.
Prekrasna je rozsahla galaxie NGC 4565 v souhvezdi Kstice Bereniky. Je videt bokem ze vzdalenosti sedmi milionu parseku. Kloni se na stranu jako plachtici ptak a rozprostira do siroka svuj tenky disk ze spiralovych zavitu, v jehoz stredu jako zplostela koule hori hutne jadro. Je zretelne videt, jak se ploche galaxie daji prirovnat k jemnemu kolecku hodinoveho stroje. Jejich kraje jsou nezretelne, jako by se rozplyvaly v bezedne tme prostoru. Na stejnem kraji nasi Galaxie se naleza Slunce a nepatrne zrnicko Zeme, ktera silou vedeni se spojila s mnoha obydlenymi svety a rozprostrela kridla lidske myslenky nad vecnosti kosmu.
Mven Mas prepojil snimac napeti na galaxii NGC 4594 v souhvezdi Panny. Tato galaxie ho vzdy nejvice zajimala. Byla videt rovnez v rovnikove poloze. Vzdalena deset milionu parseku podobala se tluste cocce horici hvezdne masy, obalene vrstvou sviticiho plynu. Na rovniku pretinal cocku silny pruh nakupene cerne hmoty. Galaxie vypadala jako tajemna lampa zarici z propasti.
Jake svety se ukryvaly v jejim sumarnim zareni, ktere bylo pronikavejsi nez u ostatnich galaxii a dosahovalo v prumeru spektralni tridy F? Zdalipak tam existuji obyvatele na mohutnych planetach a premitaji jako my o tajemstvich prirody?
Ohromne hvezdne ostrovy byly mlcenlive a neme, ze Mven az zatinal pesti. Chapal celou absurdnost vzdalenosti — vzdyt z teto galaxie k nam leti svetlo tricet dva miliony let! Na vymenu zprav je zapotrebi ctyriasedesat milionu roku!
Mven prehraboval chvili civky, a pak na obrazovce vzplala velika obla skvrna, zarici jasne mezi ojedinelymi a matnymi hvezdami. Nepravidelny cerny pruh roztinal skvrnu ve dvi a zduraznoval planouci ohnivou masu po obou stranach temneho pasu, ktery se na koncich rozsiroval a zatemnoval rozsahlou cast prstence zhavych plynu kolem zarive skvrny. Tak vypadal snimek prostupujicich se galaxii v souhvezdi Labut, jejz se podarilo ziskat diky neuveritelne vynalezavosti techniky. Srazka galaxii byla uz davno znama jako nejmocnejsi zdroj radioveho zareni v dostupne casti vesmiru. Giganticke proudy plynu se pohybovaly velikou rychlosti a vytvarely elektromagneticka pole tak nepredstavitelne sily, ze zprava o titanske katastrofe letela do vsech koncin kosmu. Sama hmota zde vysilala otresna volani o pomoc vlastni radiostanici o tisici kvintilionech kilowatu. Galaxie vsak byly tak vzdalene, ze zarici snimek na obrazovce ukazoval jejich starou podobu pred mnoha miliony lety. Jak vypadaji prostupujici se galaxie dnes, to spatrime az po takove dobe, ze neni jiste, bude-li vubec lidstvo tak dlouho existovat.
Mven Mas vyskocil a oprel se rukama o masivni stul, az mu zaprastely klouby.
Rozmezi milionu let, nedostupne pro desetitisice generaci, doba, znamenajici vrazedne „nikdy“ i pro nejvzdalenejsi potomky, mohla by zmizet mavnutim carovneho proutku. Tim proutkem je objev Rena Boze a jejich spolecny pokus.
Nekonecne daleke body vesmiru se ocitnou na dosah ruky!
Staroveci astronomove predpokladali, ze se galaxie rozbihaji na ruzne strany. Svetlo ze vzdalenych hvezdnych ostrovu pronikalo do zemskych teleskopu zmenene, protoze svetelne zareni se prodluzovalo a menilo se v rude vlny. Zcervenani svetla svedcilo o tom, ze se galaxie od pozorovatele vzdaluji. Lide v minulosti si zvykli chapat jevy jednostranne a primocare. Vytvorili teorii rozpinajiciho se vesmiru, aniz pochopili, ze vidi jen jednu stranu velkeho procesu zaniku a vzniku. Jejich smysly i pristroje vnimaly a zachycovaly prave jen stranu rozptylovani a zaniku cili prechod energie na nizsi uroven podle druheho zakona termodynamiky. Stranku sdruzovani a vzniku lide vubec nepocitovali, nebot zivot sam cerpal silu z energie prichazejici ze slunci a podle toho se v lidech utvarelo vnimani okolniho sveta. Ale mohutny lidsky mozek prece pronikl do tajemnych procesu vzniku svetu v nasem vesmiru. Lec v onech davnych dobach se zdalo, ze cim dal je galaxie od Zeme, tim vetsi rychlosti se vzdaluje. Jak se prostor prohluboval, dospelo se ke galaxiim, jejichz rychlost byla blizka rychlosti svetla. Hranici pro viditelny vesmir se stala vzdalenost, odkud by galaxie dosahovaly svetelne rychlosti. Pak by k nam skutecne nevysilaly zadne svetlo a nikdy bychom je nemohli videt. Dnes vime, proc svetlo ze vzdalenych galaxii rudne. Pricin je vic. Z dalekych hvezdnych ostrovu k nam pronika jen svetlo z jejich zarivych center. Tyto obrovske masy hmoty jsou obklopeny prstenci elektromagnetickych poli, ktere velmi silne pusobi na svetelne paprsky nejen svou silou, ale i rozlehlosti, v niz se svetelne vlneni postupne zpomaluje, az vzniknou dlouhe rude vlny. Astronomove uz davno vedeli, ze svetlo z velmi hutnych hvezd cervena, cary ve spektru se posunuji k rudemu konci a hvezda vypada jako by se vzdalovala, na priklad v podvojnem Siriu bily trpaslik Sirius B. Cim vzdalenejsi je galaxie, tim soustredenejsi zareni k nam vysila a tim vetsi je rudy posuv spektra.
Na druhe strane svetelne vlny na daleke ceste prostorem se „houpaji“ a kvanta svetla ztraceji cast energie. Dnes vime, ze rude vlny mohou byt i unavene, „stare“ vlny obycejneho svetla. Vzdyt i vsepronikajici svetelne vlny starnou, kdyz proleti obrovskou vzdalenosti. Jakou nadeji ma clovek, ze prekona podobne vzdalenosti, nezvitezi-li nad pritazlivosti jejim protikladem, jak to plyne z matematiky Rena Boze?
Ne, jeho neklid se utisil.
Ma pravo uskutecnit nebyvaly pokus!
Mven Mas jako obvykle vysel na balkon observatore a jal se rychle prechazet. V unavenych ocich mu dosud zarily rude vlny svetla, kterymi jako by vzdalene galaxie volaly o pomoc k nepremozitelne myslence cloveka. Mven se tise a presvedcene zasmal. Rude paprsky budou cloveku stejne blizko jako vlny, ktere rudym svetlem zivota opradaly telo Cary Nandi na Slavnosti Plamennych Cisi. Te Cary, ktera se pro neho necekane stala rudou dcerou z Epsilonu Tukana, divkou jeho snu.
A Mven zameri vektor Rena Boze na Epsilon Tukana uz nejen s nadeji, ze uvidi prekrasny svet, ale i na pocest Cary, jeho predstavitelky na Zemi!
Ctyrsta desata skola tretiho cyklu byla na jihu Irska. Rozsahla pole, vinice i skupiny dubu se tahly od zelenych vrchu k mori. Veda Kong i Evda Nal prijely v dobe vyucovani a prochazely kruhovou chodbou kolem uceben, rozmistenych po obvodu kulate budovy. Bylo pod mrakem, drobne mzilo, a proto se vyucovalo v mistnostech, nikoli na paloucich pod stromy jako obvykle. Veda si pripadala zas jako mala skolacka; kradla se tise kolem a naslouchala u vchodu, ktere jako ve vetsine skol byly bez dveri, pouze vybezky sten se kulisovite prekryvaly. Evda Nal se pripojila ke hre. Obe zeny pozorne nahlizely do trid a snazily se najit Evdinu dcerku, aniz by je nekdo zpozoroval.
V prvni mistnosti objevily vektor, nakresleny modrou kridou pres celou stenu. Podel neho se rozvijela spirala, kterou na dvou usecich pretinaly elipsy s vepsanou soustavou pravouhlych souradnic.
„Bipolarni matematika!“ zvolala Veda s zertovnou hruzou, „Tohle je neco vic! Pockejme chvili,“ namitla Evda.
„Kdyz jsme se seznamili se stinovymi funkcemi kochlearniho cili spiraloveho progresivniho pohybu, ktere vznikaji po care vektoru,“ vysvetloval starsi ucitel s hluboko posazenyma, planoucima ocima, „prichazime k pojmu» repagularni pocet«. Nazev ma puvod ve starem latinskem slove, ktere znamenalo prekazku, zabranu, presneji receno prechod z jednoho stavu do druheho, nazirany z obapolneho hlediska.“ Prednasejici ukazal na sirokou elipsu napric spiraly. „Jinymi slovy, jde o matematicky vyzkum jevu, ktere se navzajem prostupuji.“
Veda Kong se ukryla za vyklenkem a zatahala druzku za rukav.
„To je neco noveho! Neco z oblasti, o niz se zminoval vas Ren Boz na morskem brehu.“
„Skola vzdycky uci zaky nejnovejsim vecem a stare postupne odklada. Kdyby nova generace opakovala zastarale pojmy, jak bychom zajistili rychly postup kupredu? Vzdyt beztak padne spousta casu na to, abychom predali detem stafetu vedeni. Uplynou desitky let, nez dite dosahne uplneho vzdelani, aby mohlo vykonat obrovske veci. Pulsace pokoleni, pri ktere se ujde krok dopredu a devet desetin zpatky — nez doroste a vyuci se nova smena a — to je pro cloveka nejtezsi biologicky zakon smrti a zrodu. Mnohe z toho, co jsme se ucili v matematice, fyzice a biologii, zastaralo. Neco jineho je vase historie; ta starne pomaleji, protoze sama je uz prilis stara.“
Nahledly do dalsi mistnosti. Ucitelka, stojici k nim zady, ani zaujati zaci nic nepostrehli. Byli tu sedmnactileti chlapci a divky. Naslouchali s takovym zajmem, ze jim zruzovely tvare.
„Lidstvo prodelalo nejtezsi zkousky,“ znel vzrusene ucitelcin hlas. „Az dosud se v historii na skole zabyvame hlavne studiem omylu lidstva a jejich nasledku. Prosli jsme vysilujici slozitosti zivota, abychom dospeli k nejvetsi oprostenosti. Komplikovany zpusob zivota vedl k zjednodusovani duchovni kultury. Zbytecne veci cloveka spoutavaji, kdezto v prostem zivote jsou jeho vjemy a prozitky mnohem silnejsi a mnohostrannejsi. Peci o kazdodenni zivot
