dlouhym zbytecnym mukam a jejich pribuzne k nejtezsimu moralnimu utrpeni, kdyz uz nebylo vychodiska, a smrt mohla byt lehka a rychla. Ale vidite, jak se tradice vyplatila — dva lide chybeli, a mne se zatim — diky Gromu Ormovi — podarilo privolat Afa Nuta…“
„Prave to vam chci pripomenout. Vase konsilium spolecenske smrti tvori zatim jediny clovek!“
Mven Mas pozdvihl Evdinu ruku ke svym rtum. Dovolila mu tento projev velikeho, duverneho pratelstvi. Je silny, ale klesa pod tihou moralni odpovednosti. Ona jedina je ted u neho. Jen ona… Co kdyby na jejim miste byla Cara? Ne, aby African mohl prijmout Caru, potreboval by dusevni elan, k nemuz se mu zatim nedostava sil. At ma vsechno volny prubeh — dokud se neuzdravi Ren Boz a nez bude zasedat Rada Astronautiky.
„Nevite, jaka treti operace ceka Rena?“ zmenila Evda tema
Mven si chvili vybavoval v mysli besedu s Afem Nutem.
„Chce vyuzit Renova otevreni k tomu, aby jeho organismus ocistil od nastradane entropie. To, co se dela pomalu a obtizne pomoci fyziochemoterapie, dosahne se ve spojeni s tak velkolepou chirurgii mnohem rychleji a daleko dukladneji.“
Evda si vyvolala v pameti vsechno, co vedela o zakladech dlouhovekosti cili o ociste organismu od entropie. Ryby a jesteroviti predkove cloveka zanechali v jeho organismu nanosy protichudnych fyziologickych ustroji, z nichz kazde svym zvlastnim zpusobem produkovalo zbytky zivotni cinnosti. Tyto stare struktury byly kdysi ohnisky starnuti a chorob, ale behem tisicileteho zkoumani zacaly ustupovat, kdyz se starnouci organismus zacal promyvat zarenim, chemickymi roztoky nebo vlnovymi otresy.
Zbavit zive bytosti narustajici entropie znamena v podstate nutnost, aby se nove potomstvo rodilo z rozdilnych jedincu, kteri by pochazeli z ruznych mist, cili z ruznych dedicnych linii. To miseni dedicnosti v boji s entropii a cerpani novych sil z okolniho sveta bylo nejslozitejsi vedeckou hadankou, za jejiz rozlusteni uz cela tisicileti bojovali biologove, fyzikove, paleontologove i matematici. Ale boj se vyplatil; uz dnes dosahla vekova hranice temer dvou set let, a co je nejdulezitejsi: zmizela umorna tlejici staroba.
Mven Mas uhodl, nac psychiatricka mysli.
„Premyslel jsem o novem velikem rozporu v nasem zivote, rekl African pomalu. „Na jedne strane mocna biologicka medicina, plnici organismus novymi silami, a na druhe strane vzrustajici tvurci prace mozku, ktera cloveka rychle stravuje. Jak slozite jsou zakony naseho sveta!“
„Mate pravdu, a proto zatim nerozvijime treti signalni soustavu cloveka,“ souhlasila Evda Nal. „cteni myslenek velice ulehcuje vzajemny styk lidi, ale vyzaduje prilis mnoho sil a oslabuje utlumova centra. To posledni je nejnebezpecnejsi…“
„A stejne se vetsina pracovniku doziva jen poloviny let kvuli nervovemu prepeti. Pokud chapu, s tim medicina bojovat nemuze, zbyvalo by jen zakazat praci. Ale kdo zanecha prace kvuli tomu, aby si prodlouzil zivot?“
„Nikdo, protoze smrt se zda hrozna jen tehdy, kdyz clovek prozil zivot v uzavrenosti a smutnem ocekavani neprozitych radosti,“ pronesla zamyslene Evda, a pritom si bezdeky vzpomnela, ze na ostrove Zapomenuti ziji lide pravdepodobne dele.
Mven Mas opet pochopil jeji nevyslovene myslenky a stroze navrhl, aby se vratili na observator a odpocinuli si. Evda poslechla.
…Dva mesice nato Evda Nal vyhledala Caru v hornim sale Palace informaci, ktery vysokymi piliri pripominal goticky chram. Shora sem dopadaly sikme slunecni paprsky, v polovine cesty se krizily a vytvarely nahore jasnou zari a dole mekke sero.
Divka se opirala o sloup a spustene ruce spojovala za zady. Mela na sobe kratke sedomodre saty s hlubokym vystrihem. Evda musila znovu ocenit jeji prosty odev.
Cara pohledla pres rameno na blizici se Evdu a jeji smutne i oci ozily.
„Co zde delate, Caro? Myslila jsem, ze se chystate ohromit nas novym tancem, a vas zatim vabi geografie.“
„Cas tancu skoncil,“ rekla vazne Cara. „Vybiram si praci v oboru, ktery znam. Uvolnilo se misto v zavode pro umelou kultivaci kuze ve vnitrnich morich ostrova Celebesu, a na stanici pro pestovani dlouhokvetoucich rostlin v byvale pousti Atakame. Citila jsem se dobre pri praci v Atlantickem oceanu. Bylo mi tak svetle, jasne a radostne ze sily more, z bezstarostneho splynuti s nim, z rychle hry a ze zapoleni s mohutnymi vlnami, ktere byly vzdycky vedle, stacilo jen skoncit praci…“
„Ja take podleham melancholii, kdyz si vzpominam na praci v psychologickem ustavu na Novem Zelande, kde jsem zacinala jako mladicka osetrovatelka. A Ren Boz ted, po svem hroznem zraneni, take rika, ze byl nejstastnejsi, kdyz pracoval jako hlidka pri vrtulnikove doprave. Vzdyt prece, Caro, chapete, co je to slabost! Unava z ohromneho vypeti, ktere clovek musi vyvinout, aby se udrzel na te tvurci vysi, jake se podarilo dosahnout vam, opravdove umelkyni. A unava bude jeste vetsi, az vase telo prestane byt velkolepym nabojem zivotni energie. Dokud ale jim byt neprestalo, doprejte nam, abychom se tesili z vaseho umeni i krasy.“
„Evdo, vy nevite, jak mi je. Kazda priprava tance je pro mne radostnym hledanim. Uvedomuji si, ze jeste jednou dam lidem neco dobreho, co jim prinese radost, co se hluboce dotkne jejich citu… Ziji tim. Nastane okamzik, kdy se tvurci myslenka stane skutecnosti, a ja se cela oddam vasnivemu vzletu, horce a bez uvazovani… Jiste se to prenasi i na divaky, a proto tak silne vnimaji tanec.
„A co prijde potom? Prudky pad?“
„Ano! Jsem jako pisen, ktera odletela a rozplynula se ve vzduchu. Nevytvarim nic, co se da zachytit myslenkou.“
„Existuje neco mnohem vetsiho — vas vklad do lidskych dusi.“
„Ten je prilis nehmotny a kratkodoby; vim to sama podle sebe!“
„Caro, vy jste jeste nikdy nemilovala?“
Divka sklopila vicka.
„Je to videt?“ odpovedela otazkou.
Evda Nal potrasla hlavou.
„Mam na mysli veliky cit, jakeho jste schopna prave vy, ale zdaleka ne kazdy…“
„Chapu, chcete tim rici, ze muj intelektualni zivot je chudy, a tak mi zbyva premira emocionalniho…“
„Podstata myslenky je spravna, ale trochu bych ji zpresnila: vy jste citove tak obdarena, ze druha stranka u vas rozhodne nebude chuda, i kdyz samozrejme bude slabsi, podle prirozeneho zakona protikladu. Avsak mluvime abstraktne, a ja vas potrebuji kvuli zalezitosti, ktera specha a bezprostredne souvisi s nasim rozhovorem. Mven Mas…“
Divka sebou trhla.
Evda se do Cary zavesila a vedla ji do jedne z bocnich apsid v sale, kde ozdoby z tmaveho dreva silne kontrastovaly s modrou a zlatou barvou skel v sirokych arkadovych oknech.
„Mila Caro, jste jako svetlomilny pozemsky kvet, presazeny na planetu podvojne hvezdy. Po obloze putuji dve slunce: jedno je modre, druhe rude, a kvitek nevi, ke kteremu z nich se otocit. Vy vsak jste dcerou rudeho slunce, proc tedy touzite po modrem?“
Evda Nal pevne a nezne pritahla divku k svemu rameni, a Cara se k ni celym telem privinula. Znamenita psychiatricka ji matersky hladila po hustych, trochu vzpurnych vlasech a premyslela o tom, ze vychove se behem tisicileti podarilo drobne osobni radosti nahradit velkymi a spolecnymi. Ale jak dlouho to bude jeste trvat, nez zvitezi nad osamelosti duse, zvlaste kdyz je tak slozita, plna pocitu a dojmu a vypestovana v tele, ktere prekypuje zivotni energii…! Nahlas rekla:
„Mven Mas… Vite, co se s nim stalo?“
„Ovsem, cela planeta rokuje o jeho nezdarenem pokusu.“
„A co si myslite vy?“
„Ze jednal spravne!“
„Ja take. Proto je treba, abychom ho dostali z ostrova Zapomenuti. Za mesic ma Rada Astronautiky vyrocni schuzi. Tam projednaji jeho vinu a rozhodnuti predaji ke schvaleni Kontrole Cti a Prava, ktera dohlizi na osud kazdeho pozemstana. Doufam, ze soud bude mirny, ale je treba, aby Mven byl tady. Clovek, jehoz city jsou stejne silne jako vase, nesmi zustat dlouho na ostrove, tim spise, je-li osamely.“
„Copak jsem natolik zenou minulosti, abych sve zivotni plany podrizovala zalezitostem muze, treba to byl muj vyvoleny?“
„Caro, dite, neni treba. Videla jsem vas spolu a vim, co pro neho znamenate… Stejne jako on pro vas. Neodsuzujte ho za to, ze se pred vami skryl. Pochopte, jak musi byt takovemu cloveku, ma-li se pred svou
