Mlhoviny v Andromede

„Zbyva devet minut do zavreni priklopu,“ rekl pridusene Erg, nespousteje oci s Vedy.

„Tak dlouho jeste…!“ vzlykla Niza se slzami v hlase. Veda, Erg, Dar Veter, Mven Mas a ostatni pocitili s litosti a udivem, ze nemaji slov. Nebylo cim vyjadrit city pred hrdinstvim, konanym pro ty, kdo jeste neexistuji, kdo prijdou teprve po mnoha letech. Lide, kteri odletali, i ti, kdo je vyprovazeli, vedeli o vsem — co jim mohla dat zbytecna slova? Jaka prani, jake zerty nebo sliby se mohou dotknout duse lidi, kteri navzdy opousteji Zemi a odletaji do propasti vesmiru?

Druha signalni soustava cloveka byla nahle nedokonala a postoupila misto treti. Hluboke pohledy, v nichz se zracily vasnive, slovy nevypoveditelne vznety, stretaly se mlcky a intenzivne, nebo do sebe lacne vpijely nebohatou prirodu El Chomry.

„Je cas!“ kovovy hlas Erga Noora zasvistel jako uder pastyrova bice. Zacali spechat.

Veda otevrene zastkala a pritiskla se k Nize. Obe zeny staly nekolik vterin se zavrenyma ocima, tvar na tvari, zatim co muzi se loucili pohledy a stisky rukou. Vytah uz ukryl v cernem ovalnem otvoru osm astronautu. Erg Noor vzal Nizu za ruku a neco ji poseptal. Divka se zardela, vytrhla se z Vedina objeti a spechala k hvezdoletu. Nez vstoupila na plosinu zdvize, stretla se s ohromynma ocima nezvykle blede Cary.

„Caro, smim vas polibit?“ zeptala se Niza hlasite. „Cara neodpovedela, ale vyskocila na plosinu a cela se chvejic objala siji rusovlase astronavigatorky; pak stejne mlcky seskocila a odbehla stranou.

Erg a Niza vyjeli soucasne.

Lide strnuli, kdyz se pred cernym otvorem na vybezku jasne osvetlene paluby Labute zastavily na okamzik dve postavy — vysoky muz a puvabna divka — aby prijali posledni pozdravy Zeme.

Veda Kong sevrela dlane tak silne, ze Dar uslysel; jak jf zaprastely klouby.

Erg Noor a Niza zmizeli. Z cerneho jicnu se vysunula ovalna deska stejne sede barvy jako cely trup rakety. Vterina, a sebebystrejsi zrak by nepoznal, ze v prikrych stenach obroviteho trupu byl jeste pred chvili otvor.

Hvezdolet stal ve vertikalni poloze na siroce roztazenych naraznicich a necim pripominal cloveka. Snad ten dojem vzbuzovala kulovita priti rakety, zakoncena ostrym priklopem a svitici signalnimi svetly jako ocima. Nebo zebrovite rozrazece, podobne naramenikum na rytirskem brneni. Hvezdolet se tycil na svych operach jako rozkroceny obr, ktery ze sve vysky prezirave a sebejiste shlizi na lidsky dav.

Pohotovostni signaly zaburacely poprve. Jako zazrakem se u rakety objevily siroke samohybne plosiny a odvezly zastup vyprovazejicich. Trinozky s televizofony a reflektory se posunuly bliz, rozjely se do stran, ale pritom nespustily objektivy a paprsky z rakety. Sedy trup Labute pohasl a jako by ztratil sve rozmery. Na „hlave“ rakety zlovestne zahorela ruda svetla, signal pro pripravu ke startu. Vibrace silnych motoru se nesla po tvrde pude, hvezdolet se zacal otacet na svych podperach a zaujimal startovaci polohu. Plosiny s vyprovazejicimi odjizdely stale dal a dal, dokud neprejely za caru bezpecnosti, ktera zazarila v temnote z navetrne strany. Zde lide rychle seskocili a plosiny odjizdely pro dalsi.

„Oni nas uz nikdy neuvidi, nebo aspon nase nebe?“ zeptala se Cara Mvena, ktery se k ni hluboko sklonil.

„Ne. Leda ve stereoteleskopech…“

Pod kylem hvezdoletu zaplala zelena svetla. Vysoko na ustredni budove zbesile zaviril radiomajak a rozesilal do vsech stran upozorneni, ze obrovska raketa bude startovat.

„Hvezdolet dostava signal k odletu!“ zaburacel nahle kovovy hlas tak silne, ze Cara sebou trhla a pritiskla se k Mvenovi.

„Kdo zustal v kruhu, at zvedne ruce! Zvednete ruce, jinak smrt! Zvednete ruce, jinak…!“ kricel automat, zatim co reflektory prohledavaly plochu a patraly, nezustal-li nekdo nahodou uvnitr nebezpecneho kruhu.

Kdyz nikoho neobjevily, zhasly. Robot zakricel znovu, a Care se zdalo, ze jeste zuriveji:

„Az zazni signal zvonu, otocte se k rakete zady a zavrete oci. Neotvirejte je, dokud neuslysite zvon po druhe. Otocte se zady a zavrete oci!“ jecel robot poplasne a vyhruzne.

„To je strasne!“ zaseptala Veda svemu spolecnikovi.

Dar Veter klidne odepjal z pasu dve srolovane polomasky s cernymi brylemi, jednu nasadil Vede a druhou sobe. Sotva si stacil zapnout prezku, uz se vysokym tonem divoce rozeznel veliky zvon pod pristreskem pro signalizacni pristroje.

Zvoneni ustalo a v tichu bylo slyset jen ke vsemu lhostejne cikady.

Znenadani hvezdolet vydal zurivy jek a zhasil svetla. Jednou, dvakrat, trikrat, po ctvrte letelo ztemnelou rovinou srdcervouci vyti, a citlivejsim lidem se zdalo, ze to sama raketa krici zalem z rozlouceni.

Rev stejne necekane ustal. Kolem rakety vyrostla stena oslepujiciho plamene. Na okamzik prestalo ve svete existovat vsechno krome tohoto kosmickeho ohne. Vez plamene se zmenila v sloup, protahla se v sahodlouhou tyc a pak v oslnive zarivou caru. Zvon uderil podruhe, a kdyz se lide obratili, uvideli prazdnou rovinu, na niz se rdela obrovska skvrna rozzhavene pudy. Ve vysce stala velika hvezda — Labut se vzdalovala.

Lide se pomalu rozchazeli k elektrobusum, ohlizejice se hned na nebe, a hned zas na misto odletu, ktere najednou prekvapive zpustlo, jako by se tu prave znovu zrodila chammada El Chomra, postrach a utrpeni poutniku minulych dob. — –

Nad jiznim horizontem zazarily zname hvezdy. Vsechny pohledy se obratily tam, kde vystupoval modry a jasny Achernar. U teto hvezdy se ocitne Labut za osmdesat ctyri roku cesty pri rychlosti devet set milionu kilometru za hodinu. Pro nas osmdesat ctyri, pro Labut jen ctyricet sedm roku. Mozna ze ti, kdo odleteli, vytvori tam novy, stejne krasny a radostny svet, pod zelenymi paprsky zirkoniove hvezdy.

Dar Veter s Vedou dohonili Mvena a Caru. African prave odpovidal divce:

„Ne, neni to zarmutek, co dnes citim, ale velika a smutna hrdost. Hrdost na nas, kteri se zvedame stale vys z vlastni planety a splyvame s vesmirem. Smutek citim proto, ze nase mila Zeme se stava malickou… Je tomu nekonecne davno, co Mayove, Indiani Stredni Ameriky, zanechali hrdy a smutny napis. Predal jsem jej Ergu Noorovi a on jim ozdobi laboratorni knihovnu Labute.“

African se ohledl, a kdyz zpozoroval, ze ho poslouchaji dochazejici pratele, pokracoval hlasiteji:

„Ty, ktery pozdeji zde ukazes svou tvar!
Jestli tvuj rozum chape, zeptas se:
kdo jsme? Kdo jsme?
Zeptej se zare, ptej se lesa,
zeptej se vlny, ptej se boure,
zeptej se lasky.
Zeptej se zeme,
zeme utrpeni i zeme milovane.
Kdo jsme? Jsme — zeme!

I ja jsem zeme — kazdou cateckou sveho tela!“ dodal Mven Mas.

Proti nim utikal Ren Boz a trhane dychal. Pratele obstoupili fyzika, ktery jim nekolika slovy povedel, ze se poprve setkaly myslenky dvou obrovskych hvezdnych ostrovu.

„Tolik jsem si pral prijit pred odletem,“ rekl rozcilene Ren, „abych to mohl sdelit Ergu Noorovi. On uz na cerne planete pochopil, ze spiralovy disk je hvezdolet z nesmirne vzdaleneho, uplne ciziho sveta a ze ta podivna raketa putovala ve vesmiru velmi dlouho.“

„Copak se Erg Noor nikdy nedovi, ze jeho spiralovy disk je z tak obludnych propasti vesmiru, ze priletel z jine galaxie, z mlhoviny v Andromede?“ rekla Veda. „Velka skoda, ze se nedockal dnesni zpravy!“

„Dozvi se to!“ rekl presvedcene Dar Veter. „Pozadame Radu o energii na zvlastni vysilani pres druzici tricet sest. Muzeme hovorit s Labuti jeste devatenact hodin.“

POZNAMKY

Adamuv most — souvisla rada uskali a koralovych utesu u jizniho cipu Vychodni Indie v delce asi 32 km mezi indickym pobrezim a ostrovem Cejlonem. Nazev pochazi od mohamedanu, kteri se domnivaji, ze sem dopadl Adam, kdyz by svrzen z nebe. Tamtez je i Palcky pruliv.

Anamezon — (slovo utvorene z reckeho ana: ne, zapor, a mezon: (elementarni castice) latka s rozrusenymi mezonovymi vazbami atomovych jader, jeji vytokova rychlost se blizi rychlosti svetla (fantazie).