Hodina Byka

spolecenske sily. Nic neni mocnejsi nez lide spojeni duverou… Jak tedy hodnotite vyznam expedice?“

„Byl znicen dalsi ostrov inferna ve vesmiru a miliardy lidi v pritomnosti i budoucnosti zbaveny utrpeni,“ odpovedeli zaci sborem.

Ucitel se pred detmi uklonil:

„Nemohli jste odpovedet lepe, jsem velmi spokojen.“

„Meli bychom jeste jednou zajet na planinu Revat,“ rekla Ivetta, „uvidime je ted skoro jako zive!“

„Brzy uvidite zive Tormantany,“ usmal se ucitel. „Na doporuceni stroju Nejvyssi Rozvahy byl vyslan hvezdolet z planety Zeleneho Slunce. A myslim, ze uz je na planete Tor-Mi-Oss.“

Vize nedavne budoucnosti?

Pred zadnou, zadnou zahadou sve sije nesklonime, o nebes klenby nejzazsi svym duchem zazvonime!

(Z Nerudovych Pisni kosmickych, Lumir 1877) Od usvitu jednotlivych civilizaci, snad uz od pocatku sveho polidsteni hleda clovek lepsi predobraz sve budoucnosti:

zaslibenou zemi, ostrov spravedlivych, slunecni stat, pozemsky raj, jakych metafor uz zde nebylo pouzito! A cim je mu rodna Zeme tesnejsi, tim casteji vzhlizi ke hvezdam — jako nas Jan Neruda pred sto lety. A vytvarenim snu o lepsim pristim sveho rodu nejlepsi basnici a myslitele zaroven napomahaji realizaci onoho lepsiho pristiho. Jestlize vsak v „ere Rozdeleneho Sveta“ — abychom pokracovali v terminologii precteneho romanu — bylo toto usili prevazne zalezitosti filosofickych traktatu a socialnich utopii (napriklad Konfucoius, Platonn, More, Bacon, Komensky, Campanella, Owens, Saint-Simon, Fourier, Cabet, Morris, Cernysevskij), pak v predvecer „ery Svetoveho Sjednoceni — nastoleni socialistickeho radu na celem svete — prejima tuto ulohu pojednou vedeckofantasticky roman.

Neni na tom nic prekvapujiciho, uvedomime-li si v duchu zakonitosti spolecenskeho vyvoje rozhodnou ulohu vyrobnich sil, a dnes tudiz i vedeckeho a technickeho rozvoje.

Revolucni skoky ve vyvoji techniky (od XIX. stoleti jen v oblasti energetiky: para — elektrina a spalovaci motory — atom a raketovy pohon), provazene analogickymi vlnami autorskeho i masoveho zajmu o vedeckofantastickou literaturu (Verne — Wells — science-fiction po prvni i druhe svetove valce a po vstupu cloveka do kosmu), prinasely vsak tomuto novodobemu literarnimu zanru nejen novou latku a nescetne podnetu, ale i nova uskali. Bud ze v nem v dusledku privalu novych vedeckych a technickych poznatku bytnela poznavaci slozka na ukor zakladni funkce umelecke literatury, kterou je vypoved o cloveku a jeho vztahu k svetu, cili ze vedeckofantasticky roman degradoval na uroven popularne zabavne literatury, byt s nelepsimi osvetarskymi umysly. Nebo ze na druhe strane nove objevy neposkytovaly autorovi pouze novou latku, material a ramec jeho umeleckeho vyjadreni, ale ze se pritom menil sam jeho vztah k nim, ze nejednou k nim zaujal negativni, nihilisticke stanovisko. Opravnene obavy ze zneuziti vedy a techniky proti cloveku, jemuz dokazali Wells ci Capek, Bradbury ci Lem dat tak mistrovsky satirickou podobu (byt nekdy s idylickou koncovkou), vyrostly v soucasne zapadni science-fiction do obludnych horroru, plnych pesimismu a bezvychodnosti.

Akceptujeme-li pojeti vedecko-utopicke fantastiky jako synkretickeho zanru, vzesleho ze vzpomenutych utopii o lepsim pristim, dale z verneovskeho dobrodruzneho romanu vychovneho s optimistickou virou v technicky pokrok a vitezstvi dobrych sil v cloveku, a konecne z poeovskyradcliffovske poetizace tajemna, fantasmagorie a iracionalna, pak prave zde naopak neumerne zbytnela posledne jmenovana slozka.

Nadeji literarniho sveta — obdobne jako onoho neliterarniho — je Sovetsky svaz, jeho literatura. Totiz nadeji, ze optimisticka perspektiva, vira v pozitivni sily cloveka, nekonecne poznavani a konecne vitezstvi humanismu z vedeckofantasticke literatury nezmizi, ze jeji hlavni proud pujde za svetlou vizi lepsiho pristiho. V soucasnem sovetskem literarnim deni zaujal vedeckofantasticky proud vyznamne misto prave diky Ivanu Jefremovovi. Ironii osudu autorovi, ktery prece svym „puvodnim povolanim“, jakozto svetovy specialista-paleontolog a zakladatel noveho pomezniho oboru paleontologie a historicke geologie, tzv. tathonomie, i „mel vsechny predpoklady“ vest vedeckou fantastiku spise smerem pouheho popularizatorstvi.

A po vedeckych uspesich jako by pocatky Jefremovovy umelecke drahy teto tendenci nasvedcovaly. Ony povidkove „neobycejne pribehy“ a „podivuhodna setkani“, „cestopisne zapisky“ a „stiny minulosti“ atd. cerpaji z jeho vlastni vedecke prace, z exotickych vyprav za poznanim prirody, neznamych zemi ci davne minulosti, a nikde neprekracuji hranici reality, hranici vedecky dostupneho a zduvodnitelneho.

Svou poutavou a pristupnou formou v nejednom pripomenou historicke obrazky naseho E. Storcha. Dokonce dej prvni kosmicke povidkyNavstevnici z hvezdsetrvava vyhradne na Zemi a vychazi z realnych faktu. Nalez dinosaurich koster s neobvyklymi prustrely byl vedecky popsan v tehdejsi paleontologicke literature. Teprve na zaklade tohoto nalezu z doby kridove (kdy po myslici bytosti, jez jedina by mohla vlastnit takovou zbran, nemohlo byt na Zemi jeste ani potuchy), jakoz i na zaklade prokazaneho zjisteni, ze dinosauri kostry se zachovaly v oblastech horskeho zvrasneni, vznikleho predpokladanym rozpadem uranu, a konecne na zaklade tehdy popularni Smidtovy kosmogonicke hypotezy, podle niz se nase planetarni soustava mohla docasne octnout v relativni blizkosti jinych galaxii, konstruuje Jefremov poutave vypraveni o moznych navstevnicich nasi Zeme. Pribyt mohli z jine galaxie, jez se 1 Pomoci teto nove pomezni discipliny (prekryvani, splyvani dvou stycnych oboru, z nehoz posleze vznikne samostatna specializace, je pro moderni vedu vubec priznacne) Jefremov po zivelne dialektickem postrehu Darwinove urcil zakonitosti vzajemne se podminujicich biologickych a geologickych procesu v usazeninach s praktickymi dusledky pro studium nekdejsich zivotnich podminek a pro zjistovani nalezist nerostu organickeho puvodu, tehdy dostala do blizkosti nasi planetarni soustavy, a pri hledani atomovych zdroju pro zpatecni let mohli zpusobit prustrely obtezujicim je obludam. Dodejme jeste, ze tato „nefantasticka“, avsak napinava povidka, typicky tezici z nekolika vednich oboru soubezne, vysla uz r. 1947 — tedy dvacet let predVzpominkami na budoucnost, v nichz na Zapade Erich von Daniken v obdobnem zanru az prilis neseriozne rozehral tema udajnych „bozskych navstevniku“.

Krome pocetne povidkove tvorby overil si Jefremov v historicke dilogii ze stareho EgyptaVelky oblouk(1952–1953) nejen umeni kompozice dobrodruzneho syzetu a psychologicke kresby postav v rozsahle romanove stavbe, ale predevsim zde vykrystalizovala jak jeho vedeckofantasticka predstavivost, tak jeho tridne materialisticke pojeti dejin.

Tak, vyzbrojen vedeckou i umeleckou zkusenosti a mimoradnou erudici, pristoupil k svemu nejvyznamnejsimu vedeckofantastickemu romanuMlhovina v Andromede(1957), ktery mu razem ziskal svetovou proslulost. Jiste i proto, ze svet, nadseny uspechy sovetske kosmonautiky, chtel se pochopitelne dozvedet, z jakeho vedeckotechnickeho a ideoveho prostredi se zrodil prvni kosmicky krok lidstva, tim spise, ze Jefremovuv roman vznikal jeste pred vypustenim prvych druzic a sam prvni kosmicky hrdina jej uvedl mezi svou oblibenou cetbou: „Zamilovali jsme si jeho malebne obrazy budoucnosti, zalibily se nam popisy mezihvezdnych cest a byli jsme zajedno s autorem, ze technicky pokrok dosazeny lidstvem za nekolik tisic let by bez vitezstvi komunismu byl nemyslitelny“ (z besedy J.

Gagarina s novinari v Pravde 26. V. 1961).

„Mlhovina v Andromede“, ktera podle autorova svedectvi byla zaroven zamerena polemicky k antihumanisticke vedeckofantasticke produkci zapadni, byla v dosud nejvetsi monografii o sovetske vedeckofantasticke literature z pera A. F. Britikova (1970) oznacena primo za meznik ve vyvoji tohoto zanru, kdy prave dik marxisticke aplikaci dialektiky prirodnich zakonu na historicke procesy v nejsirsim, primo kosmickem meritku dosahl Jefremov tak zadouci pozitivni perspektivnosti. Z podtextu veskereho Jefremova dila presvedcive vyplyva, ze se vubec nemusime obavat zadneho prepadeni kosmickymi gangstery, jak to napr. se sadistickymi podrobnostmi lici zapadni comics. Nebot jen vysoce vyvinuta spolecnost, ktera „dokaze spojit narody vlastni planety v jednu bratrskou rodinu, znicit nerovnost, utisk, rasove predsudky… bude mit dost sil k tak velkolepemu prekonani mezihvezdnych prostor“(Navstevnici z hvezd). Nebot „nikoliv zbozna prani, abstraktni moralni hodnoty, nybrz sama zelezna zivotni nutnost privedla zemsky rozum k socialistickemu radu“ (Mlhovina v Andromede).

Nebot „clovek je jedinou silou ve vesmiru, ktera muze jednat rozumne a navzdory sebefantastictejsim prekazkam vest k vedomemu a vsestrannemu pretvoreni sveta“(Hadi srdce).

Sovetska kritika, ktera vysoce vyzvedla encyklopedicky charakter „romanoveho eposu myslenky a snu“ (E. Brandis a VI. Dmitrijevskij ve sve spolecne monografii o autorovi z r. 1963), „prikladnou syntezu romanu filosofickeho, socialne psychologickeho, vedecky technickeho, dobrodruzneho, utopickeho a romanu o pracovnim