Hodina Byka

hrdinstvi“ (J. Rjurikov), zaujala apologeticke stanovisko i k dilcim vyhradam, vzeslym spise z okruhu samotnych spisovatelu. Tak vytykali- li Jefremovovi kupr. urcitou schematicnost, racionalismus a asketismus postav, hajila jej kritika tvrzenim, ze schematicnost hrdinu vedeckofantastickeho zanru vyplyva — jak potvrzuji i postavy J. Verna — z vyjimecnosti jejich prostredi, v nemz ideje a intelekt nutne potlacuji jejich emoce a vasne… Kritizovala-li napr. M. Saginanova vyumelkovanost „esperantskych“ vlastnich jmen, branila kritika tuto zrejmou poplatnost Marrove teorii o splyvani jazyku poukazem na souvislost pozustatku jmennych korenu s etnickym puvodem jednotlivych hrdinu („Rus“ Dar Veter, „indicka“ krasavice Care Nandy atd.), cimz pry chtel autor podtrhnout vyssi, internacionalni charakter sjednocene spolecnosti. A objevily-li se konecne vyhrady k Jefremovove „naivnimu geocentrismu a antropocentrismu“

(Zeme a clovek, resp. Pozemstane jsou centrem vesmiru), poukazoval Britikov na to, ze pusobeni, odraz objektivnich prirodnich zakonu kdekoli a v kteremkoli vedomi vede k jednotnemu mysleni, k universalnimu vesmirnemu fenomenu rozumu, jehoz prismatem take autor vesmir nazira.

Nesmel by to vsak byt spisovatel Jefremovovy fantazie a elanu, aby na sebemensi podnety v dalsi tvorbe nezareagoval.

Hned v nasledujici, citovane uz kosmicke povidce Cor Serpentis(Hadi srdce, 1959) lici setkani vesmirne lodi Pozemstanu s kosmickym korabem ze vzdalene planety s odlisnou, pro Pozemstany smrtelnou atmosferou. Nedojde ovsem k obavanemu konfliktu, jak jim kdysi strasili „spisovatele z pochmurneho obdobi konce kapitalismu“; astronaute a astronautky tak odlisnych dvou svetu pres rozdilnost sveho telesneho ustroji, pres fantastickou vzdalenost mezi jejich planetami pri setkani naopak pochopi“ vseprekonavajici silu a moc lidske lasky“!

Na Ostri britvy — jak se nazyva predposledni roman z r. 1963 — vyhnal Jefremov svuj pokus o polemicky antifreudovskou a antihomogenni prozu. Vychazi v ni z novych poznatku psychofyziologie o existenci utajenych psychickych i telesnych sil v cloveku, ale sam v predmluve doznava, ze slozitou vedeckou tkan se mu zatim nepodarilo spojit se systemem umeleckych obrazu. Jejich vzajemna symbioza nevysla a na „ostri britvy“ (zamyslene jako hranice, „zlaty rez“ absolutni, jedinecne a jedine objektivne existujici krasy) se spise dostala soudnost kritiku, kdyz jeden z nich oznacil roman za „estetickeho kentaura“.

A tak faktickym obsahovym i umeleckym navazanim na uspesnou „Mlhovinu v Andromede“ je az romanHodina Byka(1969). Videli jsme, ze Jefremovova umelecka metoda vzdy oscilovala mezi sdelenim a vyjadrenim, racionalnim a emocionalnim, realne verohodnym a fantasticky smyslenym. Jestlize se v pocatecnim obdobi priklanel vice k prvni krajnosti a v „Ostri britvy“ se citliva strelka jeho tvorby pojednou jakoby rozdvojila, pak v poslednim romanu pozorujeme zretelne jeji vychyleni smerem k umeleckosti, emocionalnosti a fantasticnosti.

Nikoli ovsem jenom proto, ze dej probiha jeste o dve tri generace „budoucneji“ nez dej „Mlhoviny v Andromede“, jejichz hrdinu je zde uz legendarne vzpominano, a ze se zde take nakonec realizuje sen, na nemz oni jeste ztroskotali:

vitezstvi nad prostorem — a tim i casem — prekrocenim tzv. nuloveho prostoru, vstup do zakriveneho „cerneho“

antiprostoru, na zaklade dialektiky a symetrickeho zrcadleni utopicky predpokladaneho. Tento umelecky velice lakavy zpusob osvobozeni z casoprostorovych pout a okamziteho prekonani libovolnych vzdalenosti, prodlouzeni mladi do padesati a lidskeho veku do sto padesati a vice let, byl uz autory vedeckofantastickych povidek hojne exploatovan.

I nasemu autorovi, jak se v romane docitame, tam koncem ery Rozdeleneho Sveta“ „sklouzly“ tri hvezdolety a stastnou“ nahodou tak zabydlily planetu „Utrpeni“ (Tormans) — cil vypravy a dejiste noveho romanu.

Vyzbroje a vystroje z arzenalu vedeckofantastickeho zanru je zde vskutku bohate, to take dela „Hodinu Byka“ epicky sevrenejsi a ctenarsky pritazlivejsi. Uz sama kompozicni osnova: ramcovy prolog a epilog se odehravaji jeste o dalsich sto tricet let hloubeji v budoucnosti, zatimco vlastni pribeh expedice Pozemstanu na temnou planetu Utrpeni, obydlene kdysi v davne minulosti (z naseho hlediska ovsem zase v daleke budoucnosti), Je prezentovan jako historicky film, promitany ucenlivym zakum z prologu a epilogu. Naziranim hlavniho syzetoveho pasma z minulosti i z budoucnosti vznika bezdecny dojem nekonecneho plynuti casu obema smery. (Vzpomenme, ze hrdina Clarkovy utopie, zname u nas predevsim v jejim Kubrickove filmovem zpracovani, se po absolvovani Vesmirne odysey 2001 promeni v embryo).

Ani zjisteni, ze vlastne cteme filmovy pribeh, neni zanedbatelne a vysvetluje napr., proc je zde venovano tolik pozornosti barevnym skalam, tancum, krase zen, kultu naheho tela ci typicky filmovym honickam a gagum.

Pristanim Pozemstanu na cerne planete se dostava roman do tradicnich poloh vedeckofantastickeho zanru. Jeho hnaci silou bude nyni prolinani dvou rovin, neustala konfrontace dvou svetu, umoznujici adresovat nasemu svetu a nasi spolecnosti nejzavaznejsi varovani, kriticke vytky i ironizujici slehy. To znamena v dosavadni Jefremovove tvorbe znacny posun a primyka jej tesneji do kontextu svetove science-fiction. Treba ovsem priznat, ze v onech zavaznych varovanich je Jefremov daleko silnejsi a daleko vice svuj nez v drobnych ironickych slezich, jez se po Wellsovl, Bradburym, Boulleovi a hlavne Lemovi budou zdat ctenari malo groteskni a prilis krotke.

Temna planeta Utrpeni, zrozena podle cinskeho motta v hodinu Byka cili Demona, je totiz varovnym obrazem novodobeho inferna, do jakeho ji uvrhli potomci Pozemstanu.

Nejde sice o pripad planet, jejichz civilizace zahynuly „na nasledky predcasneho poznani“ — na nuklearni silu, kterou nedokazaly zvladnout. Ale obrazy bezohledne devastace planety, vydrancovani prirozenych zdroju, fosforove katastrofy, nadprodukce kyslicniku uhliciteho a jinych skodlivych zplodin jsou nemene apokalypticke. V jejich sousedstvi z dnesniho hlediska aktualni narazky na obecne nebezpeci hluku v dusledku tranzistorove, motoristicke ci panelakove manie apod. pusobi prece jen nesoumeritelne.

Analogicky nepomer pozorujeme i v zobrazeni spolecenskych vztahu. Fasisticky diktator a jeho oligarchicka skupinka, obklopena patolizalskymi „nickami a nevzdelanci“, potlacujicimi kazdy projev samostatne iniciativy, roztrhla podle hesla „rozdel a panuj“ obyvatelstvo do dvou vrstev, vyssi intelektualni, kterou potrebuji, a nizsi masovou, ktere naockovali preziravy vztah k zivotu, zrudnou filosofii dobrovolne predcasne smrti. A vedle toho opet narazky na bytovou krizi, sportovni profesionalismus, neschopnou propagandu, zbytecne porady atd.

A proti tomu vsemu idealni, az idylicky obraz zivota rodne Zeme, ktera je v ere Spojenych Rukou soucasti Velkeho Okruhu. Na ni uz odumrela rodina i stat a rizeni prevzaly nejruznejsi „akademie“ a „rady“ — skutecny mozek planety: „V mysli si Vir vybavil i dalsi uzel na Azorskych ostrovech, kde v klidnych dnech je more tak bezedne a pruzracne. A pak cesty za odpocinkem na posvatna mista pravekych chramu Recka, Indie, Rusi… Ani sebemensi obava o budoucnost, krome prirozenych starosti nad sverenou praci, krome prani stat se lepsim, odvaznejsim, vykonat co mozna nejvic ve prospech celku. Hrda radost pomahat kazdemu a zvyk spolehat se na stejnou podporu a pozornost vsech lidi kolem sebe“ (str. 308).

Proto i expedice Temneho Plamenu ma spasitelske poslani a Jefremov s prevahou ukazuje, proc lidstvo nemuze od tohoto poslani upustit, trebaze se — jako zadny zapas o lepsi pristi — neobejde bez rizika a obeti. Pritom vyslanci Zeme „nechteji opakovat omyly starovekych kolonizatoru“, ale — obdobne jako pred nimi radovy rusky revolucionar Gusev, jehoz na Mars vyslal Jefremovuv literarni ucitel a radce A. N. Tolstoj(Aelita) - pokladaji za svou povinnost pomoci vykoristovanym soudruhum bratrske planety.

Obraz rozvinute technicke automatizace, jak jsme jej zcasti uz poznali v „Mlhovine v Andromede“, je zde zcela v duchu fantastickeho zanru barvite rozsiren o pohadkove zazraky. Vystrelit z hvezdoletu translacni vez a vztycit ji na vzdalenem kopci bez opusteni korabu neni pro posadku zadnym problemem, stejne jako proklestit na dalku lesy ci vyhloubit podzemni chodby. Totez plati o neviditelnych obrannych clonach ci rozkosnych devitinohych bateriovych robotech, kteri jako verni psici provazeji kosmonauty na kazdem kroku…

I v charakteristice postav je patrna autorova snaha vice je individualizovat, vdechnout jim emocionalni jiskru.

Pripomenuli-li jsme uz Tolsteho utopicky roman z dvacatych let, pak nelze zamlcet, ze historie lasky Pozemstana ke krasce z jine planety se zde opakuje v milostnem romanku astronavigatora a mladicke Tormantanky, zavrsenym stastnym happy-endem: Vir zustava na planete po boku sve mile, aby Tormantanum pomohl pripravit revoluci a skoncovat s Hodinou Byka.

Konecne je treba vyzvednout, jakou ulohu tentokrat Jefremov prisoudil Zene s velkym Z. Z trinacticlenne expedice je sest zen, a prave zena vyjimecne psychicke az hypnotizujici sily veli vyprave; je zde lingvistka, ktera z televiznich poradu cizi planety dokaze behem nekolika dnu zjistit strukturu jazyka a naucit mu posadku, podobne jako zase sociolozka dokaze urcit strukturu socialni, biolozka zakladni prirodni podminky atd. Pritom jsou to krasne, sportovne zdatne zeny se znacnou davkou zenske koketnosti az vyzyvavosti.