Gaj zakroutil hlavou. Chtel neco rict, neco vysvetlit, ale nebyl cas a chybela ta spravna slova. Pan rytmistr vytahl zbran.
»Kandidate Sime! Do vozu!« skripel priskrcene jeho hlas.
»Tak jdes se mnou?« zeptal se Mak.
Gaj znovu zakroutil hlavou. Dival se na pistoli v ruce pana rytmistra, premyslel jen o jednom a to jedine uz dobre vedel: Mak bude zabit. A nemel ani zdani, co si pocit.
»No dobre,« rekl Mak. »Ja si te najdu. Vsechno se dovim a najdu si te. Tohle neni nic pro tebe. Polib za me Radu.«
Otocil se a sel, kraceje po kamenne drti bosymi chodidly stejne lehce jako v holinkach, a Gaj, ktery se trasl jako pri zachvatu zimnice, neme ziral na jeho siroka trojuhelnikova zada a cekal na vystrel, na cernou dirku pod pritelovou levou lopatkou.
»Kandidate Sime,« rekl pan rytmistr, aniz zvysil hlas. »Vratte se! Prikazuju vam, abyste se vratil. Jinak budu strilet.«
Mak se zastavil a otocil se.
»Strilet?« zeptal se. »Na me? A proc? Ostatne to neni dulezite… Dejte mi tu pistoli.«
Pan rytmistr, ktery az do teto chvile drzel pistoli u boku, namiril hlaven proti Makovi.
»Pocitam do tri,« upozornil ho. »Posad se do auta, kandidate Sime. Raz!«
»Ja jsem vam snad rekl, abyste tu pistoli dal sem,« vedl Mak dal svou, naprahl ruku k rytmistrovi a vykrocil k nemu.
»Dva!«
»To ne!« vykrikl Gaj.
Pan rytmistr vystrelil. Mak uz byl blizko. Gaj videl, jak ho strela zasahla do ramene a jak se zapotacel, jako by narazil na nejakou prekazku.
»Hlupaku!« rekl Mak klidne. »Dejte sem tu zbran, vy vztekly hlupaku!«
Nezastavil se a dal postupoval na pana rytmistra s rukou natazenou po zbrani a z rany na rameni najednou prudce vychrstla krev. Pan rytmistr vyrazil zvlastni skripavy skrek, couvl a rychle za sebou vypalil tri dalsi rany, primo do siroke snede hrudi. Maka vystrely odhodily kousek stranou, upadl na zada, hned se zase vztycil, znovu upadl a pan rytmistr, ktery napetim bezdeky pridrepl, do nej vypalil dalsi tri kulky. Mak se prevalil na bricho a strnul.
Gajovi se pred ocima vsechno rozmazalo, znicene klesl na stupatko auta. Nohy by ho byvaly neudrzely. V usich mu jeste porad znelo odporne pruzne krupani strel vnikajicich do tela toho zvlastniho milovaneho cloveka… Trochu se vzpamatoval, ale jeste nekolik minut si netroufal vstat.
Svetle hnede Makovo telo lezelo mezi biloruzovymi kameny a samo bylo stejne nehybne jako kterykoli z nich. Pan rytmistr stal na stale stejnem miste s pistoli dal pripravenou k palbe a dychtive kouril. Gajovi nevenoval pozornost. Kdyz cigareta dohorela az ke rtum a on se spalil, spacka vyplivl a postoupil o dva kroky smerem k zabitemu. Ten druhy krok uz ovsem byl hodne kratky. Az k mrtvemu se nakonec pristoupit neodhodlal. Ranu jistoty tedy vypalil asi z deseti kroku, jenze nezasahl. Gaj si vsiml, jak se vedle Makovy hlavy rozstrikl oblacek kamenneho prachu.
»Massaraks!« zasipal pan rytmistr a snazil se zasunout pistoli zpatky do pouzdra.
Zasouval ji tam dlouho, potom pouzdro porad nejak nemohl zapnout, potom pristoupil ke Gajovi, vzal ho zmrzacenou rukou za bluzu stejnokroje u krku, raznym skubnutim ho postavil na nohy a roztahuje slova jako opilec mu tvrde vydechl do tvare:
»Budiz. Zustanes kapralem. Ale v Legii nemas co pohledavat… Napises si zadost o preveleni k armade. Hajdy do auta!«
Kapitola devata
Strazny mu tlumene prikazal »pockejte tady!« a odesel — zmizel mezi keri a stromy. Maxim se posadil na parizek uprostred palouku, zastrcil ruce do kapes platenych kalhot a cekal. Les byl stary a zanedbany, dusil ho podrost a od prastarych svrastelych kmenu to zavanulo trouchnivinou. Bylo tu vlhko. Maxim se tetelil, citil, ze se mu dela zle, nejradeji by posedel nekde na slunicku a zahral si rameno.
V krovi nedaleko nej nekdo byl, ale Maxim si toho nevsimal: sledovali ho uz od vesnice, a on proti tomu nic nemel. Zvlastni by spis bylo, kdyby mu hned bezvyhradne uverili.
Odnekud z boku na palouk vysla mala holcicka v obrovskem zaplatovanem svetru a s kosickem v ruce. Vykulila na Maxima zvedave oci a uprene ho sledovala, dokud ho, klopytaje travou a zamotavaje se do ni, neobesla kolem dokola. Nejake zviratko podobne veverce se mihlo v krovinach, vyjelo na strom, pohledlo dolu, polekalo se a zmizelo. Bylo ticho, jen nekde daleko nepravidelne klepal motor — na jezere se sklizelo rakosi.
Clovek ve krovi neodchazel a provrtaval Maximova zada nevrazivym pohledem. Bylo to protivne, ale musi si zvykat. Ted uz to takhle bude porad. Obydleny ostrov proti nemu vytahl do boje, strilel po nem, slidil za nim a neveril mu. Maxim zaklimbal. Posledni dobou si casto zdriml v tech nejnevhodnejsich okamzicich. Usinal, probouzel se a zase usinal. Ani se nepokousel s tim zapolit: pral si to organismus a ten tomu musi rozumet nejlip. To prejde, hlavni je se tomu nebranit.
Zasustily kroky a strazny rekl »pojdte za mnou«. Maxim se zvedl a s rukama stale v kapsach vykrocil za nim, s ocima jako prilepenyma k jeho mokrym holinkam. Vnorili se do lesa a v kruzich a slozitych klickach se pozvolna priblizovali k jakemusi obydli, k nemuz to po primce muselo z palouku byt, co by kamenem dohodil. Pak se strazny rozhodl, ze uz Maxima zmatl dost, a pustil se rovnou pres porost a polomy, pricemz jako spravny clovek z mesta pusobil takovy hluk a praskot, ze Maxim prestal slyset kroky toho, co se kradl kousek za nim.
Kdyz polomy skoncily, Maxim spatril za stromy dalsi palouk a na nem polozborceny roubeny dum se zatlucenymi okny. Planinka byla zarostla vysokou travou, ale Maxim bez obtizi zaznamenal, ze se tudy rozhodne chodilo, davno i docela nedavno. Schazeli se k domu opatrne a snazili se dorazit pokazde z jine strany. Strazny otevrel tmave skripave dvere a vstoupil do temne zatuchle sine. Clovek, ktery je sledoval, zustal venku. Strazny zvedl padaci dvere do sklepa a vybidl Maxima »sem, ale opatrne…« Ve tme spatne videl. Maxim sesel po drevenych schodech dolu.
Ve sklepe bylo teplo a sucho a kolem dreveneho stolu tu sedeli nejaci lide: smesne poulili oci ve snaze prohlednout si prichoziho. Maxim poznal jen dva: Ordi, dceru stare Illi Taderove, a tlusteho Mema Gramena, ktery sedel hned pod schody s kulometem polozenym na kolenou. Nahore tezce zuchl masivni poklop a nekdo se zeptal:
»Co jste zac? Reknete nam neco o sobe.«
»Muzu se posadit?« zeptal se Maxim.
»Ano. Samozrejme. Pojdte sem, odkud na vas mluvim, a narazite na lavici.«
Maxim se posadil a prohledl, si zbytek osazenstva — krome nej tu sedeli jeste ctyri dalsi. Ve tme mu pripadali sedi a plosi jako na stare vybledle fotografii. Vpravo sedela Ordi a naproti statny ramenaty muz, ktery ho oslovil. Neprijemne pripominal rytmistra Caca.
»Vypravejte,« vybidl ho znova.
Maxim si povzdechl. Moc se mu nechtelo zacinat nove seznameni lzi, ale nedalo se nic delat.
»Svou minulost neznam,« spustil nakonec. »Rika se, ze jsem horal. Snad. Nevzpominam si. Jmenuji se Maxim Kammerer. V Legii mi rikali Mak Sim. Vzpominam si na sve osudy od chvile, kdy jsem byl zadrzen v lesich u Modreho Hada…«
Lhani skoncilo a dal uz to slo lepe. Snazil se mluvit co nejstrucneji, ale zaroven nevynechat nic z toho, co povazoval za podstatne.
»…Odvedl jsem je lomem co nejdal, prikazal jim, aby utikali, a sam jsem se pomalu vratil zpatky. Pak me rytmistr nekolika ranami prostrilel. V noci jsem se probral, vylezl jsem z lomu ven a zanedlouho narazil na pastvinu. Pres den jsem se schovaval v krovi a spal jsem, v noci jsem se nikym nepozorovan kradl ke kravam a pil jejich mleko. Za nekolik dni jsem se trochu zotavil. Dostal jsem od pastevcu nejake hadry, dosel do vesnice Kachny a vyhledal tam Illi Taderovou. Ostatni uz vite.«
Nejakou dobu vsichni mlceli. Potom nejaky muz, jasny venkovan s vlasy az na ramena, rozpacite podotkl:
