ses proste mylil, tve misto je po nasem boku, protoze rytmistr je prachsprosty profesionalni vrah bez spetky vlastenectvi a skutecne vernosti v tele, jenom rad zabiji, asi tak rad, jako ty mas rad krevetovou polevku…« A Gaje se zmocnily dusive pochyby, pocitil, ze ted vsechno definitivne pochopi, jeste vterina — a nezustane ani jedina nezodpovezena otazka. Tento neobvykly stav byl tak vycerpavajici, ze se v nem srdce div nezastavilo, a on se probudil.
Mak s Radou tise rozmlouvali o nejakych hloupostech — o koupani v mori, o pisku, o skeblich… Neposlouchal je. Vtom se mu do vedomi vkradla zradna myslenka: je vubec mozne, ze by byl schopen nejakych pochyb, vahani, nejistoty…? Ve snu prece pochyboval… Znamena to, ze by v bdelem stavu, nastat takova situace, zavahal taky? Chvili se snazil pripomenout si ten sen do posledniho detailu, ale sen unikal jako mydlo z mokrych rukou, rozplyval se, az byl docista nepravdepodobny, a Gaj si s ulevou pomyslel, ze je to vsechno hloupost. A kdyz se ho Rada, ktera si vsimla, ze nespi, zeptala, co je podle jeho nazoru lepsi, zda more, nebo reka, odpovedel po vojacku, ve stylu stareho Dogy: »Nejlepsi je poradna sprcha.«
V televizi bezely »ornamenty«. Hrozna nuda. Gaj navrhl, ze by si mohli dat pivo. Rada zabehla do kuchyne a prinesla dve lahve z lednice. U piva o leccem poklabosili a jen tak mezi reci se kupodivu vysvetlilo, ze Mak behem uplynule pulhodiny zvladl ucebnici geopolitiky. Rada byla u vytrzeni. Gaj neveril. Rekl, ze za takovou chvilku se ucebnice da prolistovat, v nejlepsim pripade snad i precist, ale jen mechanicky, aniz bychom si ctene zapamatovavali. Mak se dozadoval prezkouseni. Gaj tedy uchopil ucebnici do rukou a uzavreli sazku: ten, kdo prohraje, musi jit za stryckem Kaanem a oznamit mu, ze kolega Sapsu je moudry muz a skvely vedec. Gaj knizku otevrel jen tak nazdarbuh, nasel na konci kapitoly kontrolni otazky a zeptal se: »V cem spociva mravni hodnota expanze naseho statu na sever?« Mak odpovedel svymi slovy, text ucebnice vsak vystihl presne a sam k tomu dodal, ze podle jeho nazoru se v tomto pripade o zadnych mravnich hodnotach mluvit neda a ze skutecnym duvodem, pokud tomu dobre rozumi, je agresivita rezimu Honti a Pandey. Gaj se obema rukama podrbal v tyle, olizl si ukazovak, prevratil o nekolik stranek dal a otazal se: »Jaka je prumerna uroda obilnin v severozapadnich oblastech?« Mak se zasmal a konstatoval, ze udaje o severozapadnich oblastech nejsou k dispozici. Zase ho nechytil; nadmiru potesena Rada vyplazla na Gaje jazyk. »A jaky je prumerny demograficky tlak v delte Modreho Hada?« vypalil Gaj dalsi otazku. Mak mu sdelil prislusna cisla, pridal povolene tolerance a neodpustil si poznamku, ze pojem »demograficky tlak« mu pripada ponekud mlhavy. Gaj uzuz chtel spustit, ze demograficky tlak je vlastne vyjadreni pro miru agresivity, ale vtom zasahla Rada. Ta rekla, ze Gaj se vykrucuje a chce se dalsimu zkouseni vyhnout, protoze uz pochopil, jak je na tom zle.
Gajovi se k uzoufani nechtelo jit za stryckem Kaanem, a tak, aby ziskal cas, se s ni zacal dohadovat. Mak je chvili poslouchal, ale potom z niceho nic prohlasil, ze Rada by v zadnem pripade nemela brat misto servirky, a ze by mela studovat. Gaj se zaradoval, ze se tema rozhovoru tak prudce zmenilo, a hned k tomu o prekot zadrmolil, ze ji totez rikal uz aspon tisickrat a dokonce ji navrhoval, ze by ji to zaridil v zenskem sboru Legie, kde z ni mohou udelat skutecne uzitecneho cloveka. Tahle debata se vsak nejak nedarila. Mak jen zakroutil hlavou a Rada se stejne jako driv o zenskem sboru vyjadrila v tech nejneuctivejsich vyrazech.
Gaj se nehadal. Odhodil ucebnici, sahl do skrine, vytahl kytaru a zacal ji ladit. Rada s Makem okamzite odtlacili stul ke zdi a postavili se proti sobe, ze si skoci »anoano, nene«. Gaj jim tedy zahral »anoano, nene« — s poklepavanim a pocinkavanim. Dival se na tancici a napadlo ho, ze je to nadherny par, ze jen nemaji kde bydlet a ze kdyby se nahodou vzali, bude se on muset definitivne prestehovat do kasaren. No a co, v kasarnach prece bydli plno kapralu… Ostatne, Mak nevypada na to, ze by se chtel zenit. Chova se k Rade spis jako k priteli, jen nezneji a uctiveji, ovsem Rada je do nej blazen, to je jasne. Staci se podivat na ty oci! Bodejt by se do takoveho chlapce nezblaznila. Dokonce i ta stara mura madam Go. Uz je ji pres sedesat, babe, ale to je totez: jakmile jde Mak predsini, hned vysune lebku ven a ceni na nej zuby. Certvi, v cem to je, ale Maka ma v oblibe cely dum, kluci ho taky maji radi, jedine ten pan rytmistr se k nemu chova nejak divne…, ale ani on nepopre, ze je to mladenec jako jiskra.
Dvojice se mezitim tance nabazila, Mak Gajovi kytaru sebral, preladil ji podle sveho a zacal zpivat ty svoje zvlastni horalske pisne. Tisice pisni, a ani jedna znama. Pokazde neco noveho. A jedna vec je na tom hrozne divna: clovek nerozumi ani slovu, ale jednou se mu chce plakat, a podruhe se zase smejete, az se za bricho popadate… Rada uz si nektere zapamatovala a pokousela se k Makovi pridat. Zvlast se ji libila zertovna (Mak jim ji prelozil) o devceti, ktere sedi na kopci a ceka na sveho chlapce, jenze chlapec se k nemu ne a ne dostat — jednou mu zabrani to, podruhe ono… Kytara a zpev prehlusily i zvonek u dveri. Ale to uz nekdo zabusil a do pokoje vrazila spojka pana rytmistra Caca.
»Pane kaprale, dovolte mi s vami promluviti« zahrimal vojak a zasilhal po Rade.
Mak prestal hrat a Gaj rekl:
»Mluvte!«
»Pan rytmistr prikazuje, abyste se vy a kandidat Sim okamzite dostavili do kancelare roty. Vuz ceka dole.«
Gaj se vymrstil.
»Bezte. Pockejte na nas v aute, hned jsme tam. Oblikej se, rychle,« pobidl Maka.
Rada uchopila kytaru do naruce jako dite a postavila se k oknu zady k nim.
Gaj s Makem se chvatne oblekali.
»Co myslis, proc nas vola?« zeptal se Mak.
»Jak ja to mam vedet!« zavrcel Gaj. »Treba je to cvicny poplach…«
»Mne se to nejak nelibi,« priznal se Mak.
Gaj na nej pohledl a pro kazdy pripad zapnul radio. Vysilali tam kazdodenni »bohapuste tlachy zamestnanych zen«.
Oblekli se, utahli opasky a Gaj rekl:
»Tak my jdem, Rado.«
»Bezte.« Ani se neotocila.
»Pojd, Maku,« broukl Gaj a narazil si baret.
»Zavolejte,« poprosila je Rada. »Pokud se zdrzite, urcite zavolejte…« I ted vsak mluvila do okna.
Vojak pred Gajem uctive otevrel dvere, vsichni si nastoupili a jeli. Zalezitost zrejme spechala — sofer uhanel na plny plyn a sirena kvilela, az usi zalehaly. Gaj v duchu zalitoval, ze takovy bajecny, prijemny, domacky vecer bez starosti je v trapu. Ale takovy uz je zivot legionare. Ted prijde dalsi rozkaz, a on aby popadl samopal a strilel, to vsechno hned po lahvi piva, pohodlnem pyzamu a pisnickach pri kytare. Takhle krasny je zivot legionare, nejlepsi zivot ze vsech myslitelnych… A nepotrebujeme zadne pritelkyne ani zeny, a je to tak spravne, ze si Mak sestricku nechce vzit, i kdyz vlastni sestry je cloveku samozrejme tak trochu lito… To nic, pocka. Pokud ho ma rada, tak si pocka…
Vuz se vritil na cviciste a zastavil u vchodu do kasaren. Gaj vyskocil a vybehl po schudcich. Prede dvermi do kancelare se zastavil, zkontroloval si polohu baretu, prezku, zbezne prohledl i Maka, zapnul mu knoflicek u krku — massaraks, vecne ho ma rozepnuty — a zaklepal:
»Vstupte!« zakrakoral znamy hlas
Gaj vstoupil a zahlasil se. Pan rytmistr Cacu v soukenne plastence a brigadyrce sedel u sveho stolu. Kouril a pil kavu. Nabojnice pred nim byla plna nedopalku, Na kraji stolu lezely dva samopaly. Pan rytmistr pomalu vstal, ztezka se obema rukama oprel o stul a s ocima uprenyma na Maka spustil: »Kandidate Sime! Projevil ses jako vybornej bojovnik a vernej bojovej druh. Orodoval jsem za tebe u velitele brigady, abys byl prednostne jmenovan do hodnosti radnyho vojina Bojovy legie. Ve zkousce ohnem jsi obstal se cti. Takze ted prijde posledni zkouska, zkouska krvi…«
Srdce v Gajove hrudi poskocilo radosti. Necekal, ze k tomu dojde tak brzy. Rytmistr je format! Neco takoveho dokaze jen stara vojna! A ja hlupak si myslel, ze chce Maka podrazit… Pohledl na Maka a jeho nadseni mirne pohaslo. Pritelova tvar dokonale zdrevenela, oci vypoulene presne podle radu, prestoze prave ted se predpisu tak prisne drzet nemusel.
»Tady mas rozkaz, kandidate Sime,« pokracoval pan rytmistr a podal Makovi list papiru. »Je to prvni pisemnej rozkaz adresovanej tobe osobne. Doufam, ze neni posledni. Precti si to a podepis.«
Mak uchopil rozkaz a prebehl po radcich ocima. A srdce v Gajove hrudi znovu poskocilo, jenze tentokrat uz ne radosti, ale tizivou predtuchou. Makova tvar dal zustavala nehybna a vsechno se zdalo byt v poradku, snad az na to nepatrne zavahani, nez se chopil pera a podepsal se. Pan rytmistr zalozil papir do desek.
»Kaprale Gaale,« rekl a zvedl ze stolu zalepenou obalku. »Bez na straznici a prived odsouzence. A vem si samopal…, ne, tenhle ne, ten krajni.«
