»A co kdyz se myli?« pronesl nakonec.
»Myli…?« opakoval nechapave Gaj s ocima uprenyma na Maximova zada. »Kdo se myli? Pan brigadyr? Ty jsi ale moula!«
»No dobre,« rekl Mak a obratil se. »O tom ted prece nemluvime. Mluvime o degeneratech. Zamysli se treba sam nad sebou. Ty prece za svou vec zemres, kdyz bude treba…«
»Zemru,« prisvedcil pohotove Gaj. »A ty taky.«
»Spravne. Zemrem. Ale zemrem pro vec — ne pro legionarskou menaz nebo pro penize. Kdyby mi nekdo daval treba tisic milionu v tech vasich papirkach, stejne bych na smrt nesel…! Copak ty bys souhlasil?«
»Samozrejme ne,« rekl Gaj. Je to tunta, ten Mak, porad si vymysli.
»No?«
»Co no?«
»No a to znamena co?« zeptal se Mak netrpelive. »Ty za penize zemrit nechces. Ja taky ne. A degenerati snad ano? Co je to za pitomost?«
»Vsak jsou to taky degenerati!« pronesl Gaj procitene. »A pro degeneraty jsou penize to nejdrazsi a nejsvetejsi na svete, jinak pro ne nic neplati. Klidne zaskrti dite, i takove pripady se uz staly… Pochop — co muze byt zac nekdo, kdo se snazi znicit soustavu PBO? To je prece chladnokrevny vrah!«
»To nevim, nevim,« zakroutil hlavou Mak. »Treba dneska jsem je videl u vyslechu. Kdyby byli uvedli jmena svych spolecniku, mohli se z toho dostat a skoncit na nucenych pracich… Jenze oni je neprozradili! Znamena to snad, ze spolecnici jsou jim drazsi nez penize? Drazsi nez vlastni zivot?«
»To se zatim nevi,« namitl Gaj. »Podle zakona jsou vsichni predem odsouzeni k smrti, bez soudu, sam jsi koneckoncu videl, jak to pred tribunalem chodi.«
Pohledl na Maka a zjistil, ze jeho pritel je na pochybach a citi se zaskocen. Ma prilis dobre srdce, je to jeste cucak a nechape, ze krutost ve vztahu k nepriteli je nevyhnutelna… Chtelo by to bacit pesti do stolu a zarvat na nej, aby drzel hubu a zbytecne neplacal pitomosti, nybrz poslouchal starsi a zkusenejsi, kdyz se ve vecech zatim nevyzna. Jenze Mak prece neni zadny nevzdelany zabednenec. Jemu je jen treba vsechno poradne vysvetlit a on uz pochopi…
»Ne!« trval palicate na svem Mak. »Za penize se nenavidet neda. A oni nenavidi…, ti vas tak nenavidi…, v zivote by me nenapadlo, ze clovek cloveka muze takhle nenavidet. Tvoje nenavist vuci nim je mensi nez jejich vuci tobe. A tak bych chtel vedet proc?«
»Tak poslouchej,« vybidl ho Gaj. »Ja ti to vysvetlim jeste jednou. Za prve jsou to degenerati. A ti nenavidi proste vsechny lidi. Jsou od prirody vztekli jako krysy. A pak — my jim prekazime: Oni by si chteli udelat svoje, dostat penize a zit si jako v bavlnce. Jenze my jim rekneme: Stat! Ruce za hlavu! A ty si myslis, ze by nas za to meli mit radi?«
»Kdyz jsou vsichni vztekli jako krysy, tak proc ten… ten majitel domu… vztekly neni? Proc jeho pustili, kdyz jsou vsichni podplaceni?«
Gaj se zasmal.
»Majitel domu je zbabelec. Takovych je tady plno. Nenavidi nas, ale boji se. Pro takove je vyhodnejsi zit s nami v miru… A pak, je to majitel realit, bohaty clovek, toho neni tak snadne koupit. Na rozdil od obycejneho zubare… Ty jsi k smichu, Maku, jako dite! Lidi jsou prece vsichni stejni a totez se tyka degeneratu…«
»To uz vim,« prerusil ho netrpelive Mak. »Ale kdyz uz jsme u toho zubare. Za to, ze ten koupeny neni, ti rucim hlavou. Nemuzu to dokazat, ale citim to. Je to moc statecny, dobry clovek…«
»Degenerat!«
»No dobre. Tak je to statecny a dobry degenerat. Videl jsem jeho knihovnu. Je nesmirne vzdelany. Vi toho tisickrat vic nez ty nebo rytmistr… Tak proc je proti nam? Pokud by vsechno bylo tak, jak rikas, proc by to on, vzdelanec a intelektual, nevedel? Proc nam tvari v tvar smrti rika, ze je za narod a proti nam?«
»Vzdelany degenerat — to je degenerat na druhou,« zduraznil kazatelsky Gaj. »A jako degenerat nas nenavidi. A vzdelani mu pomaha jeho nenavist zduvodnovat a sirit. Vzdelanost nemusi byt vzdycky jen pozehnani, kamarade. Je jako samopal: prijde na to, v cich se ocitne rukou.«
»Ja myslim, ze vzdelani je pozehnani vzdycky,« namitl Mak.
»Tak to ne. Ja bych napriklad byl nejradeji, kdyby vsichni Hontove byli nevzdelani. To bychom aspon mohli zit jako lidi, a ne porad jen cekat na smrtici uder. Srovnali bychom je raz dva.«
»To ano,« podotkl Mak s nepochopitelnou intonaci. »Nekoho srovnat — to umime. Krutost bychom mohli treba rozdavat.«
»Uz zase mluvis jako dite. Myslis, ze bychom nebyli radeji, kdybychom se mohli omezit jen na presvedcovaci kampane? Bylo by to levnejsi, obeslo by se to bez krveproliti. Jenze co se da delat? Oni si sve presvedceni vzit nedaji…«
»Pockej, to znamena, ze jsou o necem presvedceni?« prerusil ho Mak. »Jsou o sve veci presvedceni? Ale kdyz je vzdelany clovek presvedcen o sve pravde, nemaji s tim hontske penize nic spolecneho…«
Gaje to prestalo bavit. Uz se chtel jako k poslednimu prostredku uchylit ke Kodexu Ohnostrujcu a skoncovat s timhle nekonecnym hloupym sporem, ale vtom toho Mak nechal sam, mavl rukou a krikl:
»Rado! Uz nespi! Legionari maji hlad a zastesklo se jim po damske spolecnosti.«
K obrovskemu Gajovu prekvapeni se za zavesem skutecne ozval Radin hlas:
»Ja prece uz davno nespim, hulakate tu jako nekde u vas na cvicaku, pani legionari.« »Jak to, ze jsi doma?« vyhrkl Gaj. Rada uz si zapinala zupan a vstoupila do mistnosti. »Prisla jsem o praci,« oznamila mu. »Matka Tej zavrela svuj podnik. Neco zdedila a chce se odstehovat na venkov. Ale uz me doporucila na nejake dobre misto… Maku, proc mas vsechno rozhazene? Sklid si to do skrine. Kluci, prece jsem vas prosila, abyste mi nechodili v holinkach do pokoje. Kde mas holinky, Gaji?! Prostrete na stul, hned budeme obedvat… Nejak jsi zhubl, Maku. Co to tam s tebou delaji?«
»Tak delej, delej,« pobizel ji Gaj. »Koukej prinest ten obed.«
Vyplazla na nej jazyk a odesla. Gaj si Maka, ktery se za divkou jako obvykle vlidne zadival, ctveracky zmeril.
»Pekna holka, co rikas?« zeptal se a vzapeti se zdesil: Makova tvar znenadani zulove ztvrdla. »Co je to s tebou?«
»Poslys,« rekl Mak, »vsechno bych to treba nakonec bral. Vsechno. Dokonce i muceni je asi za takovych okolnosti myslitelne. Vy to musite vedet lip. Ale strilet zeny…, mucit zeny…« Shrabl sve holinky a odesel z pokoje pryc.
Gaj si rozpacite odkaslal, energicky se obema rukama poskrabal v tyle a zacal prostirat na stul. Po tomhle rozhovoru zustal v jeho nitru neprijemny nanos. Takova rozpolcenost. Samo sebou, Mak je zelenac a jako by ani nebyl z tohoto sveta, ale ty jeho argumenty podivuhodne sedi. Je to logik, v tom to je, perfektni logik. Treba ted pred chvili — mlel vyslovene fantasmagorie, a nakonec se mu to vsechno krasne logicky seradilo. Gaj si musel priznat, ze nebyt tehle rozmluvy, sotva by nekdy pripadl na vec tak prostou, ze nejpodstatnejsi vlastnosti degeneratu je to, ze jsou to degenerati. Jakmile bychom je teto vlastnosti zprostili, vsechna ostatni obvineni vuci nim se zmeni v paskvil. Ano, zakopany pes je v tom, ze jsou to degenerati, kteri nenavidi vsechno normalni… To staci — a cela vec se klidne obejde i bez hontskeho zlata… A co ti Hontove — ze by to teda byli taky degenerati? To nam nerikali. Jenze kdyz to nejsou degenerati, tak by je nasi degenerati meli nenavidet stejne jako nas… Massaraks! Aby ji hrom spral, tuhle logiku…
Jakmile se Mak vratil, Gaj se na nej okamzite vrhl.
»Jak jsi mohl vedet, ze je Rada doma?«
»Jak to, jak? To bylo prece jasne…«
»A kdyz ti to bylo jasne, tak proc jsi me na to neupozornil? A proc si, massaraks, poustis jazyk na spacir pred cizimi lidmi, triatricetkrat massaraks?!«
Mak se taky dopalil.
»Kdo je pro tebe cizi, massaraks? Snad Rada? Prosim te, vy vsichni i s temi vasimi rytmistry jste mi mnohem cizejsi nez ona.«
»Massaraks! Ty nevis, co se v radech pise o sluzebnim tajemstvi?«
»Massaraks a massaraks! Co sis na me zased! Ja jsem prece nevedel, ze o ni nevis. Myslel jsem si, ze si ze me chces vystrelit. A pak — copak jsme tu mluvili o nejakych sluzebnich zalezitostech?«
»Vsechno, co se tyka sluzby…«
»Tahnete k sipku s tou vasi sluzbou, ktera se musi tajit i pred vlastni sestrou! A vubec pred kymkoli,
