massaraks! Nasekali jste si tady tajnosti na kazdem rohu, ze pro ne neni k hnuti, a clovek aby ani hubu neotevrel!«
»Tak ty na me nakonec budes rvat? Ja ho tady, pitomce, skolim, a on si na me bude vyskakovat…«
Ale Mak uz se nezlobil. Najednou se v mziku ocitl primo vedle Gaje; Gaj se nestacil ani pohnout, silne ruce ho stiskly v pase, pokoj se mu zatocil pred ocima a pak uz se bleskurychle priblizil strop. Pridusene vyjekl — Mak ho na rukou natazenych nad hlavou opatrne odnesl k oknu a rekl:
»Kam s tebou, s temi tvymi tajnostmi? Nechces oknem ven?«
»Co je to za hloupe vtipy, massaraks!« zakricel zdesene Gaj, krecovite mavajici rukama ve snaze najit oporu.
»Aha, z okna ven nechces. Dobre, zustan tady.«
Gaj vzduchem doplul k zavesu a pristal na Radine posteli. Posadil se, narovnal si vytazeny kabatek od pyzama a zavrcel:
»Zvire nerozumny…«
Uz se taky nezlobil. Nebylo na koho, leda snad na degeneraty.
Zacali prostirat na stul. Prisla Rada s kastrolem polivky a za ni strycek Kaan se svou nerozlucnou lahvinkou, ktera jedina, jak sam ujistoval, ho chranila pred nachlazenim a dalsimi stareckymi chorobami. Posadili se a pustili se do polevky. Strycek nejdriv vypil sklenku, vtahl nosem vzduch a rozvykladal se o svem uhlavnim nepriteli, kolegovi Sapsovi, jinak autorovi clanku o funkci jiste kustky jakesi prehistoricke jesterky; clanek samozrejme budoval na blbostech, nic nez blbosti neobsahoval a napsan byl pro blby…
U strycka Kaana byli vsichni blbove. Kolegove na katedre jsou blbove, jedni snazivi, druzi prolezli lenosti. Asistenti jsou znami blbove od kolebky, kteri by mohli nanejvys past nekde v horach dobytek a ani v takovem pripade neni jasne, jestli by si s tim poradili. Nu a pokud jde o studenty, tak mladez je dneska vseobecne jako vymenena a studovat jdou jen zvlast k tomu ucelu vybrani arcikreteni, ktere by starostlivy podnikatel nikdy nepustil k vyrobnimu zarizeni a velitel, ktery sve veci rozumi, by je nikdy nezaradil do jednotky. Takze o osudech vedy zabyvajici se prehistorickou faunou je rozhodnuto… Gajovi to nebylo nijak zvlast lito, cert je vem, prehistoricka zvirata, na ta ted neni ani pomysleni — ono je vubec u boha, proc a komu se takovahle veda mohla nekdy hodit… Rada vsak mela strycka rada, vzdy se spolecne s nim hrozila tuposti kolegy Sapsa a uprimne horekovala, ze vedeni univerzity neni ochotno financovat dalsi expedici…
Dnes se ovsem rozmluva ubirala jinym recistem. Rada, ktera — massaraks! — cely jejich rozhovor prece jen vyslechla, se strycka najednou zeptala, cim se degenerati lisi od normalnich lidi. Gaj Maka zprazil znicujicim pohledem a Rade navrhl, aby ostatnim nekazila chut a radeji si precetla prislusnou literaturu. Strycek vsak namitl, ze ta literatura je sepsana pro nejpitomejsi z pitomcu, ze v Departmentu verejneho vzdelani se zrejme domnivaji, ze ostatni jsou stejni nevzdelanci jako oni sami, ze problem degeneratu neni zdaleka tak jednoduchy a vagni, jak se ho v zajmu vytvoreni jistych nalad mezi obyvatelstvem snazi predestrit, a ze bud se na vec budeme divat jako kulturni lide, nebo jako nasi cacti, lec ne prave nejvzdelanejsi dustojnici v kasarnach. Mak byl toho nazoru, ze by se to melo jednou zkusit jazykem kulturnich lidi. Strycek si dal jeste sklenku a nastinil teorii, ktera posledni dobou patrila ve vedeckych kruzich k nejmodnejsim — degenerati jsou vlastne novy biologicky druh, ktery vznikl jako dusledek radioaktivniho ozareni.
»Jsou nesporne nebezpecni,« prohlasil strycek Kaan se zvednutym ukazovakem, »ale jsou mnohem nebezpecnejsi, nez si vubec dokazes predstavit, Gaji. Bojuji o misto v tomto svete, o existenci sveho druhu, a tento boj nestavi na zadnych socialnich konfliktech, takze skonci az ve chvili, kdy arenu biologickych dejin opusti bud posledni clovek, nebo posledni mutant! Hontske zlato — takova hovadina!« rval rozliceny profesor. »Nebo diverze proti PBO — dalsi nehoraznost! Za Modreho Hada se divejme, panove! Za Modreho Hada… Odtud hrozi nejvetsi nebezpeci. Tam se zrodily a odtud se vali hordy humanoidnich netvoru, aby nas rozdupaly a promenily v nicotu! Jsi slepy, Gaji, a tvoji velitele jakbysmet. Je treba zachranit civilizaci! Ne nejaky jeden narod. Nejen nase matky a deti, ale lidstvo jako celek!«
Gaj se rozzlobil a rekl, ze osudy lidstva ho zajimaji pramalo. On na tenhle kabinetni blabol neveri. A kdyby mu nekdo rekl, ze existuje zpusob, jak postvat divoke degeneraty na Honty tak, aby se pritom nasi zemi vyhnuli, zasvetil by tomu cely zivot. Profesor se znovu rozbesnil a znovu mu vycinil do slepych troubu. Prohlasil, ze Ohnostrujci jsou skutecne mucednici — museji asi vest vpravde nerovny zapas, kdyz maji k dispozici jen ubohe a slepe vykonavatele Gajova typu. Gaj se rozhodl, ze se s nim hadat nebude. Strycek politice absolutne nerozumel a sam byl do jiste miry vykopavkou. Mak se pokusil do hovoru nejak zasahnout, a spustil o jednorukem degeneratovi, ale Gaj tyhle plizive pokusy o vyzrazeni sluzebniho tajemstvi razne utal, prikazal Rade, aby prinesla jidlo, a Maka pozadal, aby zapnul televizor. Uz tech reci bylo dneska dost, rekl. Nechte vojaka trochu odpocinout, kdyz ma jednou volno…
Jeho obrazotvornost vsak jiz pracovala naplno, v televizi zase bezela nejaka hloupost, a tak se Gaj nakonec neudrzel a zacal o divokych degeneratech vykladat sam. Ledacos o nich vedel, vsak proti nim tri roky bojoval a nevyvaloval se nekde v tylu, jako vsichni ti filozofove… Rade prislo starika lito a vynadala Gajovi do vejtahu, jenze strycek s Makem se buhviproc pridali na jeho stranu a pozadali ho, aby pokracoval. Gaj prohlasil, ze uz nerekne ani slovo. Za prve se opravdu mirne urazil a pak — kdyz se probiral vlastni pameti, nedokazal tam najit nic, co by vyvratilo smyslenky toho stareho opilce. Pak se mu konecne rozbresklo: vzpomnel si, co jednou vykladal starsina stoctrnacteho oddilu odsouzencu k smrti Zef, a se skodolibym potesenim to stryckovi naserviroval. Ta zrzava tlama Zef rikala, ze degenerati jsou proste nuceni zvysit svou aktivitu, protoze na ne samotne se z druhe strany tlaci radioaktivni poust, a ti chudaci se nemaji kam vrtnout, jedine by se mohli pokusit o ozbrojeny prulom do oblasti nezasazenych jadernym zarenim.
»Kdo ti tohle vykladal?« zeptal se pohrdlive strycek, »Jaky pablb zabednena si mohl vzit do palice tak primitivni myslenku?«
Gaj mu zlomyslne pohledl primo do oci a dulezite prohlasil:
»To je nazor jisteho Allu Zefa, naseho predniho psychiatra.«
»A kdepak ses s nim setkal,« otazal se jeste sarkasticteji strycek. »Snad ne na rotni kuchyni?«
Gaj se v diskuterskem zapalu malem neovladl a uzuz chtel prozradit, kde se s nim setkal, ale pak udrzel jazyk za zuby, zatvaril se nanejvys vyznamne a se zduraznovanym zajmem zacal sledovat televizniho hlasatele, ktery prave cetl predpoved pocasi.
Jenze vtom se, massaraks, do polemiky znovu vmisil ten zatraceny Mak.
»Dobre, jsem ochoten povazovat degeneraty na jihu za novou odrudu cloveka,« prohlasil, »ale co ti maji spolecneho treba s panem domacim Renadem. Toho taky povazujete za degenerata, jenze pan Renadu zcela zrejme nepatri k nove, ale — a to si uprimne priznejme — naopak k velmi stare sorte lidi…« O tomhle Gaj nikdy neuvazoval, a tak byl moc rad, kdyz s odpovedi na zaludnou otazku prispechal strycek Kaan. Ten Maka nejdriv pocastoval oznacenim »parez rozsochata« a objasnil, ze latentni degenerati neboli degenerati meststi nejsou nicim jinym nez zbytky dalsiho noveho zivocisneho druhu, ktery byl v nasich centralnich oblastech temer uplne vyhuben uz v zarodku hned na usvitu sve existence… On si na tu hruzu jeste vzpomina! Zabijeli je hned po narozeni, nekdy spolecne s matkami… Prezili jen ti, u nichz se priznaky noveho druhu navenek nijak neprojevily… Strycek Kaan do sebe hodil patou sklenku, dostal se do oslnive formy a rozvinul pred svymi posluchaci presne propracovany plan totalniho zdravotniho pruzkumu obyvatelstva, ktery musi byt drive ci pozdeji realizovan, radeji driv nez pozdeji. A bez vyjimky! Zadne ulevy! Plevel je treba nelitostne vymytit…
Tim obed skoncil. Rada se postavila k nadobi, strycek, ktery uz se zadnych namitek nedockal, si vsechny vitezoslavne zmeril, zaspuntoval lahev a odnesl si ji k sobe s brumlavou poznamkou, ze musi napsat odpoved tomu pitomci Sapsovi. Kdoviproc si k tomu vzal i sklenku. Gaj se za nim zadival — na jeho chatrne sacko, na stare, zaplatovane kalhoty, na zasivane ponozky a sesmatlane skrpaly — a musel stareho pana politovat. Zpropadena valka! Driv stryckovi patril cely tenhle byt, mel sluhy, zenu, syna, prepychove porcelanove nadobi, dokonce i venkovsky statek nekde vlastnil — kdezto ted? Uprasena pracovna precpana knihami, ktera slouzi zaroven jako loznice i vsechno ostatni, obnosene satstvo, samota a zapomneni… K vzteku. Posunul jedine kreslo v pokoji bliz k obrazovce, pohodlne se usadil a zacal ospale sledovat program. Mak chvili sedel vedle nej, potom bleskove a nehlucne, jak to umel jenom on, zmizel a znovu se objevil az v protejsim rohu. Chvilku se prehraboval v Gajove knihovnicce, vybral si tam nejakou ucebnici a opren ramenem o satnik v ni vstoje zalistoval. Rada poklidila stul a chopila se sveho pleteni, jen tu a tam strelila ocima po obrazovce. V dome se rozhostil klid, mir a pohoda. Gaj drimal.
Zdala se mu nejaka prastenost — ze chytil v jakemsi kovovem tunelu dva degeneraty, zahajil vyslech, a najednou zjistil, ze jeden z tech degeneratu je Mak a druhy mu s mekkym, vlidnym usmevem rika: »Celou tu dobu
