zdravi?« zeptal se Maxima.
»Ano.«
»Uznali vas?«
»Samozrejme.«
»Bez omezeni?«
»Do karticky mi napsali jen schopen.«
»Co si myslite o Bojove legii?«
»Dnes si myslim, ze je to bezduchy nastroj v cichsi rukou. Nejspis v rukou tech veleslavnych Ohnostrujcu. Ale mnohemu jeste nerozumim.«
»Tak co si myslite o Ohnostrujcich?«
»Myslim si, ze je to spicka vojenske diktatury. V prostredcich si nevybiraji, ale jejich cile…« Maxim zakroutil hlavou.
»Co si myslite o degeneratech?«
»Myslim si, ze ten vyraz je nespravny. Rekl bych, ze jste spiklenci. Vas program si zatim take dokazu predstavit jen velmi mlhave. Ale libi se mi vasi lide, ktere uz jsem videl. Vsichni mi pripadali cestni a takovi… uvedomeli, ci jak to vyjadrit.«
»Tak,« rekl ramenaty. »Mivate bolesti?«
»Myslite bolesti hlavy? Ne, nemivam.«
»Proc se ho ptas?« vmisil se do debaty Lesnik. »Kdyby je mel, nesedel by tady.«
»Protoze se chci vyznat v tom, proc tu sedi,« vysvetlil statny chlap. »Proc jste mezi nas prisel? Chcete se zapojit do naseho boje?«
Maxim zakroutil hlavou.
»Takhle bych to neformuloval, to by nebyla pravda. Chci se v tom vsem vyznat. Ted jsem spis s vami nez na jejich strane, ale i o vas toho vim moc malo.«
Vsichni se po sobe podivali.
»Takhle to u nas nejde, milej zlatej,« rekl mu Lesnik. »U nas je to jinak: bud jsi nas clovek, tak tumas a bez bojovat. Nebo nejsi nas clovek, a to se potom na nas nezlob, to te budeme muset to…, jakzes to rikal, do hlavy?«
Znovu mlceni. Doktor si ztezka povzdechl a vyklepal o lavici dymku.
»Vzacny a komplikovany pripad,« prohlasil. »Jeden navrh bych mel. At se nas vypta… Jiste mate nejake dotazy, nemam pravdu, Maku?«
»Ano, prisel jsem se ptat.«
»Tech otazek bude mit hodne,« usklibla se Ordi. »Matce nedal s otazkami pokoj ani na chvili. A na me taky porad s necim dorazel.«
»Ptejte se,« rekl ramenaty. »A vy budete odpovidat, Doktore, my ostatni si to poslechnem.«
»Kdo jsou to Ohnostrujci a co chteji?« spustil okamzite Maxim.
Vsichni se neklidne osili — takovou otazku zrejme necekali.
»Ohnostrujci jsou anonymni skupinou nejzkusenejsich intrikanu z rad dustojnictva, financniku a politiku. Maji dva cile — jeden hlavni, druhy zakladni. Jejich hlavnim cilem je udrzet se u moci. Zakladnim cilem je vytezit z teto moci maximum uspokojeni. Vsechno jsou to chamtivci, pozitkari, sadiste a vsichni se opajeji moci… Staci?«
»Ne,« zklamal ho Maxim. »Tohle vsechno me napadlo samotneho… Ja bych ale chtel znat jejich hospodarsky program, jejich ideologii! Zakladnu, na ktere buduji.«
Vsichni pritomni se po sobe opet podivali. Lesnik na Maxima civel s dokoran otevrenymi usty.
»Hospodarsky program…?« zavahal Doktor. »Chcete toho po nas trochu moc. Nejsme teoretici, ale praktici. Pro nas je mnohem podstatnejsi, ze nas chteji vyhladit. Uprimne receno, bojujeme o holy zivot…« Zacal si rozcilene nacpavat dymku.
»Nechtel jsem se nikoho z vas dotknout,« ujistil ho Maxim, »proste se v situaci potrebuju zorientovat…« S radosti by Doktorovi vysvetlil zaklady teorie historickych posloupnosti, ale na neco takoveho mu nestacilo vyrazivo. I beztak musel cas od casu prechazet na linkos. »No dobre, tak jinak. Co chcete vy? Oc usilujete, pokud pomineme uchovani holeho zivota?«
Doktorova dymka sycela a prskala a po sklepe se od ni siril tezky puch.
»Nechte mluvit me,« vyskocil necekane Lesnik. »Ja mu to vysvetlim… Jen me nechte… Poslouchej, kamarade zlatej… Nevim, jak to chodi u vas v horach, ale tady u nas lidi radi zijou. Tak jak se muzes ptat, co krome uchovani zivota este chceme. A co kdyz ja nic jinyho nepotrebuju…? Ty si snad myslis, ze je to malo? Podivejme se na hrdinu: Tak zkus nejakej cas bydlet ve sklepe, prestoze mas dum a rodinu, ktera se te ovsem zrekla… Radsi toho nech!«
»Pockej, Lesniku,« mirnil ho ten statny.
»Nene, at pocka von: To se na nej podivejme! Panovi se zachtelo spolecnosti, zakladny…«
»Neblazni, strejdo,« zarazil ho Doktor. »A nerozciluj se. Prece vidis, ze ten mladenec nicemu nerozumi… To mate tak…,« obratil se zase k Maximovi, »nase hnuti je prilis roztristene. Jednotny politicky program nemame a vlastne ani mit nemuzeme: my jen zabijime, protoze jsme sami zabijeni. To musite chapat. My vsichni jsme kandidati smrti a sanci na preziti nam zbyva malo. Takze celou nasi politiku neustale prehlusuji ciste biologicke zalezitosti. Nejdulezitejsi je prezit, a to se tezko premita o zakladne. Takze pokud jste mezi nas prisel s nejakym socialnim programem, zapomente na to.«
»A oc jde?« zeptal se Maxim.
»Povazuji nas za degeneraty. Jak to vzniklo, to uz vam dneska nikdo nerekne. Ale pro Ohnostrujce je vyhodne nas pronasledovat: odvadi to pozornost lidi od jinych vnitrnich problemu, treba od korupcnich afer financniku, kteri hrabou na vojenskych zakazkach a stavbe vezi.«
»No prosim, to je jina,« konstatoval spokojene Maxim. »To znamena, ze Ohnostrujci slouzi penezum. Komu jeste?«
»Ohnostrujci neslouzi nikomu. Oni sami jsou penize, jsou vsechno. Ale vlastne nejsou nic, protoze zustavaji anonymni a neustale se navzajem poziraji… Kdyby si tak mohl pohovorit s Knourem,« obratil se Doktor k ramenatemu. »Ti by spolu nasli spolecny jazyk.«
»Dobre, o Ohnostrujcich si pohovorim s Knourem…«
»S Knourem uz si nepromluvite,« skocil mu neurvale do reci Memo. »Knoura popravili.«
»To je ten jednoruky,« vysvetlila Ordi. »Ale to byste prece mel vedet…«
»Ja vim,« rekl Maxim. »Jenze Knoura nezastrelili. Byl odsouzen k vyhnanstvi a prevychove.«
»Vylouceno!« zvolal ramenaty. »Knoura? A do vyhnanstvi?«
»Ano,« prisvedcil Maxim. »Gela Ketsefa k trestu smrti, Knoura do vyhnanstvi a jeste jednoho, ktery neuvedl sve jmeno, si odvedl ten civil. Zrejme na kontrarozvedku.«
A zase vsichni ztichli. Doktor si prihnul z hrnku. Statny muz sedel s hlavou ve dlanich. Lesnik horce pohekaval a litostive se dival na Ordi. Ordi s pevne semknutymi rty upirala oci do stolu. Bylo to sklicujici a Maxim litoval, ze o tom vubec zacal mluvit. To, co prave sledoval, byl nefalsovany zarmutek, jen Memo v rohu se nermoutil, ten se spis bal… Takovym by se kulomet do rukou davat nemel, blesklo Maximovi hlavou. Vsechny nas tu postrili.
»No dobre,« vzchopil se jako prvni ramenac. »Mate jeste nejake dotazy?«
»Spoustu,« odtusil zvolna Maxim, »ale obavam se, ze jsou vesmes dost netaktni.«
»Prosim, pokladejte i netaktni otazky.«
»Tahle bude zatim posledni. Co s vami maji spolecneho veze PBO? Proc vam tak vadi?«
Vsichni se krecovite zasmali.
»To je mi vrtak,« zvolal Lesnik. »No vidite, takovyhle se shanej po spolecensky zakladne…«
»Ono totiz nejde o zadnou protibalistickou ochranu,« vysvetlil Doktor. »Je to nase prokleti. Vynalezli zareni, s jehoz pomoci pak zplodili bachorku o degeneratech. Vetsina lidi — napriklad vy — na to zareni vubec nereaguje, jako by tu vubec nebylo. Ale ta nestastna mensina vzhledem k zatim neznamym zvlastnostem sveho organismu zakousi pri ozareni pekelna muka. Nekteri z nas, ale to jsou opravdu jen jedinci, dokazou bolest snaset, kdezto jini nevydrzi, krici, dalsi upadnou do bezvedomi a nekteri se proste zblazni a umiraji… Takze ty veze jsou vlastne obrovske zarice. Zapinaji se dvakrat denne po cele zemi, a zatimco my se bezmocne valime v bolestech, oni nas odchytavaji jako zver. Navic maji mobilni zarice s omezenou pusobnosti na hlidkovych vozech… plus samohybne zarice o vetsim vykonu… a k tomu si pripoctete nepravidelne nocni paprskove udery… Nemame se kde schovat, zadna bariera neexistuje, silime z toho a pachame sebevrazdy, ze zoufalstvi delame ruzne hlouposti a
