kterou se prodral, ze sebe strhl bundu a zahodil ji do krovi. Vybehl zpatky na cestu a nejakou dobu ze vsech sil utikal smerem k mestu, potom zastavil, odepnul si od pasu granaty, pohazel je po ceste, vrazil do krovin na druhe strane silnice, vynasnazil se polamat co nejvic vetvi, za keri pohodil kapesnik a teprve pak se rovnomernym loveckym behem pustil napric pres les s vedomim, ze ho ceka dobrych deset patnact kilometru namahave cesty.
Bezel a o nicem nepremyslel, jen daval pozor, aby se prilis neodchylil od jihozapadniho smeru, a peclive si vybiral, kam doslapne. Dvakrat narazil na nejakou komunikaci, jednou to byla opustena polni cesta, podruhe Jedenacta silnice, kde nevidel taky nikoho, zato poprve zaslechl stekot psu. Nedokazal urcit, co je to za psy, ale pro jistotu se jim velkym obloukem vyhnul, a za puldruhe hodiny uz se ocitl mezi skladistnimi hangary mestskeho seradovaciho nadrazi.
Svitily tu reflektory, zalostne houkaly lokomotivy a bloumali lide. Tady nejspis nikdo nic nevedel, ale utikat uz nemohl, nekdo by si treba pomyslel, ze je zlodej, a tak zvolnil do kroku, a kdyz kolem nej ztezka zadunel nakladni vlak smerujici do mesta, vyskocil na prvni plosinovy vuz s piskem, lehl si do nej a nechal se dovezt az do panelarny. Tady seskocil, otrepal ze sebe pisek, ruce si mirne potrisnil mazutem a zauvazoval, co dal.
Vracet se do Lesnikova sklepa nemelo smysl, a pritom to byl jediny tajny byt pobliz. Slo by taky prenocovat v Kachnach, ale to bylo nebezpecne — o tehle adrese vedel rytmistr Cacu a mimoto si Maxim netroufal ani pomyslet, jak by se postavil pred starou Illi a zacal ji vykladat o dcerine smrti. Nebylo se kam vrtnout. Zasel do zaplivane delnicke hospudky, snedl dva parky, napil se piva, oprel se o zed a trochu si zdriml. Tady byli vsichni stejne spinavi a utahani jako on: delnici po sichte, kteri nestihli posledni tramvaj. Zdalo se mu o Rade a ve spanku si uvedomil, ze Gaj se nejspis podili na stare, coz je dobre. Rada ho miluje a urcite se o nej postara, necha ho alespon prevlect a umyt se; jeste by tam mely byt jeho civilni saty, ty, co mu dal Fank… A rano muze odjet na vychod, kde je k dispozici dalsi tajny byt, o kterem vi… Probudil se, hodil na stul pomackanou bankovku a odesel.
Nebylo to daleko a nebylo to nebezpecne. V ulicich bylo pusto a prazdno, jen primo u vchodu do domu nekoho zahledl — asi domovnik. Sedel u vchodu na sve stolicce a spal. Maxim ho opatrne obesel, vybehl po schodech nahoru a zazvonil jako vzdycky. Za dvermi bylo chvili ticho, pak neco skriplo, zaznely lehke kroky a dvere se otevrely. Uvidel Radu.
Nevykrikla jen proto, ze ztratila dech a pritiskla si dlan na usta. Maxim ji objal, pritiskl ji k sobe a polibil na celo: mel takovy pocit, jako by se vratil domu, kde ho uz davno prestali cekat. Zavrel za sebou dvere, tise prosli do pokoje a Rada se okamzite rozplakala. V mistnosti bylo vsechno jako driv, chybel jen jeho gaucik a na posteli sedel v nocni kosili Gaj a prihlouple na Maxima poulil vylekane, zdesenim az zdivocele oci. Takhle ubehlo nekolik minut — Maxim s Gajem na sebe uprene koukali a Rada plakala.
»Massaraks!« ulevil si nakonec bezmocne Gaj. »Ty jsi ziv… Ty nejsi mrtvy?«
»Nazdar, kamarade,« rekl Maxim. »To je skoda, ze jsi doma. Nechtel jsem ti delat neprijemnosti. Staci rict slovo a okamzite zmizim.«
Rada mu krecovite zatala prsty do predlokti.
»Ani napad!« pronesla priskrcene. »Ani za nic! Ted nikam nepujdes… Jen at si neco zkusi… To bych taky… A na nic bych se neohlizela…«
Gaj odhodil deku, spustil nohy na podlahu a pristoupil k Maximovi. Prejel mu dlanemi po ramenech a rukou, potrisnil se mazutem, otrel si spinavou rukou zpocene celo, na kterem hned naskocily mastne cerne smouhy.
»Ja nicemu nerozumim,« postezoval si nestastne. »Ty jsi ziv… Kde se tu beres? Rado, prestan konecne rvat… Nejsi ranen? Vypadas priserne. A ta krev…«
»To neni moje,« vysvetlil Maxim.
»Ja tomu nerozumim,« opakoval Gaj. »Tak ty jsi nazivu, ty chlape! Rado, postav vodu na sporak! A vzbud dedka, at nam da trochu koralky…«
»Ticho,« sykl Maxim. »Netropte povyk, pronasleduji me.«
»Kdo? A proc? Co je to za nesmysl! Rado, dej mu neco na prevleceni… Posad se, Maku, jen si sedni. Nechces si treba rovnou lehnout? Jak se to vsechno sbehlo? Proc jsi jeste nazivu…?«
Maxim opatrne usedl na krajicek zidle, polozil si ruce na kolena, aby nic neumazal, naposledy na ne pohledl jako na sve pratele — dokonce pocitoval jakousi zvedavost, co se asi bude dit dale — a rekl:
»Ja jsem ted zlocinec, pratele. Prave jsem uspesne zlikvidoval vez.«
Vubec ho neprekvapilo, ze okamzite pochopili, o jake vezi to mluvi, ani se dal na nic nevyptavali. Rada jen pevne sepjala ruce a nespustila z nej oka, kdezto Gaj tise vyhekl, oblibenym rodinnym gestem se obema rukama poskrabal ve vlasech, uhnul ocima a dopalene rekl:
»Ty pitomo! Pan se zkratka rozhodl, ze se pomsti, co… Ale komu? Ach jo, ty jsi porad stejny cvok. Jako maly dite… No nic. Tys nic nerikal a my jsme nic neslyseli. Nic… Ja nechci nic vedet. Rado, bez uvarit vodu. A nedelej tam ramus, at nevzbudis lidi… Svlikni se,« prikazal Maximovi prisne. »Jsi upatlany jako cert, kde ses to flakal?«
Maxim vstal a zacal ze sebe stahovat satstvo. Shodil spinavou mokrou halenu (Gaj zahledl jizvy po kulkach a polkl naprazdno) a s odporem si stahl nepredstavitelne umolousane kalhoty a holinky. Satstvo bylo posete ohavnymi cernymi skvrnami, a kdyz se ho konecne zbavil, ulevilo se mu.
»To je ono,« poznamenal spokojene a znovu se posadil. »Diky, Gaji. Dlouho se tu nezdrzim, jen do rana a pak pujdu…«
»Videl te domovnik?« zeptal se podmracene Gaj.
»Ten spal.«
»Spal, spal…,« zapochyboval Gaj. »On totiz, abys tomu rozumel… Ackoli, mozna opravdu spal. Nekdy prece spat musi.«
»Jak to, ze jsi doma?« zeptal se Maxim.
»Mam volno.«
»Jak muzes mit volno?« uzasl Maxim. »Cela Legie je ted nejspis za mestem.«
»Nojo, jenze ja uz nejsem legionar,« usklibl se krive Gaj. »Z Legie me vyhnali, Maku. Ted jsem docela obycejny kapral u armady a ucim venkovske baliky „seno-slama“, ktera je prava a ktera leva. Az je to naucim, tak hajdy na hontskou hranici do zakopu… Takhle je to se mnou, Maku.«
»To kvuli mne?« otazal se tise Maxim.
»Ja nevim, jak bych ti to… Vlastne ano.«
Pohledli si do oci a Gaj nevydrzel, uhnul pohledem. Maxima mimodek napadlo, ze kdyby ho ted Gaj udal, asi by se vratil do Legie, do sve vecerni dustojnicke skoly; a jeste si pomyslel, ze pred dvema mesici by ho neco takoveho vubec nemohlo napadnout. Bylo mu z toho neprijemne a mel sto chuti odejit hned, ale mezitim se vratila Rada a poslala ho do koupelny. Nez se vykoupal, prinesla neco k jidlu, uvarila caj a Gaj sedel na stale stejnem miste s bradou v pestech a tvaril se zasmusile. Na nic se neptal — patrne se bal, ze uslysi neco priserneho, neco, co by prorazilo posledni obranny val v jeho vedomi a zpretrhalo tak posledni nitky, ktere ho jeste s Maximem spojuji. Rada se taky na nic neptala, ale ta nejspis mela docela jine starosti; nespoustela z nej oci, vytrvale ho drzela za ruku a cas od casu vzlykla: urcite se bala, ze milovany muz najednou zase zmizi. Zmizi a uz se nikdy neobjevi… A tak Maxim odstrcil nedopity hrnek a zacal mluvit sam.
O tom, jak mu pomohla matka teroristky, jak se setkal s degeneraty, co jsou degenerati vlastne zac, proc jsou degenerati a k cemu jsou ve skutecnosti veze, jaky je to odporny vynalez. O tom, co se stalo dnes v noci, jak lide utikali proti kulometu a jeden za druhym umirali, jak se ta hnusna hora rezaveho zeleza poroucela k zemi a jak nesl mrtvou zenu, ktere sebrali dite a zabili muze…
Rada naslouchala dychtive a vypraveni nakonec zaujalo i Gaje, ktery dokonce zacal pokladat otazky, pichlave, jedovate, krute a hloupe otazky a Maxim pochopil, ze jeho pritel nicemu neveri, ze po jeho presvedceni to vsechno steka jako voda po mastnote, ze je mu proti mysli to poslouchat a ze se ma co drzet, aby Maxima neprerusil. A kdyz Maxim dovypravel, s potouchlym sklebem poznamenal:
»Ti si te teda omotali kolem prstu.«
Maxim pohledl na Radu, ale ta se hned zadivala jinam, nervozne se hryzla do rtu a nerozhodne zapipala:
»Nevim… Mozna jedna takova vez nekde opravdu stala… Ale chapej, Maku, ze to, co vypravis… to proste neni mozne…
Mluvila skomirajicim tichym hlaskem, zjevne se snazila ho neurazit, prosebne mu pohlizela do oci a hladila ho po rameni. Gaj se najednou rozbesnil a vztekle drtil mezi zuby, ze Maxim vubec nema poneti, kolik takovych vezi po cele zemi stoji a kolik se jich rocne nebo mozna dokonce denne postavi — copak je mozne, aby se takove
