miliardy vyhazovaly kvuli dvema pulhodinkam neprijemnosti denne pro ubohou hrstku degeneratu?!
»Jen na ostrahu tech vezi co se vynalozi prostredku!« dodal po kratke odmlce.
»Na to uz jsem taky myslel,« pritakal Maxim. »Nejspis to vsechno opravdu nebude tak jednoduche. Ale hontske penize s tim nemaji nic spolecneho… A pak — sam jsem byl svedkem toho, jak se jim ulevilo, kdyz vez padla. Nu a pokud jde o system PBO… Pochop, Gaji, ze na obranu zeme ze vzduchu je jich prilis mnoho, kdyby byly skutecne tim, co se o nich tvrdi, stacilo by jich podstatne mene. A jeste neco — nac jsou tedy i na jizni hranici? Copak divoci degenerati maji nejake balisticke zbrane?«
»Ti muzou mit ledacos,« odsekl Gaj nakvasene. »Nic nevis a vsemu veris… Promin, Maku, ale nebyt to ty… Vsichni jsme prilis duverivi,« dodal trpce.
Maxim se uz nechtel hadat a vubec mluvit na tohle tema. Zacal se vyptavat, jak bezi zivot, kde pracuje Rada, proc nesla studovat, jak se dari stryckovi, co sousedi… Rada ozila a rozvykladala se o vsem moznem, ale pak se chytla za hlavu, sebrala spinave nadobi a odesla s nim do kuchyne. Gaj se poskrabal obema rukama na zatylku, zahledel se do tmaveho okna, ale pak se definitivne odhodlal a zahajil vaznou chlapskou rozmluvu.
»My te mame radi, Maku,« rekl. »Ja te mam rad, Rada te ma rada, i kdyz jsi takovy neposeda a co jsi u nas, vsechno jde nejak sejdrem. Jenze je tu jedna mnohem dulezitejsi vec: Rada… te nema rada jen jako… rozumis… proste… zkratka rozumis mi, ne? Zkratka se ji libis, celou tu dobu proplakala a prvni tyden dokonce byla nemocna. Je to hodna holka, takova do domacnosti, spousta chlapu si na ni mysli a neni divu… Nevim, co s ni mas za umysly, ale jednu vec bych ti poradil: Vykasli se na vsechny tyhle lapalie, to neni nic pro tebe, zamotas se do toho, sam na to doskaces, mnoha lidem zkazis zivot — a nakonec je to k nicemu. Jed zpatky do hor a najdi vase; kdyz si hlava nevzpomene, srdce uz napovi, kde hledat domov… Tam se po tobe nikdo shanet nebude, zaridis se tam, a az si tam das vsechno do poradku, zase prijed, Radu vezmi s sebou a bude vam tam dobre. Mozna ze do te doby skoncujeme s Honty. Pak bychom trosku zmackli Pandeu, konecne bude mir a zacneme zit jako lidi…«
Maxim ho poslouchal a musel si priznat, ze byt opravdu horal, asi by to tak udelal — vratil by se domu, v klidu by si zil s mladou zenou a zapomnel by na vsechny ty hruzy a konflikty… Ne, na to by nezapomnel, zorganizoval by tam takovou obranu, ze by tam pochopove Ohnostrujcu ani nos nestrcili; a kdyby tam prijeli legionari, bil by se u rodneho prahu do posledni kapky krve… Jenze ja nejsem horal a v horach nemam co pohledavat, moje zalezitosti se odehravaji tady a to, co se tu deje, nehodlam trpet… A Rada? Inu coz, pokud me opravdu miluje, tak to pochopi, musi to pochopit… Ale o tom ted nechci premyslet, nechci milovat, na lasku zkratka neni cas…
Jak se tak zamyslel, ani si neuvedomil, ze v dome se neco zmenilo. Nekdo chodil po predsini a za zdi znely tlumene hlasy… Pak v chodbe vypukl nejaky chaos, Rada zoufale vykrikla »Maku!« a okamzite zmlkla, jako by ji nekdo ucpal usta. Vyskocil a vrhl se k oknu, ale to uz na prahu stala Rada, ve ktere by se krve nedorezal. Zavanul k nemu znamy pach kasaren, po podlaze busily cerne kovane holinky, ktere uz nemusely naslapovat opatrne a tise, Radu nekdo strcil dovnitr a za ni do pokoje vtekla lavina muzu v cernych kombinezach, Pandi na nej se zvirecim vyrazem ve tvari namiril samopal a rytmistr Cacu, jako vzdy lstivy a vsemi mastmi mazany, stal tesne vedle Rady, drzel ji za loket a hlaven sve obrovske pistole ji zabohl do zeber.
»Ani hnout!« zarval na nej. »Jak se hnes, strilim!«
Maxim strnul. Nemohl nic delat, i kdyz by mu byvaly stacily dve desetiny vteriny, mozna i puldruhe, jenze tomu vrahovi by stacila jedna jedina.
»Ruce pred sebe!« zakrakal Cacu. »Kaprale, poutal Dvojity pouta! Hni sebou, massaraks!«
Pandi, jehoz Maxim behem vycviku mnohokrat hrave prehodil pres hlavu, se vahave a opatrne priblizil a sundal z opasku tezky retez. Zvireci vyraz vystridala ustrasenost.
»Dej si bacha,« upozornil Maxima. »Kdybys jako to, tak pan rytmistr ji hned to, tu tvou pipku…«
Zacvakl ocelove naramky na Maximovych zapestich, pak pridrepl a spoutal mu i nohy. Maxim se v duchu usklibl. Uz vedel, co delat dal. Ale tentokrat rytmistra podcenil. Cacu divku nepustil. Vsichni sesli dolu, vsichni se posadili do nakladaku, ale rytmistr celou tu dobu peclive drzel Radu na musce. Nakonec do nakladaku nacpali i spoutaneho Gaje. Do svitani schazelo jeste nekolik hodin, stale drobne mzilo a rozplizle svetlo automobilovych reflektoru osvetlovalo dlazbu jen spore. Na lavicky u postranic se hlucne rozsazovali legionari, obrovsti mokri psi sebou neklidne skubali na voditcich, a kdyz je vojaci okrikli, s tichym skucenim zivali. Ve vchodu stal s rukama slozenyma na brise domovnik opreny o verej. Drimal.
Kapitola dvanacta
Statni prokurator se zvratil v kresle, hodil si do ust nekolik plodu, rozzvykal je a zapil douskem lecive vody. Primhouril vicka, stiskl prsty unavene oci a zaposlouchal se. Na mnoho set metru kolem bylo klidno. Do oken puste budovy Justicniho palace monotonne bubnoval nocni dest, nikde tu nejecely sireny, neskripely brzdy, neklapaly a nebzucely vytahy. A nikdo tu nebyl, jen za vysokymi dvermi do predpokoje se zral nudou nocni referent a tise jako myska ocekaval prikazy. Prokurator pomalu zvedl spustena vicka a skrz volne se vznasejici barevne skvrny pred ocima pohledl na kreslo pro navstevniky, vyrobene na zvlastni zakazku. Kreslo si budu muset vzit s sebou. A stul taky, uz jsem si na nej zvykl… Zrejme mi ovsem bude lito odsud odchazet — uz jsem si tu, marna slava, vysedel teple mistecko… A proc taky odchazet? Clovek je zarizen podivne: kdyz se ocitne pod schodistem, rozhodne se musi vyskrabat az nahoru. Az nahore je chladno, panuji tam zdravi velice nebezpecne pruvany, pad z takove vysky je smrtelny, schody kluzke a nebezpecne a vy to velmi dobre vite, ale stejne po nich lezete, skrabete se vzhuru s jazykem na veste, skrabete se navzdory okolnostem, navzdory radam pratel, navzdory ukladum nepratel, navzdory vlastnim instinktum a predtucham — proste se skrabete, skrabete a skrabete… Ten, kdo se neskrabe nahoru, spadne dolu, to je beze sporu. Jenze ten, kdo se nahoru skrabe, spadne taky…
Jeho myslenky prerusil piskot domaciho telefonu. Zvedl sluchatko, zatvaril se otravene a zeptal se:
»Co je zase? Mam praci.«
»Vase Excelence,« zasveholil referent. »Jisty muz, ktery se predstavil jako Poutnik, vola na vase osobni cislo a nalehave vas zada o rozmluvu…«
»Poutnik?« ozil prokurator. »Spojte me s nim.«
Ve sluchatku to cvaklo a referent oznamil:
»Jeho Excelence posloucha.«
Znovu to cvaklo a znamy hlas pronesl s tvrdym pandejskym prizvukem:
»Filuto? Bud zdrav! Mas hodne prace?«
»To v tvem pripade nerozhoduje.«
»Musim si s tebou promluvit.«
»Kdy?«
»Pokud mozno hned.«
»Jsem ti k dispozici,« odpovedel prokurator. »Klidne prijed.«
»Budu tam tak za deset patnact minut. Cekej.«
Prokurator zavesil, chvili sedel bez jedineho hnuti a jen se stipal do dolniho rtu. Tak vida, zase je tady, A zase jako z cista jasna nebe hrom. Massaraks, co ja uz do toho chlapa nacpal penez, jiste vic nez do vsech ostatnich dohromady — a vim o nem jen tolik, co jeden kazdy ze vsech tech ostatnich zvlast. Je to nebezpecna figura. Nevyzpytatelna. Ten mi zkazil naladu… Prokurator rozhnevane pohledl na papiry rozlozene po stole, nedbale je shrabl na hromadu a strcil do zasuvky. Jak dlouho jsem ho to uz nevidel…? Ano, dva mesice. Jako obvykle. Zmizel neznamo kam, dva mesice po nem nebylo ani vidu ani slechu, a najednou tumas, jako certik ze skatulky… Nene, s timhle certikem bude treba neco udelat, takhle to dal nepujde… Co se vlastne stalo za ty posledni dva mesice? Padl Sikula… Ale to ho sotva bude zajimat, Sikulou vzdy pohrdal. Ackoli — ten pohrda vsemi. V jeho resortu k nicemu obzvlast vyznamnemu nedoslo a za mnou by kvuli takovym hloupostem asi sotva chodil, ten by se vypravil primo ke Kancleri nebo k Baronovi… Nebo ze by kapl na neco zajimaveho a chtel mi nabidnout spojenectvi? Kdyby tak panbu dal! Jedine ze ja bych na jeho miste s nikym zadny pakt neuzaviral… A nejde nakonec o nejaky proces…? Nesmysl! Ostatne nac hadat, podnikneme nezbytne kroky.
Vytahl tajnou zasuvku a zapnul vsechny fonografy a skryte kamery. Tuhle scenu uchovame pro potomky. Tak kdepak jsi, Poutniku? Zpotil se vzrusenim a zacal se cely chvet: aby se uklidnil, hodil si do ust nekolik dalsich plodu, sezvykal je, zavrel oci a zacal pocitat. Kdyz napocital do sedmi set, dvere se otevrely, ten kolohnat mirne, ale rezolutne odstrcil referenta a vstoupil, ten chladny vtipalek, ta nadeje Ohnostrujcu, nenavideny a zboznovany, co
