Ze zeme i z travy stoupal pach rzi, na dnech uzlabin staly radioaktivni louze, ptaci nezpivali, ale chrcive upeli jako v predsmrtne uzkosti, zvirata tu nebyla zadna a chybelo i lesni ticho — tu vpravo, tu vlevo busily a rachotily exploze, ve vetvich se valel sivy dym a poryvy vetru si pohazovaly s revem opotrebovanych motoru.
A tak to slo porad — den za dnem, noc za noci. Pres den odchazeli do lesa, ktery nebyl lesem, ale starym opevnenym uzemim. To bylo doslova nadivane automatickymi bojovymi zarizenimi, samohybnymi balistami, obrnenymi transportery, raketami na pasovych podvozcich, plamenomety, plynomety a tohle vsechno za onech vice nez dvacet let nezemrelo, vsechno dal zilo svym nepotrebnym mechanickym zivotem, vsechno dal mirilo, navadelo se, dstilo olovo, plameny a smrt, a tak to bylo treba umlcet, znicit, zabit a vycistit cely rajon, aby tudy mohly vest dalsi trasy novych vysilacich vezi. A Knour po nocich dal mlcel a Zef Maxima znovu a znovu obtezoval svym vecnym vyptavanim — jednou tupe primocarym, jindy prekvapive prohnanym a promyslenym. A bylo proste jidlo, zvlastni trestanecke pisne a legionari nekoho mlatili pres hlavu a dvakrat denne se vsichni v baraku svijeli v paprskovem amoku a ve vetru se pohupovali obeseni uprchlici… Den — noc — den — noc… Osvetim. Vyhlazovaci tabor. Fasismus.
»Proc jste ji chtel zastavit?« zeptal se najednou Knour.
Maxim se rychle posadil. Byla to prvni otazka, kterou mu iednoruky kdy polozil.
»Chtel jsem se podivat na jeji konstrukci.«
»Chystate se k uteku?«
Maxim zasilhal po Zefovi a pomalu odpovedel:
»Ale ne, to ne. Je to bojove vozidlo, tak jsem si myslel…«
»A k cemu byste potreboval bojove vozidlo?« zeptal se Knour, jako by tu ten zrzavy provokater vubec nebyl.
»Nevim,« pokrcil rameny Maxim. »O tom si jeste musim popremyslet. Jezdi tu takovych hodne?«
»Hodne,« vmisil se do rozmluvy provokater. »Aut a tanku je tu hodne a pitomcu tu taky vzdycky bejvalo dost a dost…« Zivl. »Kolikrat uz to zkouseli. Vlezou dovnitr, prehrabujou se v pristrojovy desce, ale nakonec toho nechaj. A jeden takovej trouba jako ty vyletel do luftu i s celou masinou.«
»Toho se nebojim, mne by se neco takoveho nestalo,« namitl chladne Maxim. »Neni to slozity mechanismus.«
»Ale stejne — co byste s tim delal?« trval dal na svem jednoruky. Lezel na zadech a kouril cigaretu, sevrenou v umelych prstech. »Dejme tomu, ze byste ji jakz takz dal do poradku. A co potom?«
»Zkusil by to hlavou proti zdi, rovnou pres most,« uchichtl se Zef.
»A proc ne?« nechapal Maxim. Ted uz vubec nevedel, jak se zachovat. Rysavec asi nakonec zadny provokater nebude. Massaraks, co si to na me najednou tak zasedli?
»K mostu se nedostanete,« vysvetlil jednoruky. »Mezitim vas triatricetkrat dostanou. A i kdybyste se k nemu dostal, zjistite, ze je zvednuty.«
»A co po dne reky?«
»Je radioaktivni,« odplivl si dopalene Zef. »Kdyby to byla normalni reka, zadny tanky bysme nepotrebovali. Proste by se dala kdekoli preplavat, breh nehlidaj.« Odplivl si jeste stavnateji. »Nojo, jenze to by ho hlidali… Takze zbytecne nemavej ploutvema, chlapce, a zvykej si, ze jses tady nadlouho. Pokud si zvyknes — pujde to. Ale kdyz nebudes poslouchat starsi a zkusenejsi, muzes Svetovy Svetlo uzrit este dneska…«
»Utect odsud neni tezke,« namitl Maxim, »to bych mohl udelat treba hned.«
»Ale bez!« nadchl se Zef.
»A… jestli si i nadale hodlate hrat na konspiraci…,« pokracoval Maxim a demonstrativne se obratil jen ke Knourovi, jenze Zef mu znovu skocil do reci.
»Ja hodlam splnit denni normu,« prohlasil a vstal. »Jinak nedostanem nazrat. A jde se.«
Vzdalil se kolebavym krokem mezi blizke stromy a Maxim se jednorukeho otazal: »Copak on je taky ilegal?« Jednoruky na nej rychle pohledl a odpovedel: »Ale co vas nema, jak jste na to prisel?« Vykrocili za Zefem a snazili se postupovat presne v jeho stopach. Maxim sel posledni. »Za co je tady?«
»Spatne presel ulici,« odpovedel jednoruky a nadobro vzal Maximovi chut do dalsich debat.
Neurazili jeste ani sto kroku, kdyz Zef zavelel »stat!« a hned nato »k zemi!« Prastili sebou na zem a silny strom pred nimi se s tahlym skripenim rozevrel a vysunul ze sveho nitra dlouhou tenkou hlaven polniho dela, ktera se zahybala ze strany na stranu, jako by patrala po cili, pak cosi zabzucelo a z cerneho usti hlavne se line vyplouzil oblacek zlutaveho koure. »Je to zvlhly,« poznamenal Zef vecne, jako prvni se zvedl a otrepal si kalhoty. Strom s delem podminovali a vyhodili do vzduchu. Pak prislo minove pole, potom falesny kopec se zamaskovanym kulometem, ktery nezvlhl ani v nejmensim a dlouho je s pekelnym ramusem, zaplavujicim cely les, tiskl k zemi; po tomhle zazitku se zamotali do hotove dzungle ostnateho dratu, jen taktak se ji prodrali, a kdyz se konecne zase dostali ven, neco po nich zahajilo palbu odkudsi shora a vsechno kolem horelo a vybuchovalo. Maxim nicemu nerozumel, jednoruky klidne lezel tvari k zemi, kdezto Zef palil granatometem do nebe a z niceho nic zavyl: »Rychle, za mnou!« Rozbehli se pryc a na miste, kde prave lezeli, vzplanul pozar. Zef ze sebe chrlil ty nejprisernejsi nadavky a jednoruky se nepochopitelne pohihnaval… Uchylili se do husteho porostu, jenze ten se naprosto necekane rozpistel a rozsupel, vetvovim se hrnula zelena mracna jedovateho dymu a zase bylo treba utikat, prodirat se krovinami, Zef zase ohavne lateril a jednoruky krecovite zvracel…
Konecne se utahal i Zef a ohlasil prestavku. Rozdelali ohen a Maxim jako nejmladsi zacal pripravovat obed — varil polevku z konzervy. Zef a jednoruky, oba celi ukopteni a otrhani, lezeli hned vedle a kourili. Knour vypadal utrapene — byl ze vsech nejstarsi, takze pro nej bylo cele to trmaceni nejnamahavejsi.
»To je u boha,« zakroutil hlavou Maxim. »Jak jsme vubec dokazali prohrat valku pri takove hustote obrany na jeden ctverecni metr.«
»Co myslite tim dokazali prohrat?« nastetil se jednoruky. »Tu valku prohrali vsichni. Vyhrali jen Ohnostrujci.«
»Coz ovsem malokdo chape, bohuzel,« neodpustil si
Maxim a zamichal slichtu.
»Takovejmhle recem uz jsem odvyk,« rekl Zef. »Tady slysis vetsinou „Drzte hubu, vychovance“ nebo „Pocitam do jedny“… Ty, chlapce, jakze se to jmenujes…?«
»Maxim!«
»Jo, tak jo… Poradne to zamichej, a neprej si me, jestli to pripalis.«
Maxim michal. A Zef prohlasil, ze uz je nejvyssi cas, ze uz nema sil tohle dal snaset. V naprostem tichu snedli polevku. Maxim citil, ze se neco zmenilo, ze dnes bude neco receno. Jenze jednoruky se po obede znovu ulozil do travy a zadival se do nebe a Zef se s nesrozumitelnym huhlanim zmocnil prazdneho kotliku a vytiral ho kurkou chleba.
»Neco tak zastrelit…,« brucel si pod nos. »V brise mam prazdno, jako bych nedal do huby…, akorat jsem si rozvztekal zaludecni stavy…«
Maxim se citil cely nesvuj a pokusil se konverzovat o moznostech lovu v techto krajich, ale nikdo se k nemu nepridal. Jednoruky lezel s ocima zavrenyma a zrejme spal. Zef vyslechl Maximovy uvahy a rozklady az do konce a jen zavrcel:
»Co tady chces lovit, v tomhle radioaktivnim hnojisti…« a taky se prevalil na zada.
Maxim si povzdechl, vzal kotlik a odloudal se k potucku, ktery zurcel nekde nedaleko. Voda v potucku byla pruzracna, na pohled cista a dobra, takze Maxim na ni dostal chut a nabral si do hrsti. Myt kotlik v ni ovsem bohuzel nemohl a pit z potoka uz vubec nebylo radno — voda byla silne radioaktivni. Maxim postavil kotlik na breh, pridrepl vedle nej a zamyslel se.
Nejdriv si kdoviproc vzpomnel na Radu, ktera po jidle vzdycky myla nadobi a jeho k tomu nepoustela s absurdnim argumentem, ze je to pry zenska prace. Pak si uvedomil, ze ho miluje, a byl na to hrdy, protoze ho jeste zadna zena nemilovala. Moc se mu zachtelo Radu uvidet, a vzapeti si s krajni neduslednosti pomyslel, jak je dobre, ze tu neni. Tohle neni ani pro ty nejodpornejsi chlapy, sem by to chtelo vyslat tak dvacet tisic automatickych metaru nebo mozna cele mistni lesy semlit se vsim vsudy na prach a vypestovat tu nove, vesele nebo treba chmurne a zasmusile, ale ciste, aby pripadna chmurnost byla vyslovene prirodni.
Pak si uvedomil, ze sem byl vyhnan navzdy, a podivil se naivite lidi, kteri ho sem poslali, aniz by od nej zadali nejaky slib, ze tu zustane: zrejme si predstavovali, ze tu bude dobrovolne zivorit a jeste ke vsemu jim po lesich pomahat pri budovani dalsich tras vysilacich vezi. V arestantskem vagonu nekdo vykladal, ze lesy se tahnou stovky kilometru k jihu a ze o vojenskou techniku neni nouze ani na pousti… Kdepak, tady nezustanu. Massaraks, jeste vcera jsem ty veze kacel, a dneska bych pro ne mel planyrovat teren? Uz toho bylo dost… Takze. Ujasneme si
