situaci. Nekolik minut si ujasnoval situaci. Knour mi neveri, Zefovi veri, a mne ne. A ja zase neverim Zefovi, prestoze k neduvere zrejme nemam duvod. Asi se Knourovi zdam stejne podezrely, jako mne pripada podezrely Zef… No dobre, kdyz mi Knour neveri, znamena to, ze jsem zase sam. Mohl bych samo sebou doufat v setkani s Generalem nebo s Kopytem, ale to je prilis nepravdepodobne. Taky bych se mohl pokusit o sestaveni skupiny z lidi, ktere zatim neznam, ale — massaraks, clovek musi byt sam k sobe uprimny: na neco takoveho se nehodim. Alespon zatim. Jsem prilis duverivy… Tak, a ted si ujasnim ukol. Co chci?
Nekolik minut si ujasnoval ukol. Kdyby tu byl aspon Gaj… Ale Gaje za trest odveleli k nejake specialni jednotce s podezrele podivnym nazvem. Neco jako Blitztrager. Ano, nejspis na vsechno zustal sam.
V kazdem pripade je treba odsud zmizet. Prirozene se pokusim dat dohromady nejakou skupinu, ale kdyz to nepujde, utecu sam… A opatrim si tank, to rozhodne… Tady je zbrani pro sto armad… Za tech dvacet let uz je to pekne ponicene a jeste ke vsemu automatizovane, ale snad to pujde nejak predelat. To by v tom byl cert, aby mi Knour nakonec neuverili pomyslel si temer zoufale, zvedl kotlik a rozbehl se zpatky k ohni.
Zef s Knourem nespali; lezeli hlavami k sobe a o necem se tise, ale vzrusene dohadovali. Sotva Zef Maxima zahledl, sykl: »Nech toho!« a vstal. Vyhruzne zvedl zrzavou bradu, vypoulil oci a zarval: »Kde se flakas, massaraks! Kdo ti dovolil chodit nekam pryc? Musime delat, jinak nedostaneme nic k zradlu, massaraks!«
A Maxim se rozlitil. Snad poprve v zivote zajecel na jineho cloveka, sec mu hlas stacil:
»Aby vas husa kopla, Zefe! Dokazete vubec myslet na neco jineho nez na kus zvance? Cely den od vas slysim jen zrat, zrat, zrat! Muzete si sezrat moje konzervy, jestli mate takove problemy…«
Prastil kotlikem o zem, popadl ruksak a chvatne prostrkoval vzteky rozklepane ruce do popruhu. Akusticky efekt z odhozeneho kotliku byl tak pronikavy a necekany, ze si Zef div nesedl, uzasle na Maxima zacivel, zpod vousu se vysypalo tlumene bublani a chropteni a Zef se rozrehtal na cely les. Jednoruky se k nemu pridal, ale v jeho pripade nebylo nic slyset, jen videt. Maxim nevydrzel a zasmal se taky, trebaze ponekud rozpacite.
»Massaraks!« zasipal nakonec zmozene Zef. »Tomuhle teda rikam hlas…! Kdepak, kamarade,« obratil se ke Knourovi, »ty si na moje slova este vzpomenes. Ale co jsem rek, to plati. Vztyk!« zarval. »A vpred, jestli chcete to, dneska vecer zrat!«
Neudrzeli se. Chvili bujare hulakali a smali se, ale nakonec zvazneli a pustili se dal. Maxim zurive zneskodnoval miny, vylamoval z lafet kulometna dvojcata, odsroubovaval bojove hlavice protileteckych raket, ktere vyhruzne cnely z podzemnich ramp; zase plameny, palba, sycive praminky slzneho plynu, odporny puch ze zdechlin rozkladajicich se zvirat, prostrilenych automaty. Vsichni byli cim dal tim vzteklejsi, spinavejsi a otrhanejsi a Zef chroptel Maximovi do ucha: »Vpred, vpred! Jestli chces zrat, musime jit dal!« a jednoruky Knour uz toho mel docista plne zuby a sotva se vlekl daleko za nimi, opiraje se o svou minohledacku jako o berlu…
Za par hodin mel Maxim Zefa definitivne po krk, a tak se zpocatku dokonce zaradoval, kdyz jeho rudovousy kolega podesene zarval a s rachotem se proboril pod zem. Maxim si spinavym rukavem setrel pot ze spinaveho cela a pomalu a opatrne pristoupil k okraji tmave uzke trhliny, schovane v trave. Trhlina byla zrejme hluboka, neproniknutelne temna, tahl z ni chlad a vlhko, videt nebylo ani to nejmensi a Maxim jen zaslechl tiche chresteni, drnceni a Zefovy nesrozumitelne kletby. Mezitim se dobelhal i Knour, take nahledl do sterbiny a zeptal se Maxima:
»On je dole? Co tam dela?«
»Zefe!« zavolal Maxim a naklonil se do tmy. »Jste tam, Zefe?«
Ze skuliny tlumene zaznelo:
»Slezte za mnou! Nebo seskocte, je to tu mekky!«
Maxim pohledl na jednorukeho. Ten jen zakroutil hlavou.
»To neni nic pro me,« rekl. »Jen skocte, ja vam potom spustim lano.«
»Kdo je to tady?« zarval dole Zef. »Budu strilet, massaraks!«
Maxim spustil nohy do tmy, odrazil se a seskocil. Temer okamzite se po kolena zaboril do kypre hmoty a sedl si. Zef byl nekde nablizku. Maxim zavrel oci a chvili jen tak sedel, aby si zvykl na tmu.
»Pojd sem, Maku, tady nekdo je,« zahucel Zef. »Knoure!« krikl nahoru, »skakej!«
Knour odpovedel, ze je utahany jako pes a s radosti si chvilku posedi nahore.
»Jak chces,« minil Zef. »Ale ja bych rek, ze je to Pevnost. Budes litovat…«
Jednoruky odpovedel nezretelne, jeho hlas sem sotva dolehal: nejspis mu zase bylo zle a na zadnou Pevnost nebyl zvedav. Maxim otevrel oci a rozhledl se kolem. Sedel na hromade hliny uprostred dlouhe chodby s drsnymi hrbolatymi betonovymi zdmi. Dira ve strope byla snad ventilacni sachta, snad prustrel. Zef stal asi dvacet kroku od nej, take se rozhlizel a svitil si pohotovostni lampou na vsechny strany.
»Co je to tady?« zeptal se Maxim.
»Copak ja vim?« odsekl Zef hasterive. »Mozna nejakej bunkr. Nebo jsme se skutecne dostali do Pevnosti. Vis ty vubec, co je to Pevnost?«
»Ne,« priznal se Maxim a pomalu se sesunul z hromady hliny na podlahu.
»Nevis,« opakoval Zef roztrzite. Neustale se rozhlizel a smejdil svetlem po stenach. »Tak co teda vis, massaraks? Hele, zrovna ted tu nekdo byl…«
»Clovek?« zeptal se Maxim.
»Nevim,« odpovedel Zef. »Protah se pri zdi a zmizel… Ale Pevnost, chlapce, to je takova vec, ze bysme vocud s nasi praci mohli bejt hotovy treba za den… Aha, stopy…«
Posadil se na bobek. Maxim pridrepl vedle nej a spatril v prachu pod zdi retizek otisku nejakych nohou.
»Divne stopy,« rekl.
»To teda jo, kamarade,« prikyvl Zef a rozhledl se. »Takovy jsem tu este nevidel.«
»Jako by tu nekdo prosel po pestech,« poznamenal Maxim. Sevrel ruku v pest a otiskl ji vedle jedne ze stop.
»Vypada to na to,« pripustil uznale Zef. Posvitil do hloubi chodby. Dala se tam tusit nejaka zmena — snad zahyb, snad slepa ulicka. »Nepujdeme se tam podivat?« zeptal se.
»Ticho!« sykl Maxim. »Mlcte a nehybejte se.«
V podzemi panovalo vatove vlhke ticho, ale chodba urcite zila. Tam vpredu — Maxim nedokazal urcit, kde presne a jak to muze byt daleko — stal kdosi primacknuty ke zdi, kdosi maly, vydavajici slabe nezname vune, kdosi, kdo je pozoroval a komu se jejich pritomnost ani trochu nezamlouvala. Bylo to individuum naprosto nezname a jeho zamery se nedaly ani tusit…
»Opravdu tam musime jit?« zapochyboval Maxim.
»Rad bych,« priznal se Zef.
»A proc?«
»Musime se tam podivat, treba je to opravdu Pevnost… Kdybysme nasli Pevnost, kamarade, vsechno by se razem zmenilo. Ja osobne na ni moc neverim, ale kdyz to jiny rikaj, asi na tom neco bude… Treba vsichni nelzou…«
»Nekdo tam je,« minil Maxim, »ale zatim jeste nejsem schopen rict, kdo to je.«
»Jo? Hm… Pokud je to Pevnost, tak by tu podle reci, co kolujou mezi lidma, mely bejt zbytky posadky… Rozumis! Sedej v dire a nevedej, ze valka skoncila, protoze se uprostred valky prohlasili za neutraly, zavreli se pod zem a vyhrozovali, ze kdyz se na ne bude chtit nekdo dostat, vodpalej celou pevninu… Jestli je to opravdicka Pevnost, dokazou ty chlapi vsechno… To jo… Nahore se prece ozejvaj vybuchy, strelba… To si docela dobre muzou myslet, ze valka este neskoncila… Velel tomu nejakej princ nebo vevoda… S tema se tak setkat a popovidat si s nima…«
Maxim se znovu zaposlouchal.
»Ne,« prohlasil s jistotou. »Tam neni ani princ, ani vevoda. Tipoval bych to na nejake zvire ci co… Bane, to nebude ani zvire… Nebo…?«
»Co nebo?«
»Rikal jste bud zbytky posadky, nebo…«
»Jo tak… Ale, to je takova blbost, babsky kecy… Pojd, podivame se.«
Zef nabil granatomet, namiril pred sebe a s lampou v natazene ruce vyrazil kupredu. Maxim sel vedle nej. Nekolik minut se matozne vlekli rovnou chodbou, pak narazili na zed a odbocili doprava.
»Tropite hrozny ramus,« vyplisnil Zefa Maxim. »Pred nami se neco deje, ale kdyz vy tak strasne funite…«
»No a co, to mam kvuli tobe prestat dejchat?« rozkohoutil se okamzite Zef.
»A ta vase lampa mi taky vadi,« dodal Maxim.
