»Podivny krik,« pronesl zamyslene Maxim.
»Jestli divnej, to ti nereknu,« odpovedel Zef, »ale kazdopadne trochu strasidelnej. Kdyz to v noci zacne hejkat po celym lese, spadne ti srdce do kalhot… A kolik uz jsem vo tom vyslech pohadek… Meli jsme tu jednoho kriminalnika, kterej se vytahoval, ze ten jazyk zna. A prekladal nam to…«
»A co prekladal?«
»To vis, vselijaky blbosti. Copak tohle je nejakej jazyk?«
»Kde je ted ten kriminalnik?«
»Nezvestnej,« rekl Zef. »Delal u stavaru, jeho parta zabloudila v lese a…«
Odbocili doleva a daleko pred nimi svitla kalne bleda skvrna svetla. Zef vypnul lampu a strcil ji do kapsy. Kracel ted prvni, a kdyz najednou prudce zastavil, Maxim do nej div nevrazil.
»Massaraks,« zahucel Zef.
Napric pres chodbu lezela lidska kostra.
Zef strhl granatomet z ramene a rozhledl se.
»Tohle tu nebylo,« broukl si pod nos.
»Mate pravdu. To sem musel nekdo pred chvilkou polozit.«
Zezadu, z hlubin podzemi se rozhalekal cely sbor tahlych hrdelnich skreku. Skreky se misily s ozvenou, jako by ve sklepeni jecelo tisic chrtanu, ktere unisono skandovaly nejake ctyrslabicne slovo. Maxim v tom citil posmesek, provokaci, urazku. Sbor vsak umlkl stejne nahle, jako predtim zacal. Zef hlucne vydechl a granatomet v jeho rukou klesl k zemi. Maxim jeste jednou pohledl na kostru.
»Ja bych si to vykladal jako vystrahu.«
»Ja taky,« souhlasil Zef. »Radsi sebou hodime.«
Rychle dosli az k prurve ve strope, vyskrabali se na hromadu hliny a nad sebou spatrili rozrusenou Knourovu tvar. Lezel opren hrudi o okraj prurvy a v ruce drzel lano se smyckou.
»Co to tam mate?« zeptal se. »To jste kriceli vy?«
»Hned ti to vyklopime,« uklidnil ho Zef. »Mas to lano nejak zajisteny?«
Vysplhali nahoru. Zef sobe a jednorukemu ukroutil cigaretu, zapalili si, ale Zef chvili nerikal nic — zrejme se snazil trochu si utridit cerstve dojmy. »Vsechno hrozne zchatraly, ale stava tam je a nejakej uzitek pro nas z toho koukat muze, jen musime sehnat lidi, ktery tomu hovej… No.« Zatahl z cigarety, vypustil z dokoran otevrenych ust oblak dymu, uplne jako pokazeny plynomet. »Pokud tomu dobre rozumim, tak tam ted zijou psi. Vzpominas, jak jsem ti vo nich vykladal? Takovi psi s velkejma hlavama… A ty kriceli… Ale kdyz vo tom tak premejslim, tak to vlastne ani nemuseli bejt voni, protoze…, no…, jak bych ti to vylozil… No proste zatimco jsme tam s Makem chodili, nekdo polozil do chodby kostlivce. A to je vsechno.«
Jednoruky pohledl nejdriv na nej a potom na Maxima.
»Mutanti?« zeptal se.
»Mozna,« pripustil Zef. »Ja nevidel nikoho, ale Mak rika, ze zahlid psy…, jenze prej ne vocima… A cim jsi je teda videl, Maku?«
»Ocima jsem je videl taky,« vyhnul se prime odpovedi Maxim. »A mimochodem bych rad dodal, ze krome tech vasich psu uz tam nikdo nebyl. To bych vedel. A ti vasi psi jsou uplne neco jineho, nez si predstavujete. Rozhodne to nejsou zvirata…«
Knour nerekl nic. Zvedl se, smotal lano, povesil si ho k pasu a znovu se posadil vedle Zefa.
»Certvi,« zabrucel Zef. »Mozna to skutecne nejsou zvirata… Tady je mozny vsechno… Tady jsme na jihu…«
»Ale mutanti by to prece byt mohli, ne?« zeptal se Maxim.
»Nerek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozne znetvoreny lidi. Nebo znetvoreny deti lidi docela normalnich. Mutanti. Vis ty vubec, co jsou to mutanti?«
»Vim,« rekl Maxim. »Hacek je ovsem v tom, jak daleko muze takova mutace dojit.«
Chvili vsichni mlceli a uvazovali. Prvni se ozval Zef. »No, radsi toho nechame, kdyz jses takovej vzdelanej. Vstavej!« Zvedl se. »Moc prace uz nam nezbejva, ale casu taky ne. A zrat se nam chce vsem…,« mrkl na Maxima. »Primo patologicky. Vis, co je to patologicky?«
Meli vycistit jeste jihozapadni sektor ctverce, ale uz se do toho nepustili. Pred lety tu nejspis doslo k obrovskemu vybuchu. Ze stareho lesa zbyly jen poloshnile zprerazene kmeny a ozehle parezy, uriznute jako britvou, a z te spouste uz se zvedalo huste mlazi. Puda byla zcernala, zuhelnatela a prospikovana rozdrcenou rzi. Po takovem vybuchu nemohlo z pripadne techniky zustat nic a Maxim uz tusil, ze Zef je sem vede kvuli necemu jinemu nez kvuli praci.
Z krovi jim naproti vylezl zarostly clovicek v umolousane trestanecke hazuce. Maxim ho poznal — byl to prvni domorodec, ktereho na obydlenem ostrove spatril, stary Zefuv kolega, nadoba kosmickeho zalu.
»Pockejte,« rekl Knour, »ja s nim promluvim.«
Maximovi Zef prikazal, aby se posadil tam, kde zrovna stoji, sam si sedl taky a zacal se prezouvat, piskaje si do vousu kriminalnicky cajdak Jsem kluk jak buk, co ho zna cela periferie. Knour pristoupil k nadobe zalu, oba se vzdalili nekam do mlazi a neco si tam septali. Maxim je slysel vyborne, ale nicemu nerozumel, protoze mluvili nejakym zargonem, z nehoz pochytil jen nekolikrat vyslovene slovo posta. Brzy prestal poslouchat. Citil se utahany a spinavy. Dnes mel za sebou prilis mnoho nesmyslne prace, prilis mnoho nesmyslneho nervoveho vypeti, prilis dlouho dnes vdechoval kdejaky nerad a nachytal prilis mnoho rentgenu. A za cely ten den neudelal nic opravdoveho, uzitecneho, a nemel nejmensi chut vracet se zpatky na barak.
Pak nadoba zalu zmizela, Knour se vratil, posadil se pred Maxima na parez a rekl:
»A ted bychom si promluvili.«
»Vsechno v poradku?« zeptal se Zef.
»Ano,« odpovedel Knour.
»Dyt jsem ti to rikal,« zahucel spokojene Zef, prohlizejici si proti svetlu deravou podrazku. »Ja mam na takovy fesaky cuch.«
»Tak me poslouchejte, Maku,« pokracoval Knour. »Proverili jsme si vas natolik, nakolik nam to nase soucasne postaveni dovoluje. General za vas ruci. Ode dneska budete podrizen osobne mne.«
»Velice me tesi,« opacil Maxim potmesile. Nejradeji by jeste podotkl: Jenomze mne se za vas zadny General nezarucoval, ale potom jen dodal: »Posloucham vas.«
»General nam sdelil, ze se nebojite radiace ani zaricu. Je to pravda?«
»Ano.«
»Takze vy jste schopen kdykoli preplavat Modreho Hada a nic se vam nestane?«
»Uz jsem vam rikal, ze odsud mohu utect, kdykoli se mi zamane.«
»My ovsem nepotrebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobre rozumim, nepredstavuji pro vas nebezpeci ani hlidkove vozy.«
»Pokud mate na mysli mobilni zarice, je to tak.«
»Vyborne,« uzavrel Knour. »A tim je dana vase uloha pro nejblizsi obdobi. Budete spojka. Na muj rozkaz preplavete reku a poslete z nejblizsi posty telegramy, ktere vam nadiktuji. Rozumite?«
»Tomu bych rozumel,« odtusil pomalu Maxim. »Ale nerozumim jine veci…«
Knour na nej hledel bez jedineho mziknuti oka — suchy, slachovity, zmrzaceny starec, chladny a nelitostny bojovnik, bojovnik od plenek, hruzny a uctu vzbuzujici plod sveta, v nemz se hodnota lidskeho zivota rovna nule, muz, ktery nezna nic nez boj a ktery vse s vyjimkou boje zavrhuje — a v jeho primhourenych, patravych ocich Maxim jako v knize cetl svuj osud na nekolik pristich let.
»A cemu?« zeptal se Knour.
»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvave, »Ja uz nehodlam pracovat naslepo. Rozhodne se nechystam zabyvat se vecmi, ktere jsou podle meho nazoru hloupe a zbytecne.«
»Napriklad?« zajimalo Knoura.
»Velmi dobre chapu, co je to disciplina, a stejne dobre vim, ze bez discipliny nema nase prace zadnou cenu. Domnivam se vsak, ze disciplina musi byt moudra a podrizeny musi mit jistotu, ze rozkaz je rozumny. Vy jste mi prikazal, abych delal spojku. Ja jsem ochoten tu spojku delat, i kdyz bych byl schopen vetsich veci, ale pokud je to zapotrebi, mohu byt spojka. Musim vsak mit zaruku, ze telegramy, ktere posilam, neznamenaji marnou smrt pro beztak nestastne a zoufale lidi…«
Zefova brada se znovu bojovne natrcila, ale Knour i Maxim ho oba stejnym gestem prinutili mlcet.
»Dostal jsem rozkaz znicit vez,« pokracoval Maxim. »Nikdo mi nevysvetlil, jaky to ma smysl. Mne osobne
