nebylo v co. Zefuv plan na obsazeni nektere z vyznamnejsich oblasti vypadal jako nejapne dobrodruzstvi. Meli co do cineni s obri masinerii, prilis trivialni na to, aby se nekam vyvijela, a prilis gigantickou na to, aby opravnovala k nadeji, ze by mohla byt rozvracena nejakou nevelkou, trebaze dobre organizovanou silou. V zemi nebylo sily schopne osvobodit velky narod, ktery nemel ani poneti o tom, ze je nesvobodny a ze, jak se trefne vyjadril Knour, vykolejil z trati dejin. Zevnitr se tento stroj zdal nezranitelny. Vuci jakymkoli drobnym porucham byl imunni — pri castecne destrukci se okamzite obnovoval. Na kazde vnejsi podrazdeni reagoval okamzite a jednoznacne, aniz by se staral o osudy svych jednotlivych komponentu. Jedinou sanci skytala predstava, ze tento aparat musi mit sve Centrum, ridici stredisko, mozek. Takove Centrum by se teoreticky dalo znicit — stroj by strnul ve vratke rovnovaze a nadesel by tak okamzik, kdy by bylo mozno pokusit se presunout ho do jinych koleji, zpet na magistralu historie. Jenze dislokace Centra byla tim nejvetsim tajemstvim, a pak, kdo by ho vubec nicil? To neni jako utok na vez. V tomto pripade jde o operaci, ktera by si vyzadovala obrovske prostredky a predevsim armadu lidi, kteri jsou uchraneni zhoubneho ucinku zareni. Potrebovali by tedy lidi imunni vuci zareni nebo jednoduche, snadno pristupne ochranne prostredky. Nic takoveho vsak nebylo ani ve vyhledu. Nekolik stovek tisic degeneratu nemelo jednotnou organizaci, rezim je rafinovane rozdelil a pronasledoval, mnozi vubec patrili ke kategorii takzvanych legalu, ale i kdyby se podarilo tyhle lidi sjednotit v malou armadu a vyzbrojit, Ohnostrujci by proti ni proste vyslali mobilni zarice a znicili by ji…
Zef uz davno mlcel a Maxim dosud zadumane sedel a dloubal se proutkem v cerne hline. Zef si odkaslal a rozpacite hlesl:
»Taktak, kamarade. Takhle to ve skutecnosti vypada…«
Zrejme uz si v te chvili vycital, ze Maximovi vsechno vyklopil.
»A v co tedy doufate?« zmohl se konecne na otazku Maxim.
Zef s Knourem mlceli. Maxim zvedl hlavu, spatril jejich obliceje a zamumlal:
»Prominte… Ja… To je… Prominte…«
»Musime bojovat,« pronesl nevzrusene Knour. »Bojujeme a budeme bojovat. Zef vas seznamil s jednou ze strategickych linii stabu. Existuji i dalsi, z hlediska pripadne kritiky stejne zranitelne a v praxi ani jednou nevyzkousene… Pochopte, ze vsechno se teprve rodi. Zrala teorie boje nemuze vzniknout na prazdnem miste, jen tak, z niceho…«
»Reknete mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vase zareni… pusobi stejne na vsechny narody vaseho sveta?«
Knour se Zefem se po sobe podivali.
»Nerozumim,« rekl Knour.
»Mam na mysli tohle. Je tu nekde nejaky narod, ve kterem by se naslo alespon nekolik takovych jedincu jako ja?«
»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedine snad mezi tema…, mutantama. Massaraks! Massaraks, snad se neurazis, Maku, ale ty jses prece jasnej mutant… Stastna mutace, sance tak jedna ku milionu…«
»Ja se neurazim,« ujistil ho Maxim. »Takze mutanti… Ti jsou tam dal, v lesich?«
»Ano,« rekl Zef a zkoumave si Maxima zmeril.
»A co tam vlastne je?«
»Les a dal poust…,« odpovedel Knour.
»A mutanti?«
»Ano. Polozvirata… Sileni divosi… Poslyste, Maku, nechte toho.«
»Videl jste je nekdy?«
»Jen mrtve,« rekl Knour. »Nekdy je chytaji po lesich a vesi pred baraky, pro povzbuzeni.«
»A za co?«
»Za krk!« vystekl Zef. »Vrtaku! To je dobytek! Jsou nevylecitelny, horsi nez lesni selmy! Ja uz jich videl, kdezto ty nemas predstavu…«
»Tak proc tam k nim buduji trasy vezi?« zeptal se Maxim. »Ze by si je chteli ochocit?«
»Neblaznete, Maku,« zacal ho znovu zrazovat Knour. »Je to beznadejne. Nenavidi nas… Ackoli delejte, jak rozumite. My nikoho nedrzime.«
Nastalo ticho. Pak se v dalce za jejich zady ozval kovovy rachot a ryk. Zef se nadzvedl.
»Balista…,« poznamenal zamyslene. »Ze bych ji sel zabit…? Neni to daleko, osumnactej ctverec… Ale ne, nechame to na zejtra…«
Maxim se nahle rozhodl:
»Ja se na to podivam. Bezte, dohonim vas.«
Zef po nem prejel pochybovacnym pohledem.
»A dokazes to? Abys tam nezarval…«
»Opravdu, Maku, rozmyslete si to dobre,« pridal se Knour.
Zef, ktery ho dosud pozorne sledoval, se najednou lisacky zazubil.
»Jo tak, na tohle ty potrebujes tank! Mazanej kluk. Ale me nevoblafnes. No dobre, bez, veceri ti schovam. A az se z toho vzpamatujes, tak se vrat… Uvedom si, ze hodne samochodek je zaminovanejch, hrabej se v tom opatrne… Jdem, Knoure, dozene nas.«
Knour chtel rict jeste neco, ale Maxim uz se zvedl a vyrazil k pruseku. Reci ho nezajimaly. Rychle kracel s granatometem v podpazdi a ani jednou se neotocil. Ted, kdyz se rozhodl, se mu znacne ulevilo, protoze to, co ho cekalo, zaviselo jen na jeho schopnostech a sikovnosti.
Kapitola ctrnacta
Casne rano Maxim se samohybnou balistou opatrne vyjel na silnici a zabocil smerem k jihu. Mohl hned vyrazit, ale vysoukal se od ovladaciho panelu, seskocil na popraskany beton, posadil se na okraj prikopu a utiral si zaspinene ruce o travu. Zrezively kolos s ostrou spici rakety zabodnutou do kalneho nebe mu mirumilovne broukal za zady. Pracoval celou noc, ale unaveny se necitil. Zdejsi vyrobky se vyznacovaly pevnosti a dukladnosti a stroj byl v celkem slusnem stavu. Zadne miny samozrejme neobjevil, zatimco rucni ovladani vozidlo melo. Pokud nekdo v takovem tanku dokazal vyvolat vybuch, muselo se to stat jedine diky silne opotrebenemu kotli nebo naproste technicke ignoranci vetrelce. Kotel sice daval sotva dvacet procent nekdejsiho vykonu a podvozek byl poradne omlety, ale Maximovi to bohate stacilo — jeste vcera v neco podobneho ani nedoufal.
Kolem seste hodiny ranni uz se docela rozednilo. Touhle dobou trestance obvykle vyhaneli na nastupiste, rovnali je do kostkovanych rad, narychlo je krmili a hnali do prace. Maximovy nepritomnosti uz si samozrejme nekdo povsiml, a bylo docela dobre mozne, ze uz figuruje mezi utecenci, a je tedy odsouzen, ale stejne dobre se mohlo stat, ze Zef si vymyslel nejake vysvetleni — Mak si podvrtl nohu, je ranen nebo buhvico jeste.
Les utichl. »Psi«, kteri kolem pokrikovali celou noc, se uchlacholili a s nejvetsi pravdepodobnosti se stahli do podzemi, tam si mnuli tlapky a chichotali se, jak vcera ty dvounozce vydesili… Psum se taky bude treba radne podivat na zoubek, ale ted je musi nechat tady, v tylu sveho postupu. Zajimave by bylo, jestli na zareni nejak reaguji oni. Zvlastni bytosti… Zatimco se v noci hrabal v baliste, dva celou tu dobu trceli ve krovi a napjate ho sledovali; potom prisel treti a ten dokonce vylezl na strom, aby lip videl. Maxim se vysunul z motoroveho prostoru, zamaval mu a jen tak z rozvernosti reprodukoval, jak nejlepe umel, ono ctyrslabicne slovo, ktere vcera skandoval psi sbor. Ten na strome se strasne rozcilil, zablyskal ocima, najezil srst po celem tele a zasypal Maxima nesrozumitelnymi hrdelnimi nadavkami. Dva v krovi byli patrne natolik sokovani, ze okamzite odesli a uz se nevratili. Tvor na strome vsak jeste dlouho neslezl a porad se nemohl uklidnit: sycel, prskal, predstiral utoky a cenil ridke bile tesaky. Odtahl az k ranu, kdyz pochopil, ze Maxim se nechysta podstoupit s nim cestny boj… Sotva budou inteligentni v nasem slova smyslu, ale bytosti jsou to zajimave a nejspis tvori silu do jiste miry organizovanou, kdyz dokazali vypudit z Pevnosti vojenskou posadku v cele s princem-vevodou… Jak malo je tu k dispozici spolehlivych informaci, same famy… Ted se tak moct umyt, je umazany od rzi a k tomu ma kuzi popalenou radiaci, protoze kotel spatne tesni. Pokud Zef a jednoruky budou souhlasit a pojedou s nim, musi otrhat pancire z boku a kotel tremi ctyrmi deskami zazaplatovat.
Daleko v lese neco buchlo a rozhrnulo to ozvenu do vsech stran: na smrt odsouzeni zeniste zahajili novy pracovni den. Takova zhovadilost, zhovadilost… Znovu to buchlo a zaklapal kulomet. Klapal dlouho, nez utichl. Udelalo se docela svetlo, den sliboval pekne pocasi, nebe bez mracku svitilo jako cerstve mleko. Beton na silnici se
