kostkovanych otroku, ostatne mozna zadnych otroku, ale tech nejsvobodnejsich lidi v zemi — dva provizorni domky s lesklymi plechovymi strechami, nizky umely pahorek, na nem sedivy, pri zemi rozplacly bunkr s cernymi sterbinami strilen. Nad bunkrem uz se zvedaly prvni dily budovane veze a kolem kopecku staly autojeraby, traktory a bez ladu a skladu se povalovalo kovove harampadi. Les na nekolik set metru po obou stranach silnice stavbe nadobro podlehl a na otevrene plani se v zemi tu a tam hrabaly osamele postavicky v kostkovanych odevech. Za domky se vynoril dlouhy prizemni barak. Pred barakem na snure schly sedive hadry. O kousek dal, tesne pri silnici, se tycila drevena strazni vez s plosinou, po niz se kolem tezkeho kulometu na trinozce sem a tam prochazel strazny v sedive uniforme a masivni prilbe. Pod vezi se houfovali dalsi vojaci — budili dojem lidi znicenych komary a nudou. Vsichni kourili.
Tak tudy taky projedu bez problemu, rekl si Maxim, tady je konec sveta a vsichni na vsechno kaslou. Opak byl pravdou. Vojaci prestali zahanet komary a soustredili se na tank. Pak si jeden hubenour, ktery byl Maximovi napadne povedomy, posunul prilbu do cela, postavil se doprostred vozovky a zdvihl pazi. Tos nemel, pomyslil si Maxim litostive, je to marne. Rozhodl jsem se, ze tudy projedu, a v tom mi nikdo nezabrani… Sklouzl dolu k pakam, uhnizdil se co nejstabilneji a presunul rucni akcelerator az dolu. Vojak stal na silnici dal… Az se motor rozerve naplno, ten blazen uskoci… A kdyz ne, rozhodl se s nenadalou krutosti, tak je mi lito…, valka je valka…
A vtom vojaka poznal. Byl to Gaj — pohubly, prepadly, zdrchany, zarostly hustym strnistem, v pytlovite vojenske kombineze.
»Gaji…,« zamumlal Maxim. »Kamarade… Co ja si jen…«
Sundal ruku z plynu, seslapl spojku, tank zpomalil a za okamzik uz stal. Gaj nechal pazi klesnout a pomalu zamiril ke stroji. Maxim se radosti neudrzel a nahlas se zasmal. Vsechno probihalo nad ocekavani priznive. Znovu seslapl spojku a pripravil se.
»Hej!« zavolal Gaj velitelsky a zabusil pazbou do pancire. »Co jses zac?«
Maxim mlcel a uculoval se.
»Je tam nekdo?« do Gajova hlasu se vloudil jisty zmatek.
Pak jeho okovane podpatky zarachotily po panciri, otevrel se levy poklop a Gaj seskocil dovnitr. Kdyz spatril Maxima, nechapave otevrel usta, ale to uz ho Maxim popadl za kombinezu, strhl ho k sobe, svalil na vetve pod nohama a primackl pritele k podlaze… Tank se udesne rozerval a utrhl se z mista. Gaj sebou skubal a kroutil, prilba mu sklouzla do obliceje, nic nevidel, jen se naslepo zmital a pokousel se vydolovat zpod vlastniho tela samopal. Kabina se nahle zaplnila pekelnym hrmotem a skripenim kovu o kov — do zade stroje zrejme bubnovaly kulomety a samopalove davky. Bylo to neskodne, ale neprijemne, a Maxim napjate sledoval, jak se proti nim sune stena lesa…, stale bliz… a bliz… A uz jsou tu prvni kere. Nekdo kostkovany uskocil z cesty… A uz je kolem les, kulky uz do pancire nebusi a silnice pred nim je na mnoho set kilometru dopredu volna.
Gaj konecne dokazal vystarat svuj samopal, ale Maxim mu strhl prilbu, spatril jeho zpocenou, zurive sesklebenou tvar, a jakmile zbesilost, hruzu a touhu zabijet vystridaly nejdriv rozpaky, pak udiv a nakonec radost, rozesmal se. Gaj pohnul rty, patrne pronesl sve massaraks! Maxim nechal paky pakami, pritahl mokreho, vychrtleho a zarostleho pritele k sobe, objal ho, z premiry citu mocne stiskl, pak ho. popadl za ramena, odstrcil ho od sebe a rekl:
»Gaji, priteli, ja mam takovou radost!«
Slyset nebylo nic. Pohledl do pruzoru. Silnice byla zase rovna, takze mohl nastavit konstantni otacky, vylezl ven a Gaje vytahl za sebou.
»Massaraks!« zaklel pomackany Gaj. »To jsi uz zase ty?«
»Copak ty nejsi rad? Treba ja mam obrovskou radost!«
Maxim az ted pochopil, jak strasne se mu na jih nechtelo samotnemu.
»Co ma tohle vsechno znamenat?« vykrikl Gaj. Prvni naval radosti pominul a on se neklidne rozhlizel po krajine. »Kam jedes? A proc?«
»Na jih!« krikl Maxim. »Tve pohostinne vlasti jsem si uzil az dost!«
»Takze utek?!«
»Ano.«
»Ty ses zblaznil! Vzdyt ti darovali zivot!«
»A kdo mi ho daroval? Zivot je muj! Patri mne!«
Mluvilo se jim tezko, museli na sebe kricet, a tak se misto pratelskeho rozhovoru jaksi sama sebou rodila hadka. Maxim seskocil do kabiny a ubral rychlost. Tank zpomalil, ale uz tolik nerval a neramusil. Kdyz se Maxim vratil, Gaj se tvaril nasupene a odhodlane.
»Mou povinnosti je dopravit te zpatky,« prohlasil.
»A mou zase odtahnout te odsud pryc,« opacil Maxim.
»Nerozumim. Tys docista prisel o rozum. Odsud utect se neda. Musime se vratit… Massaraks, vratit se taky nemuzes, hned by te zastrelili… A na jihu nas zase snedi… Aby ses na miste propadl i s tou tvou prastenosti! Prilepil ses na me jak falesny petak…«
»Pockej, nervi,« uklidnoval ho Maxim. »A nech me, abych ti to vysvetlil.«
Gaj si vsak nepral, aby mu nekdo neco vysvetloval. Gaj pozadoval, aby tento nezakonne ukoristeny stroj okamzite zastavil, otocil se a byl navracen zpatky do pasma. Maxim se dvakrat, trikrat a ctyrikrat dovedel, ze je trouba. Rev motoru prehlusovalo hystericke massaraks. Situace to, massaraks, byla priserna. Bezvychodna, massaraks. Vpredu, massaraks, je cekala jista smrt. Vzadu, massaraks, taky. Maxim byl vzdycky blbec a cvok, massaraks, ale tenhle jeho kousek, massaraks, je s nejvetsi pravdepodobnosti posledni, massaraks a massaraks.
Maxim do jeho rozcileneho monologu nezasahoval. Najednou si uvedomil, ze okruh pusobnosti posledni veze musi nekde tady koncit, nejspis ze vseho uz skutecne skoncil — posledni hlidka by mela byt na same hranici dosahu pole… At se chlapec vypovida, na obydlenem ostrove slova nic neznamenaji… Jen si zanadavej, ale ja te odsud vyvlecu, tady nemas co pohledavat… Nekym se zacit musi, takze ty budes prvni. Nechci, abys byl loutka, ackoli ty sam jsi mozna loutkou rad…
Gaj Maxima dosyta vyplisnil a znectil, pak seskocil do kabiny a s necim se tam hmozdil, zrejme se snazil stroj zastavit. To se mu nepodarilo, a tak se vypravil zpatky, uz v prilbe, velice mlcenlivy a vecny. Nepochybne se chystal seskocit a vratit se zpatky. Zmital jim vztek. Maxim ho chytil za kalhoty, nasilim ho usadil vedle sebe a zacal mu vysvetlovat situaci.
Mluvil pres hodinu a vstaval jen tehdy, kdyz bylo treba s tankem zatocit nebo ho srovnat. Mluvil a Gaj poslouchal. Nejdriv se snazil Maximovi skakat do reci, co chvili sebou skubal ve snaze vymanit se priteli a prece jen seskocit, zacpaval si usi, ale Maxim mluvil a mluvil, opakoval jedno a totez znovu a znovu, vysvetloval, vtloukal do hlavy, rozmelnoval puvodne skalopevne presvedceni, az Gaj nakonec zacal poslouchat, zamyslel se, ztratil pocatecni jistotu, zasunul si obe ruce pod prilbu a energicky se poskrabal ve vlasech; pak nahle sam presel do ofenzivy a pokusil se Maxima vyslychat, odkud je mu tohle vsechno znamo a kdo dokaze, ze to neni lez, jak se tomu da verit, kdyz jsou to jasne vymysly… Maxim ho drtil fakty, kdyz fakta dochazela, prisahal, ze mluvi pravdu, a kdyz ani to nepomohlo, vynadal Gajovi do parezu, loutek, robotu — a tank jel k jihu a zarezaval se stale hloubeji do zeme mutantu.
»No dobre,« rekl nakonec Maxim mstive. »Ted si to dokonale overime. Podle mych propoctu jsme uz davno opustili dosah posledni veze a ted mame za deset minut deset. Co delate v deset hodin?«
»V deset nula nula mame nastup,« sdelil podmracene Gaj.
»No prave. Vyrovnate se do prisne vyrizenych rad a prekypujete ochotou nechat si pustit zilou. Uvedomujes si to?«
»Ta ochota sidli v nasich srdcich,« prohlasil Gaj.
»Tu ochotu vam do vasich tupych palic umele vtloukaji,« namitl Maxim. »Ale nic, hned se ukaze, jakou ze to mas v srdci ochotu. Kolik je?«
»Za sedm minut deset,« hlesl ponure Gaj.
Chvili jeli mlcky.
»No?« zeptal se Maxim.
Gaj pohledl na hodinky a nejistym hlasem zapel: »Vpred, legionari, ocelovi chlapci…«
Maxim si ho posmesne prohledl. Gaj se spletl a pomotal slova.
»Necuc na me,« rozcilil se. »Prekazis mi. A vubec, co je to za zpev mimo nastupovy tvar?!«
»Nech toho, prosim te,« rekl Maxim. »Mimo tvar bys v zone rval stejne jako ve tvaru. Divat se na tebe a
