vojaky nenavidis, chtel bys je pokorit, ale co my s tim mame spolecneho? My k nikomu zast nechovame. Slituj se nad nami, Maku. Vzdyt nad nami se nikdy nikdo neslitoval. Ty jsi sice dobry clovek, ale nas nepolitujes, stejne jako ostatni… Ze ti nas neni lito, Maku, no nemam pravdu…?«
Maxim zrudl, zrudl tak, az mu vhrkly slzy do oci, sklonil hlavu a zakryl si tvar rukama.
»To neni pravda,« rekl. »Mne je vas lito, ale nejen vas. Mne…«
»To by neslo, Maku,« trval na svem Pekar. »Polituj jen nas. My jsme ti nejnestastnejsi na svete a ty to vis. Na svou nenavist zapomen, proste se slituj, to staci…«
»A proc by nas mel litovat?« prispechal se svou trochou do mlyna Oresnik s tvari omotanou az po oci spinavymi obvazy. »On sam je taky vojak. Copak se nekdy stalo, aby se nad nami slitoval vojak? Takovy vojak se jeste nenarodil, aby s nama mel slitovani…«
»No tak, moji mili,« chlacholil je karave princ-vevoda. »Mak je nas pritel. Chce nase dobro, chce znicit nase nepratele.«
»Jenze nakonec to dopadne takhle,« pravil rozsafne plesatec, co nebyl mistni. »Dejme tomu, ze barbari budou opravdu silnejsi nez vojaci. Pobiji vojaky, pobori jejich zatracene veze a zmocni se celeho severu. To prosim. Toho nam lito nebude. At se tam rezou. Ale jaky my z toho muzeme mit uzitek? To by byl nas uplny konec — na jihu barbari, na severu barbari, takze nad nama budou taky vladnout barbari. Nas nepotrebujou, a kdyz nas nepotrebujou, sezerou nas i s chlupama. To je jedna moznost… A ted predpokladejme, ze vojaci barbary odrazi. Odrazi je — a cela valka se pres nas povali na jih. Co pak? Pak je s nama zase zle: na jihu vojaci, na severu vojaci a nad nama tedy taky vojaci. A vojaky — ty zname dobre…«
Shromazdeni se rozhybalo a zamrucelo, ze to ten plesoun rika spravne, ze je to vsechno presne tak. Ale plesatec jeste neskoncil.
»Nechte me domluvit!« rozcilil se. »Co jste se tak rozkvakali, proboha? To prece jeste neni vsechno. Jeste se muze stat, ze vojaci vyhladi barbary a barbari zase vyrezou vojaky. Nekdo si mozna rekne, ze to by pro nas bylo nejlepsi, konecne bychom tu zustali sami. Chyba lavky! Budou tady jeste upiri. Dokud ziji vojaci, upiri se schovavaji, protoze z kulek maji strach a vojaci dostali rozkaz upiry strilet. Ale jakmile vojaci nebudou, je s nama nadobro konec. Upiri nas schroupaji i s kostickama.«
Tato uvaha shromazdeni nanejvys rozrusila.
»Spravne to rika!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaky to na bazinach zijou hlavy otevreny… Je to tak, bratri, na upiry jsme zapomneli… Upiri nespi, ti cekaji na svou prilezitost… Nic nepotrebujeme, Maku, at to bezi, jak to bezelo doposud… Dvacet let jsme to sice s bidou, ale preklepali, tak to preklepeme jeste dalsich dvacet — a pak uz to bude jedno…«
»A pruzkumniky bych mu taky nedaval!« zvysil hlas plesatec. »Co chteji oni, nas nezajima… Jim je to jedno, ti doma nebydli. Takovy Sestiprstak je cele dny a noci na druhe strane. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlasta. Jim je hej, ti se zatracenych vezi bat nemuseji, protoze je z toho hlava neboli. Ale co spolecnost? Zver prcha na jih. Kdo by nam ji sem zahanel zpatky, kdyby nebylo pruzkumniku. Pruzkumniky nedavat! A poradne je pritahnout, uz jsou hrozne zpovykani. Vrazdi tam, kradou vojaky a muci je, jako by to ani nebyli lide… Nepoustet, nebo se docista utrhnou ze retezu…«
»Nepoustet, nepoustet…,« potvrdilo shromazdeni. »Co bychom si bez nich pocali? My jsme je krmili a napajeli, my je zplodili a vychovali, to by si meli uvedomit, ale oni misto toho kde muzou, tam koukaji vyvest neco po svem…«
Plesatec se konecne uklidnil, posadil se a zacal o prekot hltat vystydly caj. Shromazdeni se taky uklidnilo a ztichlo. Starci sedeli bez pohnuti a snazili se Maxima nevidet.
Bosku bezmocne pokyval hlavou a rekl:
»Mame my to ale smulu, takovy nestastny zivot. My se spasy odnikud nedockame. Co jsme komu udelali?«
»Zbytecne jste nas privedli na svet, to jste udelali,« vykrikl Oresnik. »Vubec jste nepremysleli a zplodili nas do tak vsive doby.« Natahl pred sebe ruku s prazdnym salkem a dodal: »A my to delame taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«
»Rovnovaha…,« pronesl najednou zvucny ochraptely hlas. »Uz jsem vam to rikal, Maku, ale vy jste mi nechtel rozumet…«
Zatim nebylo jasne, odkud se ten hlas line. Vsichni mlceli a truchlive zirali do zeme. Jen ptak, preslapujici na Carodejove rameni, otviral a zase zaviral zluty zoban. Sam Carodej sedel nehybne se zavrenyma ocima a pevne sevrenymi tenkymi a suchymi rty.
»Doufam vsak, ze ted uz jste pochopil,« pokracoval dal hlas — zrejme ptakuv. »Vy tuto rovnovahu chcete porusit. Inu, mozne to je, kazdopadne je to ve vasich silach. Ale proc? To je otazka? Prosi se vas o to nekdo? Jak vidite, tak ne. Co vas tedy zene?«
Ptak se nacepyril a zastrcil hlavu pod kridlo, ale hlas znel dal a Gaj teprve ted pochopil, ze to mluvi sam Carodej, mluvi, aniz by rozevrel rty ci pohnul jedinym svalem v obliceji.
Bylo to desive, a to nejen pro Gaje, ale pro vsechny pritomne vcetne prince-vevody… Jen Maxim se na Carodeje dival chmurne a s jakousi opovazlivou vyzvou v ocich.
»Nedockavost zjitreneho svedomi!« zvolal Carodej. »Vase svedomi je premirou pozornosti a pece prilis zhyckano, zacina stenat pri vidine kazdeho, i toho sebemensiho nepohodli, a vas rozum se pred nim prezdvorile sklani, misto aby je okrikl a zahnal do patricnych mezi. Vase svedomi je rozhorceno existujicim radem veci a vas rozum poslusne a prekotne hleda zpusob, jak tento zlorad nahradit. Rad vsak ma sve zakony. Tyto zakony vznikaji z tuzeb obrovskych lidskych mas a menit se mohou jedine tehdy, az dojde ke zmene onech tuzeb… Takze na jedne strane jsou tu tuzby obrovskych lidovych mas a na strane druhe vase svedomi, vteleni vasich snah. Vase svedomi vas ponouka ke zmene radu veci, tedy k porusovani zakonu tohoto radu, urcovanych tuzbami mas, coz by ve svem dusledku mohlo vest ke zmene tuzeb milionu lidi k obrazu a podobe onech zminenych vasich snah. Smesne a nehistoricke. Vas zamlzeny a svedomim osaleny intelekt ztratil schopnost rozlisit realny prospech mas od prospechu vysneneho, diktovaneho vasim svedomim. Jenze take rozum musime udrzovat v cistote. A jestlize to udelat nechcete nebo nemuzete — tim hure pro vas. A nejen pro vas. Vy mi treba namitnete, ze ve svete, odkud jste prisel, nemohou lide se spatnym svedomim vubec existovat. Tak prestante zit, to taky neni spatne vychodisko — jak pro vas, tak pro ostatni.«
Carodej umlkl a vsechny hlavy se otocily k Maximovi. Gaj zrejme dost dobre nepochopil, o cem se to mluvi. Mozna dozvuk nejakeho stareho sporu. Bylo jasne, ze Carodej povazuje Maxima za moudreho, ale vrtosiveho cloveka, ktery da spis na vlastni rozmary nez na skutecnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodne zvlastni, to ano, avsak sebe nikdy nesetril a pro vsechny chtel vzdy jen dobro — ne z nejakeho vrtochu, ale z toho nejhlubsiho presvedceni. Samozrejme — ctyricet milionu lidi paralyzovanych zarenim si zadne zmeny prat nemohlo, ale ti prece byli omameni, coz bylo nespravedlive.
»Nemohu s vami souhlasit,« odvetil chladne Maxim. »Svedomi skrze svou bolest nastoluje ukoly a rozum je plni. Nastoluje idealy a rozum hleda cesty k jejich naplneni. Bez svedomi rozum pracuje pro sebe, to znamena naprazdno. A pokud jde o rozpor mezi mymi tuzbami a tuzbami mas… Existuje jisty vseobjimajici ideal: Clovek ma byt duchovne i fyzicky svobodny. V tomto svete si masy zrejme neuvedomuji ani tak zakladni pravdu, a cesta k ni je trnita. Jednou se vsak zacit musi. A ja se rozhodl zacit ted.«
»Spravne,« souhlasil necekane hladce Carodej. »Svedomi skutecne nastoluje idealy. Ale idealum rikame idealy proto, ze jsou v kriklavem nesouladu se skutecnosti. A ja chci prece rict jen jedno jedine, jen to neustale opakuji: Svedomi se nema hyckat, naopak se musi co nejcasteji vystrcit do upraseneho pruvanu nove skutecnosti, bez obav, ze se potrisni a potahne drsnou suchou kurkou… Ostatne vy sam to moc dobre vite. Proste jste se jeste nenaucil nazyvat veci pravymi jmeny. Ale to se taky naucite. V soucasne dobe vase svedomi hlasa: Je treba svrhnout tyranii Ohnostrujcu. Rozum si to vsechno probral a poradil: protoze zevnitr se tyranie znicit neda, uderime na ni zvenci, vrhneme proti ni barbary… Jen at jsou lesni lide rozdupani, jen at se tok Modreho Hada zaplni po okraj mrtvolami, jen at zacne velka valka, ktera snad bude znamenat pad tyranu — to vse ve jmenu velkeho idealu. Co se da delat, reklo si svedomi se zkrabacenym celem, ve jmenu velke veci budu muset trochu zhrubnout…«
»Massaraks…!« zasycel Maxim, rudy a vztekly, jak ho Gaj jeste nikdy nevidel. »Ano, massaraks! Ano! Vsechno je presne tak, jak rikate! Ale co jineho zbyva? Za Modrym Hadem se lide zmenili v chodici drevene panacky.«
»Spravne, spravne,« pritakal znovu Carodej. »Jina vec ovsem je, ze pochybeny je ten vas plan uz v zarodku. Barbari si vylamou zuby na vezich, odvali se zpatky a chudaci nasi pruzkumnici vlastne niceho vaznejsiho nejsou
