schopni. V ramci tehoz planu byste se vsak mohl spojit treba s Ostrovni risi… O tom ted nemluvim. Ja se obavam, ze jste vubec prisel prilis pozde, Maku! Ale nemyslete si, ze vas chci zrazovat. Ja dobre vim, ze jste sila, Maku. Uz vase objeveni je tedy nevyhnutelnym porusenim rovnovahy na povrchu naseho maleho sveta. Jednejte. Avsak usilujte o to, aby vam vase svedomi neprekazelo ve strizlivem rozvazovani, a vas rozum necht nevaha, pokud to bude zapotrebi, zatlacit svedomi do ustrani… A jeste jedno byste si mel vzit k srdci: Nevim, jak je to ve vasem svete, ale u nas zadna sila bez pana dlouho nezustane. Vzdycky se najde nekdo, kdo se snazi ji zkrotit a podmanit si ji — bud nenapadne; nebo verejne, pod nejakou pocestnou zaminkou… To je vsechno, co jsem chtel rict.«
Carodej necekane hbite vstal — ptak na jeho rameni prisedl a rozprostrel kridla — proklouzl na kratkych nozkach podel zdi a zmizel za dvermi. Hned za nim se z domku vyhrnulo cele shromazdeni. Odchazeli s pridusenym stenanim, funenim a hlasitym oddechovanim, aniz cokoli z receneho pochopili, ale jedno vedeli — jejich Carodej se nad nimi slitoval, vse zustava pri starem a Carodej nebezpecne dobrodruzstvi nepovolil, nedal jim ublizit a oni ted mohou v klidu cekat na smrt, stejne jako driv; vsak pred sebou maji jeste celou vecnost — deset let, mozna i vic. Posledni se odbelhal Bosku s cajnikem v ruce a v mistnosti zustali jen Gaj a Maxim s princem- vevodou. V rohu navic pevne spal Pekar, uondany tak neobvyklym intelektualnim vypetim. V Gajove hlave panoval zmatek a v dusi vlastne taky. Uvedomoval si jen jedno. Mam ja to v zivote smulu: jeho prvni polovinu jsem prozil jako loutka, jako blbecek placajici se v cizich rukou, a tu druhou budu muset nejspis dozit jako tulak bez vlasti, domova, bez pratel a bez zitrka…
»Jste rozcarovan, Maku?« zeptal se provinile princ-vevoda.
»Ale ne, ani ne,« ozval se Maxim. »Spis naopak, rekl bych, ze se mi ulevilo. Carodej ma pravdu, me svedomi jeste neni pripraveno na takova sousta. Asi musim jeste nejaky cas bloudit po svete a pozorne se po nem porozhlednout. Pocvicit si svedomi…« Neprijemne se zasmal. »Co mi muzete doporucit ted, princi-vevodo?«
Stary muz hekave vstal, promnul si strnule boky a prosel se.
»Za prve bych vam nedoporucoval postupovat dal do nitra pouste. At uz tam barbari jsou, nebo ne, nenajdete tam nic, co by pro vas mohlo byt prospesne. Mozna ma Carodej pravdu a stalo by za to navazat kontakt s Ostrovany, i kdyz je mi buh svedkem, ze nevim, jak to zaridit. Nejspis se musi jit k mori a zacit tam…, pokud ovsem Ostrovane take nejsou jen mytus a pokud budou ochotni se s vami bavit. Nejspravnejsi by mi pripadalo vratit se zpatky na sever a jednat tam na vlastni pest. Jen si vzpomente, co rekl Carodej — vy jste sila. A pak, v jednom mate pravdu: soustava vezi musi mit nekde Centrum. A moc nad severem ma ten, kdo vladne v tomto Centru. To byste si mel poradne zapsat za usi.«
»Obavam se, ze to by nebylo nic pro me,« pronesl pomalu Maxim. »Zatim jeste nemohu rict proc, ale citim, ze to opravdu neni nic pro me. Ja se nechci stat panem Centra. V jednom vsak s vami souhlasim — ani tady, ani na pousti nemam co pohledavat. Poust je prilis daleko, a tady se neni o koho oprit. Mnohe se teprve musim dovedet: je tu jeste Pandea, Honti, hory, nekde v oceane je Ostrovni rise… Slysel jste o bilych ponorkach? Ne? To ja ano, tady Gaj taky a zname cloveka, ktery je videl a bojoval s nimi. A to je podstatne — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskocil. »Nema smysl otalet. Diky, princi-vevodo, moc jste nam pomohl. Pujdeme, Gaji.«
Vykrocili na namesti a zastavili se u nataveneho pomniku. Gaj se teskne rozhledl. Kolem se ve zhavem oparu kolebaly zlute rozvaliny, bylo dusno a vznasel se tu nejaky puch, jenze Gajovi se z tohoto sice desiveho, lec jiz zabydleneho mista nechtelo zase odchazet jinam, znovu se vlacet lesy a vydat se dobrovolne do rukou vsech zlovestnych nahod, ktere tam na cloveka cihaji pri kazdem nadechnuti… Kez by se ted mohl vratit do sveho pokojiku, pohrat si s holohlavou Tangou, konecne ji vyrobit slibenou pistolku z vystrelene nabojnice, nelitovat, massaraks, a vystrelit pro nebohou holcicku jeden naboj jen tak zbuhdarma, panubohu do oken…
»Kam tedy nakonec zamirite?« zeptal se princ-vevoda, ktery si pred piskem a prachem chranil tvar svym ohmatanym, vybledlym kloboukem.
»Na zapad,« odpovedel Maxim. »K mori. Jak je to odsud daleko?«
»Tri sta kilometru,« pronesl princ-vevoda zamyslene. »A budete muset prekonat silne zamorene prostory… Poslyste,« dodal po kratke odmlce, »a co kdybychom to udelali takhle…?« Dlouho nerekl nic a Gaj uz zacal netrpelive preslapovat, ale Maxim nespechal, cekal, »Jiste, nac by mi byl!« mavl nakonec princ-vevoda rukou. »Uprimne receno jsem si ho schovaval pro sebe, myslel jsem si, ze az bude docista zle, az to nervy dal nevydrzi, sednu si do nej a vratim se domu a tam at si me treba popravi… Ale ted…? Uz je pozde…«
»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadeji se na prince-vevodu zadival.
»Ano. Horsky orel. Rika vam tenhle nazev neco? Samozrejme ne… A vam, mlady muzi? Taky ne… Kdysi to byval nejslavnejsi bombarder, panove, Horsky orel, osobni bombarder Jeho cisarske Vysosti prince Kirnu, Rytire ctyr zlatych praporu… Pokud se dobre pamatuji, vojaky nutili biflovat se to zpameti… Vojine ty a ty! Rekni plny nazev osobniho bombarderu Jeho cisarske Vysosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podarilo uchovat. Nejdriv jsem s nim chtel evakuovat ranene, ale bylo jich prilis mnoho. A pak, kdyz vsichni raneni zemreli… Ach, darmo mluvit. Vezmete si ho, chlapce. A lette. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny sveta…«
»Dekuji vam,« rekl Maxim. »Dekuji vam, princi-vevodo. Nikdy na vas nezapomenu.«
»Prosim vas, o me nejde,« zrozpacitel starec. »Nedelam to kvuli sobe… Ale pokud se vam neco podari, muj mily, nezapomente na ty tady.«
»Podari,« ujistil ho Maxim. »Podari, massaraks! Musi se to zdarit, svedomi nesvedomi…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«
Kapitola sestnacta
Gajovi se jeste nikdy nepostestilo letet nekam letadlem. Vlastne letadlo videl poprve v zivote. Policejni vrtulniky a letajici plosiny samozrejme znal a nekolikrat se dokonce zucastnil akci ze vzduchu: jejich sekci nalozili do vrtulniku a vysadili je u silnice, po niz se k mostu hnala skupina vychovancu, kteri se vzbourili kvuli nepozivatelne strave. Na tento vzdusny presun zustaly Gajovy ty nejneprijemnejsi vzpominky: stroj letel pri zemi, cely se trasl a houpalo to tak, ze se mu vnitrnosti obracely naruby, k tomu oblbujici rev motoru a svisteni rotoru, pach spaleneho benzinu a fontany motoroveho oleje, ktere strikaly ze vsech spar.
Tohle ovsem bylo neco zcela jineho.
Horsky orel, osobni bombarder J. c. V., Gaje doslova omracil. Byl to vskutku obludny stroj a cloveku pripadalo naprosto nemozne, ze takovy kolos je vubec schopen zvednout se do vzduchu. Jeho utle zebrovane telo, zdobene cetnymi zlatymi erby a emblemy, bylo dlouhe jako ulice. Olbrimi kridla, pod nimiz by se hrave ukryla cela brigada, se hrozive a majestatne pnula do stran. Byla vysoko jako strecha nekolikapatroveho domu, ale lopatky sesti ohromnych vrtuli se temer dotykaly zeme. Bombarder spocival na trech kolech, nekolikrat vetsich nez dospely muz — dve podpirala predni cast trupu, na tretim trunil hranaty ocas. K leskle prosklene kabine vedla do zavratne vysky stribrita nitka duraloveho zebriku. Ano, pred sebou meli skutecny symbol stare rise, symbol velke minulosti, symbol nekdejsi moci, ktera si dokazala podmanit cely kontinent. Gaj stal se zaklonenou hlavou, ochable nohy pod nim mimodek podklesavaly a cely se chvel naboznou uctou, dokud jako z cista jasna z nebe hrom nezaznela slova pritele Maka:
»To je teda skatule, massaraks…! Prominte, princi-vevodo, nechtel jsem se vas dotknout…«
»Jine nemam,« podotkl suse princ-vevoda. »Mimochodem je to nejlepsi bombarder na svete. Jeho cisarska Vysost na nem sveho casu vykonala…«
»Ale jiste, samozrejme…,« prerusil ho chvatne Maxim. »To ja jen z toho prekvapeni…«
Nahore v pilotni kabine dosahlo Gajovo nadseni vrcholu. Vsude same sklo. Obrovske mnozstvi neznamych pristroju, fantasticky pohodlna kresla, nepochopitelne paky a zarizeni, svazky pestrobarevnych vodicu, nevidane zvlastni prilby, pripravene k okamzitemu pouziti… Princ-vevoda Makovi neco prekotne vysvetloval, ukazoval pritom na pristroje a pohyboval pakami. Mak jen roztrzite pobrukoval: »Samozrejme, to je jasne, jak jinak…,« kdezto Gaj se samopalem na kolenou sedel v kresle, aby neprekazel a nedej boze tu neco neposkrabal, trestil oci a kroutil hlavou.
Bombarder stal ve starem hangaru se zborcenou strechou na okraji lesa; pred nim se prostirala obrovska nedozirna sedozelena plan bez jedineho hrbolku a jedineho keriku. Za polem, asi o pet kilometru dal, znovu zacinal les a nad tim vsim viselo bile nebe, ktere se odsud z kabiny zdalo docela blizko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrusen na nejvyssi moznou miru. Temer si nepamatoval, jak se vlastne rozloucil se starym princem-vevodou. Princ-vevoda cosi rikal, Maxim taky mluvil, snad se smali, pak princ-vevoda zaslzel, potom klapla dvirka… Gaj nahle
