zjistil, ze ho do kresla tisknou siroke popruhy, ozval se nejaky tresk, po nem hrozne vybuchy, kabina se drobounce roztrasla, vsechno kolem zamoril tezky rachot, maly princ-vevoda daleko dole mezi keri priplaclymi k zemi a v trave, ktera najednou jako by nekam tekla, si obema rukama chytil klobouk a bezmocne couvl. Gaj zvedl oci a zjistil, ze lopatky obrich vrtuli zmizely, splynuly v obrovska mlhava kola. Cele to siroke pole se najednou pohnulo a sunulo se jim naproti, rychleji a rychleji… Uz nebyl ani princ-vevoda, ani hangar, bylo jen pole, bleskurychle ubihajici letadlu vstric, nemilosrdny tras a hromovy rev, a kdyz Gaj s potizemi pohnul hlavou, s hruzou zjistil, ze giganticka kridla se plavne pohupuji a kazdou chvili se museji ulomit, jenze vtom uz tras ustal, pole pod kridly zuchlo nekam dolu a Gajovym telem od hlavy az k pate projel jakysi mekky, vatovy pocit. A pod bombarderem uz se nepohybovalo pole a vlastne ani les: les se zmenil v cernozeleny kartac, ve velikanskou, snad tisickrat zaplatovanou deku, a tahle skvrnita prikryvka se pomalu plazila dozadu. Az ted si Gaj uvedomil, ze leti.
Se zboznym uzasem pohledl na Maxima. Pritel Mak sedel v ledabyle poze s levou rukou oprenou o operadlo a pravou sotva znatelne pohyboval tou nejvetsi a patrne tedy nejdulezitejsi pakou. Oci mel primhourene, rty sespulene, jako by si neco hvizdal. Ano, byl to velky clovek. Velky a nepostizitelny. Ten asi dokaze vsechno, pomyslil si Gaj. Treba ted ridi tenhle priserne slozity stroj, ktery vidi poprve v zivote. To prece neni zadny tank nebo nakladak, ale letadlo, slavny bombarder, ani jsem nevedel, ze nejaky zustal… A on s tim zachazi jako s hrackou, jako by cely zivot nemel na praci nic jineho nez letat vzduchem. Nad tim proste zustava rozum stat: vypada to, ze spoustu veci vidi prvne v zivote, a presto se okamzite prizpusobi a dela, co je prave zapotrebi. Ostatne copak to plati jen o strojich a mechanismech? To nejsou jen stroje, co v nem uznava sveho pana. Kdyby chtel, bude se s nim objimat i rytmistr Cacu… Carodej, na ktereho je hruza se jen podivat, ho povazuje za sobe rovneho… A princ-vevoda, uceny muz, sefchirurg, zkratka aristokrat, v Maximovi taky okamzite postrehl cosi vyjimecneho, vzneseneho… Takovy stroj mu sveril… A ja mu chtel cpat za zenu Radu! Co pro nej znamena takova Rada? Nic, letme zaujeti… Copak takovy potrebuje Radu? To takhle nejakou hrabenku, nebo rekneme princeznu… A prosim, se mnou se prateli, to jsou mi veci… Kdyby ted rekl, abych se vrhl dolu, je dost dobre mozne, ze bych to udelal, protoze Mak… A kolik jsem se toho od nej dovedel, co jsem diky jemu vsechno videl, to by se mi bez nej v zivote nemohlo stat… A kolik toho diky Makovi jeste uvidim a poznam, cemu vsemu se naucim…
Maxim na sobe pocitil Gajuv pohled a zaznamenal i jeho tiche nadseni, jeho oddanost, podival se na nej a stastne, docela jako zastara, se na nej zazubil; Gaj se jen stezi ovladl, aby Maka neuchopil za mohutnou snedou ruku a nezasypal ji vdecnymi polibky. »O vladce muj, ma ochrano a pycho, jen rozkaz — jsem tady, jsem tvuj, jsem pripraven, mrsti mnou do ohne, spoj me s plameny… Na tisice nepratel, proti dokoran roztlemenym chrtanum, vstric milionum kuli… Kde jsou, kde jen jsou tvoji nepratele? Kde jsou ti tupi, odporni lide v mrzkych cernych stejnokrojich? Kde je ten vztekly oficirek, co se opovazil vztahnout na tebe ruku? O cerny nicemo, rozsapu te nehty, prokousnu ti hrdlo… ale ted ne, ne… Neco mi rozkazuje, muj vladyka, neco si ode me zada… Maku, Maku, zaprisaham te, proc uz se neusmivas? Jsem hloupy, nerozumim ti, neslysim te, je tu takovy rev, to rve tvuj poslusny stroj… Ach ano, massaraks, v tom to je, jsem ja to ale idiot, samozrejme, prilba… Ano, ano chapu, hned… Ja chapu, je tu prilba se sluchatky jako v tanku… Posloucham te, muj carokrasny! Prikazuj! Nene, ja se nechci vzpamatovat! Nic se se mnou nedeje, proste jsem tvuj, chci pro tebe zemrit, jen neco rozkaz… Ano, budu mlcet, budu drzet hubu… Rozerve mi to plice, ale budu mlcet, kdyz mi to prikazujes… Vez? Jaka vez? Aha, ano, uz ji vidim… Ti cerni nicemnici, ti podli lidozrouti, ti vrazi deti nasazeli sve veze vsude, ale my je smetem, okovanou botou zadupeme na psy, borice ty veze, v oku zar nam kolota… Jen rid, rid svuj stroj na tu hnusnou vez… a dej mi bombu a ja se vrhnu i s ni a svuj cil neminu, to mi ver! Dej mi bombu, bombu! Do ohne!! Ooo!«
Gaj se s obtizemi krecovite nadechl a trhl limcem sve kombinezy. V usich mu zvonilo, svet pred ocima plul a kolebal se. Svet byl v mlze, ale ta mlha se rychle rozplyvala, svaly jeste trnuly a v hrdle mu neprijemne simralo. Pak spatril Maximovu ztmavlou, zachmurenou, snad dokonce krutou tvar. Vybavila se mu letma vzpominka na cosi slastneho a hned zase pominula a buhviproc se mu k nesneseni zachtelo postavit se do pozoru a srazit podpatky. Gaj ovsem chapal, ze se to nehodi, ze se Maxim rozzlobil.
»Neco jsem provedl?« zeptal se nejiste a poplasene se rozhledl.
»To ja jsem provedl,« odpovedel Maxim. »Uplne jsem zapomnel na ten nerad.«
»Na co?«
Maxim se vratil do sveho kresla, polozil ruku na knipl a zadival se kupredu.
»Na veze,« vysvetlil Gajovi nakonec.
»Na jake veze?«
»Vzal jsem to moc na sever. Dostali jsme se do paprskoveho uderu.«
Gaj se zastydel.
»Hulakal jsem Ocelove chlapce?« zeptal se.
»To by nebylo to nejhorsi,« odpovedel Maxim. »Ale nic, priste budeme opatrnejsi.«
Gaj se s nevyslovne trapnymi pocity odvratil a zoufale se pokousel vzpomenout si, co vlastne delal, ale pak se venoval krajine dole pod letadlem. Zadnou vez nevidel a pochopitelne nemohl videt ani hangar a pole, z nehoz vzletli. Na zemi se pomalu sinula stale taz deka sesita z pestrobarevnych caru a jeste bylo videt reku, matneho kovoveho hadka, mizejiciho v mlhavem oparu daleko pred nimi, kde se uz za chvili melo jako stena zdvihnout k nebi more… Co jsem asi tak mohl placat, premyslel Gaj. Nejspis nejake udesne zvasty, protoze Maxim je hrozne rozladeny a rozruseny. Massaraks, mozna se mi na chvili vratily moje cetnicke manyry a ja ho urazil! Kde je ta prokleta vez? Ted by byla mimoradna prilezitost hodit na ni bombu…
Vtom bombarder prudce nadskocil. Gaj se kousl do jazyka a Maxim sevrel velkou paku obema rukama. Neco nebylo v poradku, neco se stalo… Gaj se neklidne rozhledl a s ulevou zjistil, ze kridla jsou na svych mistech a vrtule se otaceji. Podival se nad hlavu — v belavem nebi se pomalu rozpijely jakesi uhlove cerne skvrny. Jako kapky tuse ve vode.
»Co to je?« zeptal se.
»Nevim,« odpovedel Maxim. »Zvlastni vec…« Pronesl jeste dve neznama slova a pak ze sebe vahave vymackl: »Utok… nebeskych kamenu. Nesmysl, to se nestava. Pravdepodobnost nula cela, nula nula… Ze bych je pritahoval?«
Znova pronesl ta neznama slova a umlkl.
Gaj se ho chtel zeptat, co jsou to nebeske kameny, ale vtom koutkem oka postrehl nejaky neprirozeny pohyb vpravo dole. Zadival se bedliveji. Nad hnedozelenou dekou lesa pomalu kynula spinave nazloutla hromada. Chvili mu trvalo, nez pochopil, ze je to kour. Pak se vsak v utrobach hromady zablesklo, kolmo vzhuru z ni vyklouzlo dlouhe cerne stihle telo a jeste v teze vterine se obzor nebezpecne naklonil, potom se zmenil ve svislou stenu a Gaj zaryl prsty do operadel. Samopal mu z kolenou spadl a klouzal po podlaze. »Massaraks…,« zasycel ve sluchatkach Maximuv hlas. »Tak takhle je to! Jsem ja to ale pitomec!« Obzor se znovu srovnal, Gaj ocima hledal sedozlutou hromadu, nenasel ji a najednou primo pred pridi stroje zahledl nad lesem gejzir barevnych cakancu, ze zeme se znovu jako hora vzdulo zlute mracno, slehl ohen, k obloze se pomalu zvedlo dalsi dlouhe cerne telo a puklo v oslnive bilou kouli. Gaj si zakryl oci dlani. Bila koule rychle pohasla, nalila se cerni a rozpila se v gigantickou kanku. Podlaha pod nohama se nekam propadla. Gaj siroce otevrel usta a zalapal po vzduchu; na okamzik se mu zdalo, ze zaludek mu kazdou chvili musi vyskocit ven. V kabine se zeserilo, proti nim bleskurychle klouzal roztrhany cerny dym, olizujici okenka, a obzor se znovu zahoupal, takze les ted byl docela blizoucko od leve strany trupu. Gaj zamhouril oci a schoulil se v ocekavani uderu, bolesti, smrti, ztracel dech a kolem se vsechno traslo a zachvivalo. »Massaraks,« bzucel ve sluchatkach Maximuv hlas. »Triatricetkrat massaraks…« Do steny hned vedle nich cosi usecne a zurive zabusilo, jako by po nich nekdo z bezprostredni blizkosti palil z kulometu, do tvare ho uderil tuhy ledovy pramen vzduchu, strhlo mu to prilbu a Gaj se ve snaze ukryt se nekam pred rvoucim ledovym vichrem stocil do klubicka. To je konec, blesklo mu hlavou. Strileji po nas. Ted nas sundaji a my tu uhorime… Jenze zatim se nic nedelo. Bombarder jeste nekolikrat jankovite poskocil, parkrat se nahle propadl a zase se vynoril, ale pak rev motoru umlkl a nastalo priserne ticho, zaplnene jen svistivym kvilenim vetru, derouciho se skrz prustrely dovnitr.
Gaj jeste chvili pockal, ale pak opatrne zvedl hlavu, pokud mozno tak, aby ji nevystavil bicum mraziveho vzduchu. Maxim tu byl. Sedel v neprirozene strnule poze, pevne sviral velkou paku obema rukama a jeho oci sledovaly tu pristroje, tu krajinu pred letounem. Klouby pod hnedou kuzi napadne zbelely. Bombarder letel nejak podivne, s nezvykle zvednutou pridi. Motory staly. Gaj pohledl na kridlo a krve by se v nem nedorezal.
Kridlo horelo.
»Pozar!« zajecel a pokusil se postavit, ale popruhy ho zadrzely.
»Sed klidne,« utrousil Maxim koutkem ust a dal napjate ziral pred sebe.
Gaj se vzchopil a taky se zadival dopredu. Letoun uz klouzal docela nizko nad zemi. Z mihani cernych a
