»Je to urcite bila ponorka?« zeptal se Maxim. »Uz jsi ji nekdy predtim videl?«
»Rekl bych, ze je to ona,« usoudil Gaj. »Na pobrezi jsem nikdy neslouzil, ale ukazovali nam fotografie, mentogramy…, casto ji popisovali… Kdysi se dokonce promital mentofilm Tanky v pobrezni obrane… Je to ona. Pokud tomu dobre rozumim, boure ji zahnala do zalivu, ponorka uvizla na melcine a vtom se prihnala hlidka. .. Vidis, jak ji rozvrtali? To neni trup, to je reseto…«
»Mas pravdu, nevypada pekne,« zabrucel Maxim s ocima uprenyma na lod. »Nepujdem se na ni podivat?«
Gaj znejistel.
»No, vlastne bychom mohli,« zamumlal vahave.
»Copak?«
»Ja nevim, jak bych ti to vylozil…«
A opravdu, jak mu to rict…? To se jednou ostrileny valecnik kapral Serembes nechal ve ztichlych a setmelych kasarnach kratce pred vecerkou slyset, ze na bilych ponorkach pry se neplavi normalni namornici, protoze na bilych ponorkach slouzi jen umrlci, kteri si tu tak odsluhuji dalsi obdobi, hlavne zbabelci, kteri umirali s hruzou a desem v srdci… Po dne mori a oceanu smejdi morsti demoni, sbiraji utopence a sestavuji z nich posadky… To se Makovi vykladat neda — vysmal by se cloveku, prestoze na tom neni absolutne nic k smichu… Nebo takovy radny vojin Leptu, degradovany dustojnik — ten kdyz se napil, tak to rozbalil rovnou: »Kluci, vsichni tihle vasi degeneri, vselijaky mutanti, radiace, to jsou jen detsky nemoce, ktery se daj prezit a prekonat, ale hlavne se, kluci, modlete, kudy chodite, aby vas osud nekdy nezanes na bilou ponorku; kluci, to je lepsi rovnou chcipnout nez si na ni treba jen rukou sahnout, a verte mi, ze ja to musim vedet nejlip…« Nikdo nevedel, za co byl Leptu degradovan, ale predtim slouzil u pobrezni straze jako velitel hlidkoveho clunu…
»Pochop,« rekl Gaj procitene. »Jsou vselijake povery, legendy… Vykladat ti je nebudu, ale treba rytmistr Cacu rikal, ze vsechny ponorky jsou necim nakazene a na jejich palubu se proto za zadnou cenu nesmi vstoupit… Dokonce na to vysel zvlastni rozkaz, a taky se rika, ze poskozene ponorky…«
»No dobre,« prerusil ho Maxim. »Ty pockej tady a ja pujdu. Hned se podivame, co je to za epidemii.«
Nez Gaj stacil neco namitnout, Maxim uz skocil do vody, potopil se a dlouho se nevynoroval: Gajovi se z toho cekani az zatajil dech, ale pak se cernovlasa hlava konecne vyloupla z vody, tesne u opryskaneho trupu, pod nejvetsim prustrelem. Sneda postava se obratne a bez problemu jako moucha po zdi vysplhala po boku lodi na sikmou palubu, vybehla na pridovou nastavbu a zmizela. Gaj si krecovite povzdechl, preslapl na miste a nekolikrat se prosel podel vody tam a zpatky, nespousteje oci z mrtve rezave obludy.
V mrtve zatoce bylo ticho a klidno, ani vlnka tu nesplouchla. Prazdne bile nebe, bile duny bez zivota, vsechno suche, horke, jako zkamenele. Gaj nenavistne pohledl na zrezivele torzo bojoveho plavidla. To je ale smula! Nekdo tu slouzi cela leta a o ponorku ani okem nezavadi, a my prosim — spadneme z nebe, pak staci hodinka pochodu a je tady, vitame vas… Jak jsem se vubec mohl k necemu takovemu odhodlat…? To vsechno Maxim… Kdyz mluvi, vsechno to tak nadherne zapada jedno do druheho, ze vlastne ani neni o cem premyslet a ceho se bat… Mozna jsem se nebal proto, ze jsem si bilou ponorku predstavoval zivou, skutecne bilou, svatecne vysnorenou, a na palube namorniky v bilem… A tady stoji kovova mrtvola… I to misto je nejak nezive, ani vitr tu nefouka… Pritom byl dneska vetrny den, na to si pamatuju presne: dokud jsme sli po brehu, val nam do tvare takovy prijemny, osvezujici vetrik… Gaj se stisnene rozhledl kolem, pak se posadil do pisku, polozil samopal vedle sebe a zacal si nerozhodne stahovat pravou holinku. A ze tu taky musi byt takove ticho…! Co kdyz se vubec nevrati…, co kdyz ho ta ocelova zdechlina spolkla a nezbylo po nem ani to nejmensi? Fujtajbl…
Najednou sebou trhl a holinku polekane pustil: nad zatokou se rozeznel tahly odporny zvuk, neco jako vyti ci upeni, jako by certi skrabali hrisnou dusi rezavym nozem. Proboha, ale to se jen otevrel poklop, samozrejme, zavesy byly zarezle. Kus, clovek se z toho az zpoti! Otevrel poklop, takze ted vyleze ven… Ne, zatim nic…
Gaj s natazenym krkem nekolik minut hledel na ponorku a napjate se zaposlouchaval. Ticho. Zase to priserne ticho, po zrezivelem zastenani snad jeste prisernejsi… Nebo… ze by se… to viko… neotevrelo, ale zavrelo? Samo? Pred Gajovyma zmrtvelyma ocima vyvstala jasna vidina: Tezke ocelove dvere se za Maximem samy zaviraji a sama od sebe se pomalu zasouva masivni ocelova zavora… Gaj si olizl suche rty, polkl nasucho a krikl: »Hej, Maku!« Jenze z hrdla zadny vykrik nevysel, jen priskrcene zasipani… Proboha, snad ze sebe dokaze vypravit alespon jedno kloudne slovo. »Ohoho!!« zaricel zoufale. »Ooo…« vratily ponure duny a zaliv znovu potahlo ticho.
Ticho. Uz nemel sil zavolat jeste jednou.
S ocima zabodnutyma do zreziveleho trupu poslepu nahmatal samopal, tresoucimi se prsty ho odjistil a bez mireni vypustil nad zaliv dlouhou davku. Ozval se tlumeny, ochably tresk, jako by strilel do vaty. Nad rovnou hladinu vzletly drobne fontanky a po vode se rozbehla kola. Gaj zvedl hlaven vys a stiskl spoust jeste jednou. Tentokrat byl zvukovy efekt slusnejsi: kulky zabubnovaly do kovu, zahvizdaly odrazene projektily a zaburacela ozvena. A — nic. Proste nic. Vic uz ani hlasek. Jako by tu byl sam a jako by tu sam byl odjakziva. Jako by se sem dostal neznamo odkud, jako by ho do techto mrtvych mist zaval blouznivy sen, z nehoz se nedokaze ani probrat, ani definitivne probudit… Ted aby tu takhle sam zustal navzdy.
Cely bez sebe vstoupil Gaj tak, jak byl, obleceny a v jedne holince, do vody a pustil se nejdriv pomalu, ale potom uz stale prekotneji k ponorce; rozbehl se, zvedaje vysoko kolena, uz po pas ve vode se bezdeky rozvzlykal a skrz tlumeny plac chrlil kletbu za kletbou. Hora rzi se hrozive blizila. Gaj se chvilemi plahocive brodil a nedockave rozhrnoval vodu rukama, chvilemi zase plaval, az se nakonec dostal k boku lodi a pokusil se dostat nahoru na palubu — nepodarilo se. Obeplaval lod kolem zadi, chytil se nejakych lan a s poskrabanymi dlanemi a koleny se konecne vydrapal na palubu a cely uslzeny zustal stat. Bylo mu naprosto jasne, ze je ztracen. »Heej!« zavolal priskripnutym hlasem.
Ticho.
Paluba byla pusta, k prolamovanemu plechu pevne lnuly uschle vodni rasy, jako by zelezo porostlo slezelymi vlasy. Nad hlavou mu jako obrovska skvrnita houba visela naklonena palubni nastavba, v jejimz boku zel siroky rozsklebeny sram. Gaj vykrocil, zarachotil holinkou po kovu, nastavbu obesel a narazil na zebricek jeste vlhkych kovovych kramli, vedoucich nekam vzhuru; prehodil si samopal na zada a chytil se prvnich pricek. Lezl dlouho, celou vecnost dusnym tichem, vstric nevyhnutelne zahube, vstric vecne smrti, nemotorne se vyhrabal az nahoru a zustal nehybne stat na vsech ctyrech. Obluda uz ho ocekavala, poklop byl dokoran, jako by se uz dobrych sto let nezaviral, dokonce i ty panty zrejme znovu prirezly — jako by mrtva lod chtela rict: Racte, jen dal…! Gaj prilezl k cerne roztlemene hube a nahledl do ni… Hlava se mu zatocila a udelalo se slabo kolem zaludku. Z oceloveho hrdla prystilo pevne, hmatatelne ticho, leta a leta stojateho zatuchleho ticha. A Gaj si predstavil, jak tam ve zlutem shnilem svete, primacknuty tunami onoho ticha, na zivot a na smrt zapoli sam proti vsem jeho vzacny pritel Mak, zmita sebou z poslednich sil a vola: »Gaji, Gaji!« a ticho jen s usklebkem, ledabyle a beze zbytku polyka ty vykriky a stale se navaluje, tiskne Maka pod sebe, dusi ho a drti. Dal uz se to nedalo snaset a Gaj se odevzdane vnoril do tmaveho prulezu.
Plakal, spechal, nakonec se propadl do prazdna a zarachotil nekam dolu, aby po nekolikametrovem padu zuchl do pisku. Byla tu zelezna, uprasenymi lampickami, ridce rozhazenymi po strope, chabe osvetlena chodba, jejiz podlaha se pod sachtou s prikrym schodistem za ta leta potahla tenkou vrstvou pisku. Gaj rychle vyskocil na nohy: stale jeste spechal, stale se strasne bal, aby neprisel pozde — a bezel, kam ho oci vedly, a zoufale kricel:
»Uz jsem tady, Maku! Jdu k tobe…, uz jdu…«
»Co hulakas?« okrikl ho nevlidne Maxim, ktery jako by se nahle vysunul ze zdi. »Stalo se neco? Neskrabl ses do prstu?«
Gaj zastavil a ruce mu bezmocne klesly. Nemel daleko k mdlobam a musel se oprit. Srdce mu kvapne busilo, jeho udery jako tympany dunely az v usich a hlas ho neposlouchal. Maxim na nej chvili prekvapene ziral, ale nakonec pochopil a protahl se do chodby — dvere kajuty znovu pronikave zaskripely — pristoupil ke Gajovi, vzal ho za ramena, zatrasl s nim, pak ho k sobe pritiskl, objal ho a Gaj nekolik vterin v blazenem zapomneni spocinul tvari na jeho hrudi a postupne se vzpamatovaval.
»Ja uz jsem si myslel…, ze te tu…, ze jsi tady…, ze na tebe…«
»To nic,« zarazil ho laskave Maxim. »Je to moje vina, mel jsem te hned zavolat. Ale jsou to moc zajimave veci, vis?«
Gaj se vymanil z jeho objeti, otrel si mokrou dlani tvar a teprve ted se zastydel.
»Ty si zmizis, jako by ses do zeme propadl,« rekl pohnevane a zaboril pohled do podlahy. »Clovek na nej vola, strili… To bylo tak tezke se mi ozvat?«
