Vsechno je tu shnile, pomyslel si Maxim. Ani jeden zivy clovek. Ani jedna skutecne jasna hlava. A ja jsem zase v louzi, protoze jsem se na nekoho a neco spolehal. Tady se na nic spolehat neda. A s nikym se neda pocitat. Jen se sebou. Jenze co jsem ja sam? Natolik se prece v dejinach vyznam. Sam clovek nezmuze nic… Nema nakonec pravdu Carodej? Nemel bych se postavit nekam stranou? Postavit se stranou a klidne, chladne, z vysin sve jistoty, ze vim, co v budoucnu nevyhnutelne prijde, sledovat, jak kypi, zhne a tavi se ruda, jak se zvedaji a hned zase padaji naivni, neschopni bojovnici, jak z nich cas postupne vykovava ocel, jak ji kali v jezerech krvave brecky a jak se z ni sypou okuje mrtvol… Ne, to nedokazu, dokonce uvazovat v takovych kategoriich je pro me neprijemne… Ta rovnovaha sil, to je hrozna predstava. Ovsem Carodej to rekl dobre — ja jsem take sila. A kdyz je tu konkretni nepritel, znamena to, ze ona sila ma nac pusobit. Jenze tady me asi oddelaji, napadlo ho najednou. To rozhodne. Ale ne zitra! prikazal si prisne. To se smi stat, az se opravdu uplatnim jako sila, driv ne. Jeste se uvidi… Centrum, pomyslel si. Centrum. To je treba hledat, tam je treba orientovat organizaci. A ja ji na to zamerim. Konecne zacnou delat neco poradneho… A ty taky zacnes delat neco poradneho, kamarade. Jen se na nej podivejte, jak si chrape… Chrapej, chrapej, Zefe, zitra te odtud vytahnu… Ale ted uz taky musim spat. Kdy se mi konecne podari alespon jednou se poradne vyspat? Ve velke, prostorne mistnosti, v cistem povleceni… Co to tady maji za hrozny zvyk — spat buhvikolikrat na stejnem prosteradle… Ano, v cistem povleceni a pred spanim si tak moct precist peknou knizku, potom zrusit zed do zahrady, zhasnout a usnout… A rano posnidat s otcem a vypravet mu o tomhle vagonu… Mamince se takove veci prirozene vykladat nedaji… Hlavne si, mami, uvedom, ze jsem ziv, ze je vsechno v poradku a ze zitra se mi nic nestane… A vlak zatim porad jede, jede bez zastavek, konecne asi nekomu doslo, ze bez nas valka zacit nemuze… Jakpak se asi dari Gajovi v tom jeho kapralskem vagonu? Asi to bude podarena podivana, tam ted vladne bojechtivy entuziasmus… Uz davno jsem si nevzpomnel na Radu… Co kdybych ted chvili myslel na ni? Ne. Na to neni vhodna doba… Budiz, priteli Maxime, ty neboha potravo pro kanony, spi, prikazal si a okamzite usnul.
Ve snu videl Slunce, Mesic a hvezdy. Vsechno najednou, takovy to byl zvlastni sen.
Dlouho si nepospal. Vlak zastavil, skripave odjela tezka vrata a zupacky hlas zarval: »Ctvrta rota, vsechno ven!« Bylo pet hodin rano, svitalo, kolem se valela mlha a jemne mzilo. Konvulzivne zivajici prislusnici trestnych jednotek se trasli predjitrnim chladem a neochotne se soukali z vagonu ven. Kapralove je vztekle a netrpelive tahali za nohy, strhavali je dolu, tem obzvlast flegmatickym hned jednu vrazili a houkali: »Nastup po posadkach! Nastup…! Kam se to cpes, dobytku? Z ktere jsi cety…? No ty, ty, tlamo hnusna, kolikrat se te mam vyptavat? Kam se hrnete? No tak fofr, fofr, fofr! Po posadkach!«
Nakonec se posadky s bidou, ale prece jen nasly a nastoupily si pred soupravou. Nejaky nestastnik v mlze zabloudil, pobihal sem tam, hledal svou cetu a krcil se pred revem a nadavkami, ktere k nemu dolehaly ze vsech stran. Zamraceny nevyspaly Zef s najezenym plnovousem zlovestne a nedvojsmyslne sipal: »Jen houst, jen houst, jen nas pekne vyrovnavejte, my vam to dneska vyvalcime…« Kapral, ktery zrovna bezel kolem, ho v behu prastil pesti do obliceje. Maxim mu okamzite nastavil nohu a kapral se skutalel do blata. Posadky se spokojene rozchechtaly. »Brigado, pozoor!« zarval nekdo neviditelny. Nato spustili velitele praporu, div si hlasivky nestrhali, po nich velitele rot, pred nastoupenymi posadkami poplasene poletovali velitele cet. Do pozoru se ovsem nikdo nepostavil. Blitztragrove se hrbili s rukama zatazenyma do rukavu, zimomrive podupavali, ti stastnejsi kourili a ani se tim nijak netajili; radami uz se rozbehla zvest, ze nazrat, jak se zda, zase nedaji, tak at jdou s takovou valkou do hajzlu. »Brigado, pohoov!« zarval mocne Zef. »Rrrozchod!« Posadky se uzuz chystaly tomuto sympatickemu rozkazu vyhovet, ale znovu se priritili kapralove a najednou se podel vlaku rozbehli legionari v lesklych cernych plastenkach a s vyhruzne naprazenymi samopaly v rukou a postupne vytvareli ridky, ale spolehlivy kordon. V jejich stopach se u vagonu sirilo vydesene ticho: posadky se chvatne vracely na sva mista, vyrovnavaly se a lecktery z blitztragru uz se ze zvyku rozkrocil a slozil ruce za hlavu.
Kovovy hlas z mlhy neprilis hlasite, ale naprosto zretelne pronesl: »Pokud nektery z tech nicemu jeste jednou otevre tlamu, dam rozkaz k palbe!« Lide ztuhli. Minuty vyplnene jen a jen cekanim se sotva vlekly. Mlha se poznenahlu rozplyvala a odhalila nevzhledne nadrazni budovy, mokre koleje a telegrafni tyce. Vpravo pred nastoupenou brigadou se z proridle mlhy vyloupla tmava skupinka muzu. Zaznivaly odtud tlumene hlasy a pak nekdo podrazdene vystekl: »Splnte rozkaz!«
Maxim zasilhal dozadu — tam, kde nehybne stali legionari a podezrivave a nenavistne si zpod kapuci brigadu merili zamracenymi pohledy.
Od skupinky muzu se oddelila pytlovita postava v maskovaci kombineze. Byl to velitel brigady explukovnik Anipsu, degradovany a odsouzeny za prodej erarnich pohonnych hmot na cernem trhu.
Zasermoval pred sebou spacirkou, trhl hlavou a zahajil proslov:
»Vojaci…! Ne, nemylim se a obracim se k vam jako k pravym vojakum, prestoze zatim jsme my vsichni vcetne me docela obycejna spodina spolecnosti… Budte teto spolecnosti vdecni, ze vam nyni dovoluje zasahnout do boju. Za nekolik hodin skoro vsichni chcipnete, a to bude dobre. Ale ti z vas, co to preziji, si budou zit jako prasata v zite. Hodnotna menaz, koralka a podobne… Ted se vydame na vychozi pozice a tam si nasednete do masin. Je to vcelku malickost, zada se po vas, abyste na pasech urazili nejakych sto padesat kilometru… Za tankisty se hodite asi jako flaska k zatloukani hrebiku, to jiste sami dobre vite, ale vsechno, nac narazite, je vase. To vam rikam ja, vas bojovy druh Anipsu. Cesta zpet neexistuje, zato je pred nami cesta vpred. Kdo couvne, toho na miste upalim zaziva. To se tyka predevsim ridicu… Otazky nejsou! Brigado! Vpravo — v bok! Rozestupy upravit! Drevaci, stonozky! Rozkaz znel rozestupy upravit! Kapralove, massaraks! Kam to cumite…? Stado! Rozdelit do ctveric… Kapralove, rozezente mi ty prasata do ctveric! Massaraks!«
Za pomoci legionaru se kapralum nakonec podarilo seradit kolonu do ctyrstupu a znovu zaznel povel »pozor!« Maxim se ocitl docela blizko velitele brigady. Explukovnik byl namol opily. Opiral se o spacirku, mirne se kymacel, co chvili potrasal hlavou a mnul si dlani sverepy zbrunatnely oblicej. Velitele praporu taky sotva stali na nohou a schovavali se za Anipsovymi zady — jeden se pritrouble chichotal, druhy si s tupou palicatosti pokousel zapalit, kdezto treti neustale sahal po pouzdru s pistoli a krvi podlityma ocima bloudil po kolone. Rady vojaku zavistive cenichaly, ozyvalo se podlezave uznale mruceni. »Jen houst, jen houst,« huhlal si Zef, »to budete cumet na valku…« Maxim do nej znechucene vrazil loktem. »Mlc,« procedil skrz zuby. »Uz me to nebavi.« V tu chvili k plukovnikovi pristoupili nejaci dva muzi — cetnicky rytmistr s dymkou v ustech a nejaky podsadity muz v civilu, v dlouhem plasti se zvednutym limcem a v klobouku. Maximovi pripadal podivuhodne znamy, a tak se soustredil na nej. Civil neco polohlasem rikal explukovnikovi. »Coze?!« neveril svym vlastnim usim plukovnik a obratil k civilovi kalne oci. Ten znovu neco pronesl a ukazal palcem pres rameno na kolonu. Cetnicky rytmistr nezucastnene pobafaval ze sve dymky. »A proc jako?« zahykal explukovnik. Civil vytahl nejaky papir, ale explukovnik ruku s papirem odstrcil. »Nedam,« rozhodl se. »Vsichni chcipnou jako jeden muz…« Civil nalehal. »A na vas Department kaslu. Vsichni chcipnou… Rikam to spravne?« obratil se k rytmistrovi. Ten souhlasil. Civil uchopil opilce za rukav maskovaci kombinezy a pritahl si ho k sobe, takze explukovnik ze sve spacirky div nespadl. Chichotajiciho se velitele praporu se zmocnil zachvat idiotskeho smichu. Plukovnikova tvar zcernala rozhorcenim, zasatral po pouzdru a vytahl z nej obrovitou armadni pistoli. »Pocitam do deseti,« oznamil civilovi. »Raz… dva…« Civil si odplivl a rozbehl se podel kolony, nahlizeje do tvari ve ctyrstupech, kdezto explukovnik pocital dal, a kdyz dopocital do desiti, zahajil palbu. Teprve ted si rytmistr zacal delat starosti, a presvedcil explukovnika, aby pistoli schoval. »Vsichni tu chcipnou,« prohlasil slavnostne explukovnik. »Spolecne se mnou…! Brrrigado! Na muj povel! Pochodem — v chod! A k dasum svinskejm do pekel!«
A brigada se pohnula. Trestne jednotky vykrocily po ceste rozryte tankovymi pasy, muzi v kolejich klouzali a chytali se jeden druheho, aby neupadli, pak sesli do bazinateho uvalu, cesta ostre zabocila a cela kolona se zacala od zeleznice vzdalovat. Tady kolonu dohnali velitele cet. Gaj se zaradil vedle Maxima — byl bledy, nervozne zatinal zuby a nejdriv dlouho mlcel, prestoze ho Zef zadal, aby rekl, co je slyset. Oval se postupne rozsiroval, objevily se prvni kere a ridky lesik. Vedle cesty trcel obrovsky nemotorny tank, jednim pasem uvizly v trasovisku, jakasi vykopavka, ktera se ani trochu nepodobala hlidkovym strojum pobrezni ochrany — mela jen malou hranatou vezicku a kanon male raze. Kolem tanku se motali podmraceni lide v promastenych bluzach.: Blitztragrove se vlekli v neusporadanych houfech, s rukama vrazenyma v kapsach a zdvihnutymi limci. Mnozi z nich kradmo pokukovali po stranach, zda by se nekudy nedalo zmizet. Kroviny byly lakave, ale na svazich uvalu se kazdych dve ste tri sta metru vyhruzne tycily cerne postavy se samopaly. Proti kolone se pres jamy a vymoly kolebave plazily tri cisternove vozy. Zasmusili ridici o blitztragry ani okem nezavadili. Dest silil, nalada klesla pod bod mrazu. Sli mlcky a pokorne jako dobytek a za sebe se ohlizeli stale mene.
»Poslouchej, veliteli,« zavrcel Zef, »to uz vopravdu nedostanem nazrat?«
Gaj sahl do kapsy, vytahl skrojek chleba a podal mu ho.
