Kammerer? Slysel? Vylouceno! To se vam jenom zda. O takovem muzi jste driv nic slyset nemohl, ted o nem uslysite poprve. Moc vas prosim, vyslechnete me a ucinte si o nem ten nejobjektivnejsi, pokud mozno nejnezaujatejsi nazor. Je pro me nesmirne dulezite slyset vas objektivni nazor, Filuto: na nem totiz zavisi celistvost a neposkozenost me kuze, abyste tomu dobre rozumel. Mdle blede kuze s modrym zilkovanim, ktera je mi nade vse draha… Sezvykal posledni susenku a naraz dopil zbytek mleka.
A nahlas pronesl: »Tak se do toho dame.« Otevrel desky. Minulost tohoto cloveka je mlhava, coz pro pocatek seznamovani neni prave nejprijemnejsi. My vsak dobre vime, nejen jak z minulosti vyvodit pritomnost, ale i jak z pritomnosti odhadnout minulost. A pokud budeme minulost naseho Maka tak nutne potrebovat, odvodime si ji koneckoncu z pritomnosti. Rika se tomu extrapolace… Nas Mak zahajil svou pritomnost utekem z nucenych praci. Z niceho nic. Necekane. Prave v okamziku, kdy po nem s Poutnikem uzuz vztahujeme ruku. Tady mame panicke hlaseni generalkomandanta, klasicky skrek idiota, ktery nadelal paseku a ted kouma, jak se vyhnout trestu: on za nic nemuze, on vsechno jedine podle predpisu a instrukci, on nevedel, ze objekt naseho zajmu se dobrovolne prihlasil do zenijniho oddilu odsouzencu k smrti — jenze objekt se skutecne prihlasil a zahynul v minovem poli. A on nevedel. My s Poutnikem jsme to take nevedeli. A pritom jsme to vedet meli! Objekt je clovek vskutku nevyzpytatelny, mel jste od nej cekat cokoli tohoto druhu, mily pane Filuto… Ano, tehdy mne to vyrazilo dech, ale dnes uz prece chapu, oc bezi: nekdo nasemu Makovi vysvetlil, k cemu slouzi veze, a tak se rozhodl, ze ve state Ohnostrujcu nema co pohledavat, nasimuloval smrt a uprchl na jih… Prokurator nechal celo klesnout do dlane, ochable si po nem prejel prsty… Ano — a tehdy to vsechno zacalo. To byl prvni chybny krok z cele serie dalsich mych chybnych kroku: uveril jsem, ze Mak zahynul. Jak jsem take mohl neuverit? Ktery normalni clovek by utikal na jih…? Tomu by uveril kazdy. Jen Poutnik neuveril.
Prokurator vzal do rukou dalsi hlaseni. O, ten Poutnik! Moudry Poutnik, genialni Poutnik… Takhle jsem mel postupovat, presne jako on! Jenze ja byl presvedcen, ze Mak zahynul, jih je, marna slava, jih. Kdezto on zaplavil cele Zarici svymi agenty. Tlusty Fank — jaka skoda, ze jsem se mu sveho casu nedostal na kobylku a neziskal ho pro sebe! — ten tlusty a olezly kanec z toho az zhubl, jak se stval po cele zemi, cenichal a slidil: jeho Slepicak zdechl na zimnici nekde na Seste trase, jeho Tapy Kohoutka se zmocnili horale, Petapadesatku — ani uz nevim jak se vlastne jmenoval — chytili nekde na pobrezi pirati, ale nez se tak stalo, jeste stacil oznamit, ze Mak se tam pohyboval, vzdal se hlidkam a byl vracen do sveho tabora…
Takhle zkratka pracuji lide, kteri maji hlavu na pravem miste: nicemu neveri a nikoho nelituji. Tak jsem se tenkrat mel zachovat i ja. Nechat vseho a zabyvat se jen Makem, vzdyt uz tehdy jsem chapal, jaka je to strasna sila, tenhle Mak, ale ja se misto toho zapletl se Skubalkem a prohral jsem, pak jsem se zamotal do tehle prastene valky a prohral jsem zas… Byval bych prohral i tentokrat, ale nakonec jsem mel stesti: Mak se z niceho nic zjevil ve meste, primo v Poutnikove doupeti, a ja se to dovedel driv nez Poutnik. Ano, Poutniku, ano, ty ucho chrupavcite, tentokrat jsi prohral ty. Spatne sis to vybral, ze jsi odcestoval prave ted. A ja se ti musim priznat, mily Poutniku, ze tentokrat me ani nemrzi ta okolnost, ze zase neni znamo, proc a kam jsi odjel. Odjel jsi — a je dobre. Ty ses jako obvykle ve vsem spolehl na sveho Fanka a tvuj Fank ti Maka privezl, jenze sam mel smulu: po tech valecnych dobrodruzstvich se zhroutil, lezi v bezvedomi v palacove nemocnici — je to vyznamny pupik, takovi patri jedine do palacove nemocnice! — ovsem ja uz vedle neslapnu a on tam bude lezet tak dlouho, dokud to budu povazovat za nutne. Ty tu nejsi, Fank prakticky taky neni, zato tu je nas Mak, takze to se nam moc povedlo…
Prokuratora se zmocnila obrovska radost, ale jakmile si to uvedomil, okamzite ji ztlumil. Zase ty emoce, massaraks… Jen klid, Filuto. Seznamujes se s novym muzem jmenem Mak a musis byt svrchovane objektivni. Tim spis, ze tenhle novy Mak uz se staremu skoro vubec nepodoba: dnes uz je to skutecne dospely clovek, ktery vi, co jsou to finance a co je to detska zlocinnost… Zmoudrel a okoral — ten nas Mak… Uz se prosadil i v ilegalnim stabu (doporucili ho Memo Gramenu a Allu Zef) a tam vsechny doslova omracil navrhem, aby bylo cele podzemi informovano o skutecnem poslani vezi. Stab sice klickoval jako had, ale Mak je nakonec presvedcil. Tak je zmatl a vylekal, ze s nim souhlasili a osobne ho poverili, aby celou akci pripravil… V situaci se zorientoval presne a rychle. A oni si to uvedomili — pochopili, s kym maji tu cest… Nebo to mozna podvedome vycitili. Tady je posledni udani: frakce osvetaru ho pribrala do diskuse o programu prevychovy a on s radosti souhlasil. Okamzite prisel se spoustou napadu. Neni to sice zadna zvlastni slava, ty napady, ale o to nejde, kazdy hlupak dnes vi, ze prevychova je naprosta idiocie, podstatne vsak je, ze Mak uz neni terorista, ze nechce nic vyhazovat do vzduchu a nikoho nehodla zabijet; dulezite je, ze se venuje vlastni kariere, aktivne si ziskava autoritu ve stabu, recni, kritizuje a drape se nahoru; dulezite je, ze prichazi s myslenkami a prahne po jejich realizaci — a to je presne to, co potrebujeme, pane Filuto…
Prokurator se pohodlne oprel.
A tohle je taky to, co potrebujem. Zpravy o jeho zivotnim stylu. Hodne pracuje — jak v laboratori, tak doma —, neustale se souzi steskem po te divce, po Rade Gaalove, venuje se sportu, temer s nikym se neprateli, nekouri, skoro nepije a v jidle je velmi stridmy. Na druhe strane projevuje napadnou slabost pro prepych v soukromi a je videt, ze si je vedom sve ceny — sluzebni vuz, na jaky ma podle sluzebni nomenklatury narok, prijal jako samozrejmost, a dokonce s nelibosti poznamenal, ze je malo vykonny a nevzhledny; spokojen neni ani s bytem, ktery mu pripada prilis maly a ponekud nuzny. Sve obydli si vyzdobil originaly a starozitnymi predmety, na jejichz nakup utratil prakticky celou zalohu… Atakdale. Vyborny material, vskutku bajecny material. Ostatne kolik ma ted penez, jakymi prostredky disponuje? Taak, vedouci ukolu v laboratori chemicke syntezy… Upichli ho slusne. A jeste vic mu urcite naslibovali. Rad bych vedel, jak mu vysvetlili, nac ho vlastne potrebuje Poutnik. To vi jen Fank, to prase tluste, ale ten nic nerekne, radsi chcipne… Ach, kdybych tak znal zpusob, jak z nej vytahnout vsechno, co vi! S jakou chuti bych ho pak oddelal! Ten uz mi nadelal zle krve, dobytek… Radu mi ukradl taky on a jak by se mi dnes hodila, takova Rada! To je panecku nejaka zbran, kdyz ma clovek co do cineni s cistym, cestnym a statecnym Makem! Ono ovsem neni vylouceno, ze takhle je to jeste lepsi… Ja ne, mily Maku, ja tvou znejmilejsi pod zamkem nedrzim, to Poutnik, to jsou vsechno pletichy toho stareho vyderace…
Prokurator se zachvel — zluty telefon tichounce cinkl. Jen cinkl — a dost. Jemne, dokonce melodicky. Na zlomek vteriny ozil a zase zmrtvel, jako by se chtel jen pripomenout… Prokurator s ocima uprenyma na telefonni pristroj si prejel roztresenymi prsty po cele Ne, to byl omyl… No samozrejme, omyl. Stat se muze ledacos, telefon je slozity pristroj, nejspis tam preskocila nejaka jiskra… Otrel si prsty o zupan — a vtom se telefon rozburacel naplno. Jako vystrel z bezprostredni blizkosti… Jako nuz na hrdlo… Jako pad ze strechy na asfalt… Prokurator zvedl sluchatko. Nechtel ho zvedat, dokonce nevedel, ze uz po nem saha, a dokonce si predstavil, jak ho nezveda, jak po spickach rychle prcha do loznice, obleka se, sbiha dolu do garaze, couva s vozem ven a maximalni rychlosti se riti… Kam?
»Statni prokurator,« ozval se chraptive a odkaslal si.
»Filuta? Tady Kancler.«
No prosim… Uz je to tady… A ted to zacne: Tak za hodinku te tu cekame…
»Nepoznal jsem te,« hlesl vysilene. »Bud zdrav, Kancleri!«
»Uz jsi cetl posledni souhrn zprav?«
»Ne.«
Aha, tak tys je necetl?! No to rozhodne prijed, my ti ho tady prectem…
»Konec,« septl Kancler. »Valka je v haji…«
Prokurator polkl naprazdno. Ted by mel neco rict. Co nejrychleji neco rict, nejlepe prohodit nejaky sprym. Jemny vtipek… Boze, pomoz a sesli do me hlavy jemny vtipek…
»Mlcis? Jen si vzpomen, co jsem ti rikal! Nelez do takove slamastiky, drz se civilu, ne vojaku. Filuto, Filuto…«
»Kancler jsi prece ty,« vymackl ze sebe prokurator. »My ostatni jsme tve deti. Deti, ktere tak casto nedbaji rad svych rodicu…«
Kancler se uchichtl:
»Deti… Vis prece, co je psano: A paklize ditko tve neuposlechne rady tve… No, jak je to dal, nevzpomenes si, Filuto?«
Boze muj!… Setri ho z tvare tohoto sveta! Tak to tenkrat rekl: Setri ho z tvare tohoto sveta! Poutnik vzal ze stolu tezkou cernou pistoli, zvolna zvedl ruku, dvakrat vystrelil, ditko se rukama chytilo za prostrelenou ples a svalilo se na koberec…
»Ze by ti vynechala pamet?« zeptal se Kancler. »Filuto, Filuto, co si ted pocnes?«
»Zmylil jsem se,« zastenal prokurator. »Byla to chyba… A to vsechno kvuli Skubalkovi…«
»Tak ty ses zmylil… No dobre, jeste si to rozmysli, Filuto, zase zavolam…«
A dost. A nevi se, kam mu volat, plakat a zaprisahat… Blbost, naprosta blbost… To jeste nikomu nepomohlo
