nepretrzitem proudu stekaly tanky, ktere malem drhly pas o pas — nizke, jako priplacle k zemi, mohutne, s obrovitymi plochymi vezemi a dlouhymi hlavnemi. Tohle uz nebyly trestne prapory, to projizdela pravidelna armada. Zkoprnely, napolo omraceny Maxim tenhle impozantni vyjev, hrozivy a nepravdepodobny jako historicky velkofilm, strnule sledoval dobrych nekolik minut. Vzduch se potacel a chvel silenym revem a rachotem, kopec se Maximovi trasl pod nohama jako polekane zvire, ale Maxim se presto nemohl zbavit pocitu, jako by stroje postupovaly v ponurem vyhruznem tichu. Velmi dobre vedel, ze tam, pod platy panciru, v chorobnem amoku tresti vojaci se znasilnenym vedomim, ale vsechny poklopy byly pevne uzavreny, a tak se zdalo, jako by kazdy tank byl jen nezivym kusem bezducheho kovu. Kdyz projeli posledni obrnenci, Maxim se ohledl za sebe, dolu na druhou stranu kopce, a jeho tank, stojici sikmo mezi stromy, mu pripadal jako uboha plechova hracka, jako omsela parodie na skutecny bitevni mechanismus. Ano, prusmykem prave projela Sila, aby se utkala s jinou, jeste strasnejsi Silou — a kdyz si na tu druhou Silu vzpomnel, Maxim se chvatne svezl dolu do hajku.
Obesel tank a strnul.
Lezeli vsichni v radce: modrave bily Fank, vypadajici spis jako neboztik, zkrouceny, stenajici Zef s prsty zbelenymi kreci a pevne zatatymi do rude hrivy a Hacek s veselym usmevem v mrtvych ocich. Rozkaz byl splnen naprosto presne, ale Gaj, cely otrhany a cely od krve, lezel take — lezel opodal s rozhozenyma rukama a mrtvou tvari, ublizene odvracenou od oblohy. Trava kolem byla pomackana a zdupana, valela se v ni zdemolovana bila prilba a z rozvracenych krovin vycnivaly cisi nohy obute v holinkach.
»Massaraks…,« vymackl ze sebe zdesene Maxim a s hruzou si predstavil, jak se tu pred nekolika malo minutami chytili s umyslem zabit vetrelce dva vrcici a vyjici psi — oba pro vetsi slavu sveho pana…
A prave v tom okamziku druha Sila zasadila odvetny uder.
Maxima uder zasahl nejdriv do oci. Zaupel bolesti, ze vsech sil sevrel vicka a padl na Gaje, prestoze uz vedel, ze pritel je mrtev, nicmene se i ted snazil ochranit jeho telo svym vlastnim. Bylo to ciste reflexivni — nestacil si nic uvedomit a nic pocitit, s vyjimkou te rezave bolesti v ocich — a uz v padu se jeho mozek nadobro odpojil.
Kdyz okolni svet znovu dostal podobu lidskymi smysly vnimatelnou, vedomi se mu vratilo. Uplynulo patrne jen hodne malo casu, s nejvetsi pravdepodobnosti sotva par vterin, ale Maxim se probral zality hojnym potem a s vyschlym hrdlem a hlava mu zvonila, jako by ho nekdo prastil za ucho dubovou fosnou. Vsechno se zmenilo, svet byl nachovy, svet zavalilo listi z olamanych vetvi, svet byl zaplaveny rozpalenym vzduchem, z rudeho nebe prsely kere vytrzene i s koreny, horici pahyly stromu a hroudy horke suche hliny. A bylo bolestive zvonive ticho. Zive i mrtve to rozhazelo po hajku. Gaj zasypany listim lezel asi deset kroku od Maxima. Hned vedle nej sedel Zef: jednou rukou se dosud drzel za hlavu a druhou si zakryval oci. Fank se skutalel do koryta, vymleteho destovou vodou, bezmocne se tam prevracel a rozdiral si tvar o tvrdou hlinu. Tank se take posunul kousek niz po svahu a otocil se. Mrtvy Hacek se opiral zady o pas a dal se vesele usmival…
Maxim priskocil ke Gajovi, odhazel z nej listi a vetve, uchopil ho do naruce, zvedl ho, pohledl do pritelovych skelnych oci, pritiskl se celem k jeho tvari a proklel a jeste trikrat proklel tenhle svet, v nemz je tak sam a bezmocny, kde mrtvi umiraji naveky, protoze tu nic neni, protoze neni cim je ozivit. Snad i plakal, snad busil pestmi do hliny, dupal po bile prilbe, ale vtom zacal Zef tahle narikat, Maxim se vzpamatoval, a s pocitem, ze v jeho nitru take nezbylo nic krome nenavisti a touhy po zabijeni, se odplouzil zpet na svou pozorovatelnu…
I na kopci se vsechno zmenilo. Krovi uz tu nebylo zadne, specena rozpukana hlina dymala, severni svah horel. Na severu se rude nebe slevalo s jednolitou stenou hnedocerneho koure a nad touto stenou se zvedala a pred ocima kynula jasne oranzova, olejnate mastna mracna. A tam, kde k nebeske bani, ktera tim hrozivym uderem pukla, stoupaly tisice tun rozpaleneho prachu i do posledniho atomu zpopelnene nadeje, ze se to da prezit, ze se da zit dal, do tohoto pekelneho kotle, ktery nestastni idioti pripravili pro jine nestastne idioty, vanul od jihu jako z objemnych kovarskych mechu lehky vlahy vanek.
Maxim pohledl dolu do prusmyku. Byl prazdny, hlina rozryta pasy a spalena jadernym pozarem kourila a tancily po ni tisice plaminku — vsude doutnalo listi a dohorivaly olamane vetve. A planina na jihu se zdala nesmirne rozlehla a nesmirne pusta: ted uz ji nezatahovaly vyfukove plyny a kour ze spaleneho strelneho prachu, byla ruda pod rudym nebem a tu a tam se na ni cernaly nehybne cerne krabicky, porouchane a poskozene tanky trestnych praporu, mezi nimiz uz se ke kopcum sunula ridka rojnice podivnych vozidel.
Pripominala tanky, ale misto veze s kanonem spocival na kazdem pasovem podvozku vysoky mrizovany kuzel s mohutnym kulovitym zarizenim na vrcholu. Jela rychle, mekce se prevalovala pres terenni vlny a nebyla cerna jako tanky chudaku blitztragru, ani sedozelena jako tezke stroje armadniho uderneho sboru — byla zluta, zarila veselou jasne zlutou barvou jako policejni hlidkove vozy… Prave kridlo rojnice se ztracelo nekde za kopci a Maxim stacil napocitat jen osm mobilnich zaricu. Dychala z nich neomalena troufalost panu situace: jely do boje, ale nepovazovaly za nutne ani maskovani, ani tajny presun, jako naschval stavely na odiv jak svou barvu, tak zrudny petimetrovy hrb a naprostou absenci normalni vyzbroje. Ti, kdo stroje ridili a obsluhovali, si museli pripadat v naprostem bezpeci. Ostatne o necem takovem posadky sotva premyslely — proste spechaly kupredu a praskaly paprskovymi bici do oceloveho stada, ktere se ted valilo peklem, a s nejvetsi pravdepodobnosti o tech bicich nic nevedely, stejne jako netusily, ze ty bice popohaneji i je samotne… Maxim si vsiml, ze krajni vozidlo na levem kridle zamirilo do blizke uzlabiny a vypravil se dolu po svahu — zarici naproti.
Kracel zprima. Vedel, ze ty cerne pohanece bude muset z jejich kovove skorapky vydloubat nasilim, a pral si to. Nikdy v zivote si nic tolik nepral, jako si pral ted citit v prstech zmitajici se zive telo… Kdyz sesel dolu, mobilni zaric byl uz docela blizko. Zluty stroj se valil primo na nej, poulil slepa skla periskopu, mrizkovana vez se pomalu kolebala v plavnejsim rytmu nez nadskakujici podvozek a Maxim uz videl, ze na jejim vrcholu zari stribrita koule, huste prospikovana dlouhymi lesklymi jehlicemi.
Legionare ani nenapadlo, ze by snad mohli, zastavit, a tak Maxim vozu prudce uhnul z cesty, nekolik metru bezel vedle nej a pak vyskocil na pancir.
Kapitola osmnacta
Statni prokurator spal lehce, a predouci telefon ho okamzite probudil. Ani neotevrel oci — jen zvedl sluchatko a chraptive se ozval:
»Ano.«
Mnoukavy hlas referenta omluvne pronesl:
»Je sedm hodin, Vase Excelence…«
»Ach ano,« rekl prokurator, stale jeste se zavrenyma ocima. »Ano, dekuji vam.«
Zapnul svetlo, odhodil deku a posadil se. Chvili necinne sedel s pohledem tupe uprenym na vlastni bile nohy a se smutnym uzasem se obiral myslenkou, ze uz ma na krku sesty krizek, a presto si nevzpomina na den, kdy by ho nechali dosyta se vyspat. Celou tu dobu ho nekdo budi. Jako mladeho porucika ho po flamech budil ten dobytek pucflek. Kdyz byl predsedou Cerneho tribunalu, budil ho blbec tajemnik s nepodepsanymi rozsudky. Jako skolaka ho budila matka, aby nezaspal na vyucovani, a to byla ta nejhanebnejsi doba, nejserednejsi ranni vstavani… A vzdycky mu nekdo rikal: »Musis!« »Musite, Vase Excelence… Musite, pane predsedo… Musis, synacku…« A ted si to zatrachtile »musis« rika sam… Vstal, prehodil pres sebe zupan, cakl si do obliceje plnou dlan kolinske, vsadil si do ust zuby, promasiroval si tvare, pohledl do zrcadla, nespokojene se zakrenil a odebral se do pracovny.
Na stole uz stala sklenice tepleho mleka a pod naskrobenym ubrouskem cekal talir se slanymi susenkami. Tohle mel snist a vypit vicemene jako lek, ale nejdriv pristoupil k trezoru, ztezka rozevrel masivni dvere, vyjmul zevnitr zelene desky a polozil je na stul vedle snidane. Kroupaje susenky a zapijeje jidlo mlekem si desky bedlive prohledl, a nedotknul se jich, dokud se nepresvedcil, ze je od vcerejska nemel v rukou nikdo nepovolany. Jak mnohe se zmenilo, pomyslel si. Uplynuly sotva tri mesice, a tolik se toho zmenilo…! Vsechno! Mechanicky pohledl na zluty telefon a nekolik vterin od nej nedokazal odtrhnout zrak. Telefon mlcel — napadny a elegantni jako vesela hracka…, a strasny jako tikajici pekelny stroj, ktery se neda vypnout…
Prokurator desky krecovite sevrel v rukou a primhouril oci. Citil, ze strach roste, a dal si hodne prace, aby se z toho trochu sebral. Nene, takhle by to neslo, musi zachovat absolutni klid a uvazovat naprosto nezucastnene… Na vybranou stejne nemam. Takze musim riskovat… A kdyz riskovat, tak riskovat. Riziko vzdycky bylo a vzdycky bude, dulezite je omezit ho na minimum. A ja ho na to minimum omezim. Ano, massaraks, na minimum? Vy si tim snad nejste jist, Filuto? Ach tak, vy dokonce pochybujete? Vy vzdycky pochybujete, Filuto, to uz je takova vase povahova vlastnost, jste chlapik… Ale nevadi, pokusime se vase pochyby rozptylit. Slysel jste nekdy o muzi jmenem Maxim
