»To je vsechno,« rekl, »a vystaci ti to az do smrti.«
Zef utopil krajic v plnovousu a zacal soustredene pohybovat celistmi. Tohle je snad jen spatny sen, pomyslel si Maxim. Prece vsichni vedi, ze jdou na jistou smrt. A prece jdou. Znamena to snad, ze v neco doufaji? Ze by kazdy z nich mel nejaky svuj plan? Ach ano, o zareni nemaji ani potuchy… Kazdy si mysli: nekde cestou zabocim do lesa, vyskocim z masiny, zalehnu a dal at si tahnou jen pitomci… O tom zareni je treba psat letaky, je treba o nem nebojacne vykrikovat na verejnosti, zridit vysilacky, i kdyz prijimace funguji jenom na dvou vlnovych delkach… To je jedno, tak se da vtrhnout do prestavek mezi vysilanim oficialnich stanic. Neobetovat lidi na veze, ale na kontrapropagandu… Ostatne, to az potom, ted se nemohu rozptylovat. Ted je treba vsechno spolehlive registrovat. Hledat sebemensi skulinky… Na nadrazi tanky nebyly a dela taky ne, vsude jen pesi legionarske jednotky. To musi mit na zreteli. Uval je spolehlivy ukryt, je hluboky — az projdem, ostrahu urcite odvolaji… Ackoli ne, proc, ostraha s tim nema nic spolecneho, jakmile se rozbehnou zarice, vsechno vyrazi kupredu… S obdivuhodnou presnosti si vybavil, jak to vsechno probehne. Tanky s posadkami blitztragru se rozervou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povali armada… Cele prifrontove pasmo se vyprazdni… Tezko si zatim predstavit hloubku tohoto pasma, ale na takove dva tri kilometry kolem urcite nezustane jediny clovek s jasnou hlavou, to je nabiledni, i prestoze neznam dosah mobilnich zaricu. Soudny budu jen ja… Ba ne, to bude vic nez dva kilometry. Vsechny veze i mobilni aparatury urcite pojedou na plny vykon. Zblazni se cele pohranici… Massaraks, ale co se Zefem, ten to nevydrzi… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komihajici rysave brade svetoveho vehlasu. Neda se nic delat, musi to vydrzet. V krajnim pripade se mu pokusim pomoct, i kdyz se obavam, ze budu mit docela jine starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmim spustit oci… Prace bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckoncu budu v tomhle bahnitem viru naprostym panem situace a nikdo me nedokaze zastavit, ani si netroufne…
Prosli lesikem a k jejich usim dolehlo hutne duneni tlampacu, praskani vyfuku a nervozni vykriky. Pred nimi na mirnem svahu staly v trave ve trech radach tanky. Mezi nimi se plouzili mechanici a nad tim vsim stalo mracno modrosedeho dymu.
»A vida, tak tady jsou nase rakvicky!« zvolal nejaky bodry hlas vepredu.
»Jen se podivej, do ceho nas to chteji cpat?« zdesil se Gaj. »Predvalecny masiny, cisarsky srot, plechovky od konzerv… Poslys, Maku, ty chces, abychom tu zdechli? To je prece jista smrt…«
»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vubec, co je za tim navrsim?«
»Rovina,« odpovedel Gaj. »Jako stul. Ke hranici je to tak tri kilometry a hned za ni zacinaji kopce, ktere se tahnou az k…«
»Nejaka reka by tu nebyla?«
»Ne.«
»A rokle nebo strz?«
»Ne… Aspon si nevzpominam. Proc septas?«
Maxim ho chytil za ruku a pevne ji stiskl.
»Neklesej na duchu, chlapce,« povzbudil ho. »Vsechno bude v poradku.«
Gaj k nemu odevzdane vzhledl. Oci mel hluboko zapadle a licni kosti pevne obtahovala napjata kuze.
»Opravdu?« zeptal se. »Ja totiz zadne vychodisko nevidim. Zbrane nam sebrali, v tancich jsou misto pravych granatu jen kovove atrapy a kulomety odmontovali. Pred nami smrt, a za nami taky.«
»Aha!« ozval se potmesile Zef, ktery se dloubal triskou v zubech. »Panacek se pocural? To neni jako mlatit arestanty pres drzku…«
Kolona vpochodovala do mezery mezi prvni a druhou radou tanku a zastavila. Mluvit se tu temer nedalo. Primo v trave staly mamuti trychtyre polnich reproduktoru a sametovy magnetofonovy bas z nich hlasal: »Pred nami za hrebenem ceka proradny nepritel. Vpred, jedine vpred. Paky k sobe a vpred. Na nepritele. Vpred… Pred nami za hrebenem je proradny nepritel… Paky k sobe a vpred…« Pak se mechanicky hlas pretrhl v puli slova a rozerval se explukovnik. Stal na kapote sveho terenniho vozu a velitele praporu ho drzeli za nohy.
»Vojaci!« hulakal explukovnik. »Uz toho mleti pantem bylo dost! Vsichni ke strojum! Predevsim ridici, protoze na ostatni kaslu. Ale kazdeho, kdo tu zustane…« Vytahl svou pistoli a vsem ji ukazal. »Rozumite, hlupaci? Pani rotni, rozdelte posadky do tanku…!«
Nastala velka tlacenice. Explukovnik balancujici na pomackanem radiatoru dal cosi vykrikoval, ale uz ho nebylo slyset, protoze reproduktory znovu monotonne hucely, ze pred nami je nepritel, a proto paky k sobe. Vsichni blitztragrove se vrhli ke treti rade stroju. Strhla se rvacka a vzduchem se zamihaly okovane podrazky. Kolem treti rady tanku line kvasil husty sedy dav. Nektere tanky se pohnuly a sypaly se z nich lide. Explukovnik marnou snahou udelat poradek docista zmodral a nakonec vypalil par ran nad hlavy davu. Z lesa vybehl cerny retez legionaru.
»Jdeme,« rekl Maxim, tvrde uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnimu tanku v prvni rade. »Pockej,« zakunkal zmatene Gaj a rozhledl se kolem. »My jsme prece ctvrta rota, my mame byt tamhle, ve druhe rade…«
»Tak si bez tam, jen bez,« vybidl ho hnevive Maxim. »Nechces si treba taky trochu zavelet?«
»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mamo, nech toho…«
Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotocil, jen se pokusil z toho sevreni vytrhnout — nepovedlo se. Podival se, kdo to je. Za nim se s jednou rukou zatatou do jeho opasku vlekl ctvrty clen posadky, ridic, jinak kriminalnik zvany Hacek. Druhou rukou si utiral zkrvaveny nos.
»Aha,« uvedomil si Maxim. »Vidis, na tebe jsem zapomnel. Ale delej, nezustavej pozadu…«
Dopalene si musel priznat, ze na Hacka v tom blazinci opravdu zapomnel, prestoze ridici v jeho planu nalezela dosti vyznamna uloha. Vtom uz zarachotily legionarske samopaly a po pancirich se s mnoukavym kvilenim roztancily kulky, takze se museli sehnout a uhanet ze vsech sil. Maxim zabehl za posledni tank a zustal stat.
»Na muj povel,« vypravil ze sebe udychane. »Hacku, startuj! Zefe, do veze! Gaji, zkontrolovat spodni poklopy… Ale poradne, nebo ti hlavu utrhnu!«
Sam rychle obesel tank a prohledl si podvozek. Kolem se ozyvala strelba, rev, monotonni duneni reproduktoru, ale on si dal slovo, ze se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mit na pameti. Pasy stroje vypadaly vcelku prijatelne, ale hnaci kladky vzbuzovaly vazne obavy. Nevadi, to staci, vsak v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratne vysoukal Gaj, uz cely spinavy a s potrhanymi rukavy.
»Poklopy prirezly!« krikl na Maxima. »Radeji jsem je nechal otevrene, co tomu rikas?«
»Pred nami za hrebenem ceka proradny nepritel!« hrimal magnetofonovy bas. »Jedine vpred, jedine vpred! Paky k sobe…!«
Maxim popadl Gaje za limec a pritahl ho k sobe.
»Mas me rad?« zeptal se ho a pohledl do hruzou rozsirenych oci. »Veris mi?«
»Ano!« vydechl Gaj.
»Tak poslouchej jen me. Jinak nikoho. Vsechno ostatni jsou lzi. Ja jsem tvuj pritel, jedine ja, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«
Ztumpachovely Gaj horlive prikyvoval a tise septal:
»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«
»Maku!« zarval Maximovi nekdo primo do ucha.
Ohledl se. Pred nim stal ten podivne znamy civil v dlouhem plasti, ale tentokrat uz bez klobouku… Hranata sloupana tvar, rude zanicene oci. Ale to je prece Fank! Na tvari krvavy sram, rozrazeny ret…
»Massaraks!« rval Fank ve snaze prekricet ten ramus. »Vy jste snad ohluchl ci co! Poznavate me?«
»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«
Fank si setrel ze rtu krev.
»Jdeme!« vybidl Maxima. »Ale rychle!«
»Kam?«
»Nekam ke vsem certum! Rychle, proboha!«
Uchopil Maxima za kombinezu a vlekl ho pryc. Maxim se mu vytrhl.
»Zabijou nas!« krikl. »Legionari.«
Fank zakroutil hlavou.
»Pojdte! Mam pro vas propustku!« Kdyz videl, ze Maxim se k odchodu nema, pokracoval: »Hledam vas po cele zemi! Sotva jsem vas vypatral! Tak honem!«
»Nejsem sam!« postavil si hlavu Maxim.
»Nerozumim!«
