.. . Ale nevadi, jen pockej, ty zbabelce! Vsi silou prastil otevrenou dlani o ostry roh stolu, aby si ji poranil do krve, aby to bolelo, aby se konecne prestal klepat. Trochu to pomohlo, ale pro jistotu se jeste naklonil, druhou rukou otevrel spodni zasuvku stolu, vytahl lahev, zuby z hrdla vytrhl zatku a dal si par dousku. Projela jim vlna horka. Takhle je to spravne… Klid… Vsak se jeste uvidi… Je to dostih — kdo bude rychlejsi. Jenze Filutu tak snadno nedostanete, to vam jeste da starosti. Filutu si tak snadno nepredvolate. Kdyby to slo, uz davno jste to udelali… Nevadi, ze zatelefonoval. Vzdycky to tak dela. Cas jeste mame. Dva dny, tri, mozna ctyri… Cas jeste je, okrikl se, tak neztracej hlavu! Vstal a zacal po pracovne opisovat kruhy.
Vsak ja na vas metlu mam. Mam Maka. Mam cloveka, ktery se zareni neboji, cloveka, pro nejz zadne prekazky neexistuji. Ktery by chtel zmenit rad veci. Ktery nas nenavidi. Cloveka kristalove cisteho, a tudiz velmi pristupneho podobnym svodum. Cloveka, ktery mi uveri. Cloveka, ktery si bude prat setkat se se mnou. On se se mnou chce setkat uz ted: moji agenti mu snad stokrat naservirovali, ze statni prokurator je dobry a spravedlivy muz, velky znalec prava, skutecny strazce zakonnosti, takze Ohnostrujci ho nenavidi, a trpi ho jen proto, ze si jinak navzajem neduveruji. Moji agenti uz me Makovi predstavili, tajne, ale v tom nejpriznivejsim svetle a vzdy za priznivych okolnosti — a moje osoba se mu zamlouva… Navic — to je ze vseho nejdulezitejsi! — mu jako tajemstvi nejsvrchovanejsi naznacili, ze vim, kde je Centrum. Mak jinak svou tvar ovlada dokonale, ale moji spehove me ujistili, ze tentokrat se prozradil… Takoveho ja mam v zaloze muze — muze, ktery chce obsadit Centrum a je opravdu schopen to udelat, jako jediny ze vsech… Presneji receno toho muze jeste nemam, ale rozestrel jsem site, korist uz navnadu spolkla a dnes ji konecne zaseknu. Jinak jsem ztracen… Ztracen… Ztracen…
Prudce zvedl hlavu a s hruzou pohledl na zluty telefon.
Horecne pracujici fantazii zarazit nedokazal. Videl tu malou, dusnou, nevetranou mistnost bez oken a se stenami calounenymi fialovym sametem, holy poskrabany stul a pet zlacenych kresel. My ostatni jsme stali: Ja, Poutnik s ocima krvelacneho vraha i ten moula a zvanil: on dobre vedel, kde je Centrum, tolik lidi znicil, aby tomu prisel na kloub a nakonec — ten mluvka, opilec a chvastoun! — copak takove veci se daji nekomu vykladat? A rodicum uz vubec ne, obzvlast takovym rodicum! A to si rikal sef Departmentu verejneho zdravi, oci a usi Ohnostrujcu, pancir a valecna sekera naroda… Kancler primhouril oci a pronesl: »Setri ho z tvare tohoto sveta!«, Poutnik do nej dvakrat vystrelil z minimalni vzdalenosti a Baron nespokojene zareptal: »Zase jste museli zacakat tapety…« A hned se zacali hadat, proc je v mistnosti takovy puch, a ja stal na mechovych, podklesavajicich nohou a horecne jsem premital: »Vedi to, nebo nevedi?« A Poutnik se zubil jako hladova selma a prohlizel si me, jako by neco tusil. Starou belu tusil… Ted uz konecne chapu, proc vzdy usiloval o to, aby nikdo neodhalil tajemstvi Centra. Sam vzdy vedel, kde Centrum lezi, a pasl po prilezitosti, jak se ho zmocnit… Prisel jsi pozde, Poutniku, pozde… A ty, Kancleri, prijdes taky pozde. I ty, Barone. O tobe, Skubalku, ani nemluve…
Skubl za zaves a pritiskl celo k chladnemu sklu. Strach uz temer potlacil, a aby ho rozdupal nadobro, predstavil si, jak se Mak udatne probiji k ovladacim panelum Centra…
Tohle by mozna dokazal i Puchyr s osobni strazi, s tou bandou svych bratri, bratrancu, svagru, pobratimu, pochlebniku, zkratka se vsemi temi odpornymi pacholky, co o zakone jako takovem v zivote neslyseli a znali jen jeden jediny: Strilej prvni… Clovek musel byt Poutnikem, aby dokazal zvednout na Puchyre ruku. Tehoz vecera ho prepadli primo pred vraty jeho vily, auto prostrileli jako reseto, zabili ridice, sekretarku, ale sami zahadne zahynuli taky, vsichni do jednoho, vsech ctyriadvacet lidi se dvema kulomety… Ano. Puchyr by se taky dokazal prodrat do strojovny, prostrilet se tam, ale ve strojovne by uvizl, dal by se nedostal, protoze dal je bariera depresivniho zareni, ted uz mozna i dve. Pritom by uplne stacila jedna, aby se tam nikdo nedostal — degenerat uz u te prvni padne do mdlob a normalni loajalni obcan klesne na kolena a rozplace se z beznadejneho smutku… Jen Mak projde, ponori sve sikovne ruce do utrob generatoru a predevsim prepne celou soustavu vezi tak, aby celou zemi zalehlo depresivni pole. Hned nato se bez jakychkoli prekazek presune do rozhlasoveho studia a zaradi do vysilani magnetofonovy pasek s predem pripravenym projevem, ktery pojede nekolikrat dokola. Cely stat od hontskych hranic az po Zarici upadne do hluboke deprese, miliony pitomcu se zhrouti v potocich slz, nebudou ochotny hnout prstem a mezitim uz reproduktory vytrubuji na cele kolo, ze Ohnostrujci jsou zlocinci, jmenuji se tak a tak, ziji tam a tam, zabijte je, zachrante zemi, to vam rikam ja, Mak Sim, zivy buh na zemi (nebo treba zakonny naslednik cisarskeho trunu, nebo velky diktator — proste co se mu bude zamlouvat). Do zbrane, ma Legie. Do zbrane, armado! Do zbrane, moji poddani…! A sam uz tou dobou prejde do velinu Centra a prepne generatory na rezim zvysene vnimavosti — a cela zeme bude naslouchat s napjatyma usima ve snaze nepropasnout ani jedine slovo, vsechno se to uci nazpamet a pilne si texty opakuje. A reproduktory rvou, veze jedou na plny vykon, to vsechno trva jeste asi hodinu, pak Mak naladi vlnu nadseni a po pulhodince euforie prijde konec vysilani… A az se vzchopim — massaraks, puldruhe hodiny pekelnych muk, ale to se musi vydrzet, massaraks! — Kancler nebude. Nikdo z nich nebude. Bude jen velky buh Mak a jeho verny radce, byvaly statni prokurator, dnes hlava vlady velkeho Maka… Ackoli, cert vem vladu, proste zustanu nazivu, nic me nebude ohrozovat a pak se uvidi… Mak nepatri k tem, kdo opousteji uzitecne pratele, ten neopousti ani ty neuzitecne, a ja budu nesmirne uzitecny pritel… Pro Maka nebude uzitecnejsiho…
Nasilne zastavil tok svych myslenek, vratil se ke stolu, mrkl po zlutem telefonu, usklibl se, sejmul sluchatko zeleneho telefonu a zavolal namestkovi sefa Departmentu zvlastnich vyzkumu.
»To je Pulec? Dobre jitro, tady Filuta. Jak se citis, co zaludek…? No tak vyborne… Poutnik se jeste nevratil…? Aha… No dobre… Volali mi od Barona a dostal jsem pokyn trochu si vas proklepnout… Ale ne, myslim si, ze to bude jen formalita, stejne tem vasim zalezitostem ani zbla nerozumim, ale priprav mi nejake hlaseni…, projekt zaveru me inspekce a takove ty veci… A postarej se, aby vsichni byli na svych mistech, ne jako posledne… Mhm… Asi tak v jedenact… A zarid to tak, abych asi ve dvanact uz mohl i se vsemi doklady odjet… Tak se mej, pujdeme trpet… Ty taky trpis? Nebo uz jste davno vymysleli nejakou ochranu a nechcete to nadrizenym prozradit? Ale neblazni, to mel byt jen vtip… Mej se.«
Zavesil a pohledl na hodinky. Bylo tri ctvrte na deset. Hlasite zastenal a odvlekl se do koupelny. Zase ta hruza… Pulhodina hruzy, pred kterou neni spasy… Pred kterou neni ochrany… Ze ktere se nechce zit… Je to sice k vzteku, ale Poutnika nakonec bude muset usetrit.
Vana uz byla plna horke vody. Prokurator shodil zupan, pretahl si pres hlavu nocni kosili a pod jazyk si vsunul utisujici prostredek. A takhle je to cely zivot. Jedna ctyriadvacetina existence se meni v peklo. Pres ctyri procenta… A to nepocita audience v Palaci. Inu, audience brzy skonci, ale ta ctyri procenta zustanou dal… Ostatne to se jeste uvidi. Az se vsechno urovna, zacne se Poutnikovi venovat osobne… Vklouzl do vany, uhnizdil se v ni co nejpohodlneji, uvolnil se a zacal premyslet, jak to provede s Poutnikem… Nic vsak vymyslet nestacil. Do zatylku se mu zaryla znama bolest, projela pateri, zatla drapek do kazdicke bunky, do kazdeho nervu a uz nemilosrdne drasala — metodicky krute, v rytmu zbesile busiciho srdce…
Kdyz vsechno skoncilo, jeste chvili lezel v mrakotnem zemdleni — pekelna muka take maji sve prednosti: ta pulhodinka hruzy poskytuje po svem skonceni nekolik minut rajske blazenosti — pak vylezl, pred zrcadlem se utrel, otevrel dvere, vzal od komornika ciste pradlo, oblekl se, vratil se do pracovny, vypil jeste jednu sklenici tepleho mleka, tentokrat smichaneho s mineralkou, pojedl lepkavou kasi s lesnim medem, potom zavolal dennimu referentovi a prikazal, aby mu pristavili jeho vuz.
K Departmentu zvlastnich vyzkumu vedla vladni trasa, vroubena aleji kuceravych, na prvni pohled umelych stromu, a v tuto hodinu byla naprosto prazdna. Sofer se zastavkami u semaforu nezdrzoval, jen tu a tam zapinal bucivy bas sireny. K vysokym litinovym vratum departmentu prijeli za tri minuty jedenact. Legionar v paradni uniforme pristoupil k vozu, sklonil se k okenku, pohledl dovnitr, a jakmile cestujiciho poznal, zdvorile zasalutoval. A vzapeti uz se otevrel vjezd do nadherne zahrady s bloky bilych a zlutych obytnych budov, za nimiz se vynorila sklenena krychle ustavu. Pomalu projeli po uzke asfaltovane ceste lemovane vystrahami, vybizejicimi k omezeni rychlosti, minuli detske hriste, nizkou prizemni budovu s krytym bazenem, vesele pomalovanou budovu restaurace — a to vsechno se utapi v zeleni, v oblacich zelene, v zaplave zelene, a je tu cisty vzduch, massaraks, panuje tu vune tak nadherna, s jakou se nesetkate na zadnem poli a v zadnem lese… Tenhle Poutnik je format, vsechny ty jeho projekty vzdycky staly priserne penize, ale jak ho tady vsichni maji radi! Takhle se ma zit, takhle je treba se zaridit. Vyhazel za to prachy skutecne hruzne, Sultan strasne zuril a zuri jeste dnes… Ze je to riskantni? To jiste, ale Poutnik to riskl, jeho department je skutecne jeho, nikdo z mistnich ho nezradi a neoklame…, nevystoucha… Ma tu na pet set lidi, vetsinou mladych: noviny nectou, radio neposlouchaji — oni na to, abyste tomu rozumeli, pro zavazne vedecke ukoly nemaji cas… Takze tady zareni svuj cil nezasahuje, presneji receno provrtava cil zcela jiny. Ano, Poutniku, na tvem miste bych to s temi ochrannymi prilbami protahoval jeste dlouho. Nebo ze bys uz to dlouho protahoval? Urcite to uz davno protahujes… Ale jak se ti dostat na kobylku, aby to cert spral! Kdyby se tak nasel jeste jeden Poutnik… Jenze druha takova palice na svete urcite neni k mani. A on to vi. A velice pozorne
