»Massaraks, nic jsem neslysel,« omlouval se provinile Maxim. »Abys tomu rozumel — oni tu maji perfektni radio… To jsem vubec netusil, ze u vas umeji delat tak vykonne prijimace…«
»Prijimace, prijimace…,« brblal Gaj a uz se cpal polozavrenymi dvermi dovnitr. »Ty si tu hrajes, a jeden by zatim kvuli tobe malem prisel o rozum… Co ma byt tohle?«
Vstoupil do dosti velke mistnosti se zpuchrenym kobercem na podlaze a tremi stropnimi svitidly, z nichz ovsem ted zarilo jedno jedine. Uprostred stal kulaty stul a kolem nej kresla. Po stenach visely podivne zaramovane fotografie a obrazy promisene s cary otrhanych sametovych tapet. V rohu popraskaval a vrestel obrovsky rozhlasovy prijimac, jaky Gaj v zivote nevidel.
»Vypada to na dustojnickou klubovnu,« rekl Maxim. »Jen se tu porozhledni, tady je na co se divat.«
»A co posadka?« zeptal se Gaj.
»Nikdo tu neni. Ani zivi, ani mrtvi. Spodni paluby jsou zaplavene vodou. Rekl bych, ze jsou vsichni tam…«
Gaj na nej prekvapene pohledl. Maxim se odvratil a tvar mel ustaranou.
»Musim ti oznamit, ze je asi dobre, ze jsme do Ostrovni rise nedoleteli. Jen se podivej, podivej se…«
Posadil se k prijimaci, zacal mackat tlacitka a tocit ladicim kondenzatorem. Gaj se rozhledl, ale takhle honem nevedel, kde zacit; nazdarbuh pristoupil ke stene a rozhledl se, ze si nejdriv prohledne fotografie. Zpocatku nemel ani tuseni, co by to mohlo byt, ale po chvili pochopil — rentgenove snimky. Shlizely na ne matne, vesmes naprosto stejne vycenene lebky. Na kazdem snimku se skvel necitelny napis, jako by na ne nekdo psal autogramy. Ze by clenove posadky? Nebo nejake ostrovni celebrity? Gaj pokrcil rameny. Stryckovi Kaanovi by to mozna neco reklo, ale my jsme jen obycejni smrtelnici.
V koute spatril velky barevny plakat, zarici tremi zakladnimi barvami… Misty je sice chyceny plisni, ale jinak… Na plakate bylo znazorneno modre nebe, z nej na breh vystupoval oranzovy krasavec v nezname uniforme, nevidane svalnaty a s napadne malou hlavickou, jejiz dobrou polovinu tvorila mohutna byci sije. Jedna krasavcova noha uz spocivala na cernem brehu. V jedne ruce trimal svitek papiru s nesrozumitelnym napisem a druhou zabodaval do pevniny planouci pochoden. Od plamene pochodne se siril pozar, ktery se zmocnil pobrezniho mesta, v ohni se svijely a skvarily nejake zrudicky a asi tucet dalsich zrudicek se hlava nehlava rozbihal na vsechny strany. V horni casti plakatu bylo neco napsano velkymi ocasatymi pismeny. Ta Gaj rozlustil, ale slova, ktera to davalo dohromady, se vubec nedala vyslovit.
Cim dele se Gaj na plakat dival, tim mene se mu libil. Mimodek si vzpomnel na plakat z legionarskych kasaren: byl na nem vyobrazen cacky legionar, svarny orel v cerne kombineze (mimochodem take s malou hlavickou a mohutnymi bicepsy), odstrihujici obrimi nuzkami hlavu hnusnemu bradavicnatemu hadovi, ktery se vyplazil z more. Na ostrich nuzek bylo, pokud si dobre vzpomina, napsano na jednom Bojova a na druhem Legie. Ana…, rekl si Gaj v duchu, no to se jeste uvidi… Jeste se ukaze, kdo koho pripali, massaraks!
Nechal plakat plakatem, poposel o par kroku dal a zustal jako primrazeny.
Z elegantni lestene policky na nej sklenenyma ocima shlizela znama hranata tvar s rusou cuprinou, koncici tesne nad obocim, a napadnym sramem, ktery se tahl od praveho spanku dolu. Rytmistr Puduras. Ohnostrujny hrdina, velitel roty v brigade Nezapomenutelnych padlych, premozitel jedenacti bilych ponorek, ktery zahynul v nerovnem boji. Jeho bysta, vyzdobena vavrinovym vencem nesmrtelnych, nechybela na zadnem vojenskem ci legionarskem cvicisti, zatimco jeho skutecna hlava, ted uz seschla a potazena zlutou mrtvou kuzi, se neznamo proc povalovala na tehle policce. Gaj poodstoupil. Ano, je to opravdicka hlava. A tady dalsi — neznamy ostre rezany oblicej… A jeste jedna… A jeste… Tech tu je!
»Maku! Videls?«
»Ano.«
»To jsou hlavy,« rekl Gaj. »Normalni hlavy…«
»Podivej se taky do alb na stole,« poradil mu Maxim.
Gaj stezi odtrhl zrak od zrudne sbirky na polici, otocil se a nerozhodne pristoupil ke stolu. Prijimac cosi vyrvaval v cizi reci, ozyvala se hudba, traskaly elektricke vyboje, pak zase nekdo mluvil — vemlouvavym, sametovym, vyznamnym hlasem: »Likvidace, uplna a definitivni likvidace…«
Gaj nazdarbuh uchopil jedno z alb a prevratil tvrdou titulni desku, potazenou kuzi. Fotograficky portret. Zvlastni dlouha tvar s chmyrnatymi licousy, splyvajicimi ze spanku a tvari az k ramenum, vlasy nad celem vyholene, hakovity nos s neobvykle proriznutymi nozdrami. Neprijemny zjev, clovek si nedokazal predstavit, ze by se ten muz taky mohl nekdy usmivat. Neznama uniforma, nejake odznaky nebo medaile ve dvou radach. Totez individuum ve spolecnosti jinych individui na velitelskem mustku bile ponorky a zase se tvari chmurne, prestoze ostatni se zubi na cele kolo. V rozostrenem pozadi neco jako nabrezi, nikdy nevidene stavby, exoticke stromy, kalne siluety lidi… Dalsi stranka vyrazila Gajovi dech: legionarsky tank typu Drak, hori, vez se svezla ke strane, z otevreneho horniho poklopu visi telo legionarskeho tankisty, dalsi dve tela lezi stranou na sobe a nad nimi stoji s pistoli namirenou k zemi zase ten nelida, na hlave ma cepici, ktera ponekud pripomina delostreleckou nabojnici. Z draka stoupa husty cerny dym, ale mista kolem jsou znama — to je prece breh tehle zatoky, pisecna plaz a za ni v dalce duny… Kdyz Gaj obracel dalsi stranku, vsechno se v nem napjalo, protoze uz tusil… Houfec mutantu, takovych dvacet, a vsichni nazi — cela hromada nestastniku stazena do chumlu jedinym lanem. Kolem vecne prechazi nekolik piratu v kuklach a se zapalenymi pochodnemi v rukou a kousek vedle zase ten chlap: pravou ruku ma zdvizenou nad hlavu a asi vydava nejaky rozkaz, zatimco levicka svira jilec kordiku. Ti jsou ale odporni, ti mutanti, hruza se na ne jen koukat… Dal to bylo jeste horsi.
Taz otep mutantu, ale uz spalena. Individuum, stoji opodal, prave privonelo k nejake kyticce a zady k mrtvolam rozklada s jinym dustojnikem.
Obrovsky strom v lese, cely oveseny tely. Jedni visi za ruce, jini za nohy, ale to uz nejsou mutanti — jeden ma na sobe kostkovanou vychovaneckou kombinezu a tamhleten dokonce cernou legionarskou bundu.
Starec privazany ke sloupu. Tvar znetvorena, oci privrene bolesti, asi krici. A u nej samo sebou ten hnusak — s vaznou, soustredenou tvari zkouma jehlu injekcni strikacky…
A dalsi obesenci, horici a spaleni mutanti, vychovanci, legionari, rybari, rolnici, muzi, zeny, starci, deti… Panoramaticky snimek: cara plaze, na dunach stoji ctyri tanky a vsechny hori a v popredi dve cerne postavy s rukama nad hlavou…
Dost!! Gaj album spraskl a mrstil jim na zem, nekolik vterin sedel bez pohnuti, pak se strasnymi kletbami shodil ze stolu i ostatni alba, vyskocil a obehl stul.
»A s temahle by ses chtel domlouvat?« zarval do Maximovych zad. »Tyhle k nam chces privest? Toho kata?« Priskocil k hromadce alb a kopl do ni.
Maxim vypnul radlo.
»Nevztekej se,« rekl mu. »Ja uz nic nechci. A moc na me nervi, za to si muzete sami, vy jste totiz svuj svet prosustrovali, massaraks, zdivoceli jste jako ta nejhorsi zver! Co ted s vami?« vystekl. »Co, co? Nevis? No tak odpovez!«
Gaj mlcky vrtel hlavou a chabe Maxima odstrkoval. Maxim ho pustil.
»To vim i bez tebe, ze k vam nikoho vodit nemuzeme,« hlesl chmurne. »Kolem je to samy dobytek… Na ne samotne by bylo treba nekoho poslat…« Vytahl z hromady jedno album a zacal netrpelive obracet stranku za strankou. »Takovy svet zaneradit!« kroutil hlavou. »Takovy svet! Jen se podivej, jaky to byl svet!«
Gaj mu nahledl pres rameno. Toto album zadne hruzy neobsahovalo, byly tu jen prirodni scenerie z ruznych mist, vsechno pozoruhodne krasne a kontrastni barevne fotografie — azurove zalivy, zaramovane do pohadkove zelene, oslnive bila mesta na morskem pobrezi, vodopad v horske soutesce, nejaka velkolepa autostrada a na ni barevne proudy aut, prastare zamky, zasnezene vrcholky hor vysoko nad oblaky, tady zase nekdo vesele uhani po sjezdovce a tady dovadeji rozesmate divky v morskem priboji.
»Kde je tohle vsechno?« zeptal se Maxim. »Kam jste to zasantrocili? Vymenili za zelezo? Vy jste mi taky… lidicky…« Odhodil album na stul. »Pojd!« Zurive nalehl na dvere, se skripenim a piskotem je rozrazil dokoran a vykrocil chodbou pryc.
Na palube se zeptal:
»Mas hlad?«
»Hm…,« odpovedel Gaj.
»No dobre, hned se najime. Sup do vody.«
Gaj vylezl na breh prvni, okamzite si stahl holinku a rozlozil saty, aby mu proschly. Maxim byl dosud v mori a Gaj s obavami sledoval, jak dlouho se potapi a jak dlouho zustava pod hladinou. To prece nejde, je to nebezpecne, jak to dela, ze mu staci vzduch…? Nakonec Maxim taky vylezl na breh a za zabry vlekl obrovskou rybu. Vypadala
