tam jsou dnes kilometrove lysiny ztuhle strusky, leskle jako zrcadlo. Usedli sili drobnou zplanelou psenici, obdelavali svoje podivne zahrady, na nichz rostla rajcata jako bobulky a bobule jako rajcata, pestovali obludny dobytek, na ktery bylo hruza se divat, natoz ho jist. Byl to ubohy narod — mutanti, jizni degenerati, o kterych si lide ze severu (jeste docela nedavno vcetne Gaje) vykladali vselijake nesmysly: tisi, chorobne zvlastni, zohavene karikatury normalnich lidi. Normalni tu byli jen starci, ale tech zbylo velice malo a osud je odsoudil k tezkym neduhum a brzke smrti. Jejich deti a vnuci v tomto svete taky dlouho nevydrzeli. Batolat se rodilo hodne, ale temer vsechna umirala hned pri porodu nebo kratce po nem. Deti, ktere prezily, byly slaboucke, neustale je souzily nezname nemoci, seredne byly, az buh branil, ale vsechny se zdaly poslusne, hodne a chytre. Jinak se ovsem ukazalo, ze mutanti jsou opravdu dobri lide — hodni, obetavi a mirumilovni… Jedine koukat se na ne nedalo. Dokonce i Maxima ten nezvyk zpocatku deptal, jenze ten se z toho sebral raz dva, pro nej to nic neni, on je panem sve natury…
Gaj zasunul do samopalu zasobnik, podeprel si tvar dlani a zamyslel se. Ano, Maxim…
Maxim si zkratka vzal do hlavy beznadejnou vec. Usmyslel si, ze da mutanty dohromady, vyzbroji je a vytlaci Legii zatim alespon za Modreho Hada. K smichu — namoudusi! Sotva chodi, nekteri umiraji v chuzi — staci, aby takovy mutant zvedl pytel se zrnim a je po nem, a on s nimi chce zautocit na Legii. Jsou neskoleni, slaboucci, nemaji sanci… A i kdyby shromazdil ty jejich pruzkumniky. Na celou armadu bez Maxima by stacil pan rytmistr sam, a kdyby vytahla do boje s Maximem, tak by si pan rytmistr vzal na pomoc rotu. To snad Maxim chape taky. Jenze presto uz cely mesic beha po lesich od obciny k obcine, od visky k visce, premlouva starce a vazene lidi, proste ty, na koho obciny daji. A me s sebou taky vsude tahal — ten clovek nezna unavy. Ale dedci jit nechteji a pruzkumniky nepousteji… A ted abych sel na tu poradu… Nejdu.
Svet zesvetlal. Uz nebylo tak tryznive rozhlizet se kolem sebe, krev v zilach se rozproudila rychleji, mlhave se zasevelily jakesi nadeje, ze dnesni porada skonci fiaskem. Maxim prijde a rekne: A dost, uz tady nemame co pohledavat, a vyrazi dal na jih, do pouste, kde pry take ziji mutanti, ale ne tak nestvurni, podobnejsi lidem a taky zdravejsi. Pry maji neco na zpusob statu a snad i armadu. Treba se to podari upect s nimi. I kdyz tam pry je vsechno radioaktivni, tam pry sazeli bombu za bombou, schvalne, aby teren byl co nejzamorenejsi… Pry na to dokonce meli nejake zvlastni pumy.
Pri pomysleni na radioaktivitu Gaj sahl do sveho tlumoku, vytahl krabicku se zlutymi tabletami, hodil si dve do ust a horkost mu zkroutila oblicej. Je to hnus, ale jinak to tady nejde, tady je taky vsechno ozarene. Na pousti je asi bude muset cucat po celych hrstech… Jeste ze je tu princ-vevoda, bez jeho pilulek uz bych davno lezel pod drnem. Princ-vevoda je kabrnak, neztraci hlavu a nezoufa si ani v tomhle pekle, leci, pomaha, obchazi svoje pacienty a diky jeho peci tu vyrostla cela farmaceuticka tovarna.
Dvere se rozletly, do mistnosti vstoupil rozkaceny Mak, cely nahy, jen v trenyrkach, slachovity a hbity a bylo na nem znat, ze se tentokrat zlobi moc. Kdyz ho Gaj spatril, nasupil se a zahledel se do okna.
»Nevymyslej si a pobez,« rekl mu Mak.
»Nechci,« postavil si hlavu Gaj. »Cert je vem, obraci se mi z nich zaludek. Uz to nevydrzim.«
»Hloupost!« namitl Mak. »Jsou to ohromni lide a moc si te vazi. Nechovej se jako kluk.«
»Ti si me tak vazi,« zapochyboval Gaj.
»A jak si te vazi! Onehdy princ-vevoda prosil, abys tu zustal. Ze pry brzy umre a bude tu zapotrebi skutecneho cloveka, ktery by ho nahradil.«
»Jo, a zrovna ja ho asi mam nahradit,« zavrcel Gaj rozpacite, ale zaroven si uvedomil, jak mu v nitru nezavisle na jeho vuli vsechno jihne.
»Taky Bosku mi neda chvili pokoj, protoze jit primo za tebou se stydi. Ten taky — at tu Gaj zustane, ucit bude, chranit bude, dobre deti vychovavat bude… Vsak to znas, jak Bosku mluvi.«
Gaj zrudl spokojenosti, odkaslal si a s pohledem dosud uprenym do okna zachmurene prohlasil:
»No tak dobre… Mam si vzit samopal?«
»Jen si ho vezmi,« prikyvl Maxim. »Stat se muze ledacos…«
Gaj zastrcil samopal do podpazdi. Vysli z domku — Gaj prvni, Maxim hned za nim —, sebehli po ztrouchnivelych schudcich, opatrne prekrocili klubko deti, ktere si hraly v prachu pred jejich dvermi, a vykrocili ulici k namesti. Ulice, namesti… Zbyly jen pojmy. Kolik lidi tady muselo v jedinem okamziku zahynout. A to tu pry driv stavalo krasne vystavne mesto. Znicili zemi, neradi. Nestacilo jim, ze vyvrazdili a zmrzacili spousty lidi — jeste do celeho kraje vypustili nejake neradstvo, jake tu nikdo nepamatoval. A nejen tady.
Princ-vevoda vypravel, ze pred valkou v lesich zila zvirata podobna psum — uz si ani nevzpomene, jak se jim vlastne rikalo — byla to chytra a velice ucenliva zvirata, ktera vsemu rozumela a ktera se ochocovala a cvicila jedna radost. Pak se nasel koumak, ktery rozsifroval jejich jazyk, ano, ukazalo se, ze maji i jazyk, a dosti slozity, ze vubec nezrizene radi napodobuji jine tvory a hrdlo maji uzpusobeno tak, ze nekteri se dokonce naucili lidske reci; normalni mluvu pochopitelne nezvladli, ale takovych padesat sedmdesat slov si zapamatovali. Byla to zkratka moc zajimava zvirata, s temi jsme se meli pratelit, navzajem si pomahat a jeden od druheho se ucit, tim spis, ze ten zivocisny druh vymiral… Ale to ne, naucili je jen valcit, vyskolili je na pruzkumniky. Potom zacala valka, svet mel jine starosti a po nich uz nikdo ani nevzdechl, protoze mnozi uz nevzdechli vubec po nicem. A najednou tumas — upiri. Take mutanti, jenom ne lidsti, ale zvireci. Velice nebezpecna stvoreni. Ve Zvlastnim Jiznim okruhu vysel dokonce rozkaz o boji s nimi, ale princ-vevoda to rika jasne: S nami se vsemi je konec, tady zustanou jen upiri…
Gaj si vzpomnel, jak Bosku se svymi pomocniky jednou ulovil jelena stvaneho upiry a zacala rvacka. Mutanti ovsem nejsou zadni bojovnici a rvaci. Kazdy vypalil po rane ze sve historicke flinticky, sedli si a zakryli si oci rukama, aby se nemuseli divat, jak je upiri budou drasat. Po pravde budiz receno, ze Maxim tehdy taky nejak ztratil hlavu… Ackoli, to neni ten spravny vyraz, spis se nejak… nejak se s nimi nechtel rvat. Tak jsem to za vsechny musel vylizat sam. Kdyz dosly naboje, nezbylo nez se do nich pustit pazbou. Jeste ze jich bylo jen sest. Dva jsme zastrelili, jeden utekl a tri zranene a omracene jsme svazali, ze je rano odvezeme do vesnice a popravime je tam. A v noci najednou koukam — Maxim tise vstal a hajdy k nim. Posedel s nimi, trochu je vykuryroval opatrnymi doteky rukou, jak to umi jen on, rozvazal je, a protoze to samo sebou nebyli zadni pitomci, vzali nohy na ramena, jen se jim za patami prasilo. Tak mu rikam: »Co blaznis, Maku, proc jsi to udelal?« »Sam nevim, ale tusim, ze nemame pravo je popravovat. Ani lidi, ani tyhle… To nejsou ani psi, natoz upiri…«
Jako by slo jen o upiry. A co netopyri? Treba ti, co prisluhuji Carodejovi… Pekni netopyri, spis okridleni besi! A kdo asi po nocich dusa vesnicemi a krade deti? Udajne ani nemusi vejit do domu, deti k nemu ve spanku prijdou samy az pred dum… Dejme tomu, ze tohle jsou jen bajky, ale ledacos jsem videl na vlastni oci. Jako dneska si vzpominam, jak nas vevoda zavedl podivat se na nejblizsi vchod do Pevnosti. Prijdeme tam, krasna ticha zelena loucka, uprostred kopecek a v nem jeskyne. Koukame — boze na nebesich! — cely palouk pred jeskyni je zavaleny zdechlymi upiry, dobrych dvacet jich tam bylo, min urcite ne, a pritom nebyli potluceni nebo nejak zraneni, v trave ani kapka krve. A nejpodivnejsi na tom vsem je, ze kdyz si je prohledl Maxim, prohlasil, ze nejsou mrtvi, ze je to jen takova krec, jako by je nekdo hypnotizoval… Ale kdo? Hnusna mista, to je marne. Tady se clovek muze nekam odvazit jen ve dne, a to aby se porad bal. Nebyt Maxima, vzal bych nohy na ramena a nikdo by me nedokazal zastavit. Otazka je, kam bych utikal. Kolem same lesy, v nich vselijaka havet, tank jsme utopili v bazine… Takze zpatky k nasim…? To by se zdalo nejprirozenejsi — vratit se k nasim. Jenze jacipak to jsou ted pro me nasi? Kdyz se to domysli, jsou to zrudy, loutky, to ma Maxim pravdu. Jacipak lide, kdyz se daji ovladat jako stroje? Nene, to neni nic pro me… Fuj…
Dosli na namesti, presneji receno na rovne prostranstvi, uprostred ktereho se prizracne tycil jakysi cerny, zpola roztaveny pomnik, a zabocili k zazrakem uchovanemu domu, kde se obvykle schazeli predstavitele obcin, aby si sdelili, co se po svete vyklada, poradili se stran seti ci lovu nebo si jen tak posedeli, poklimali a poslechli si vypraveni prince-vevody o starych casech.
Po velke ciste mistnosti uz se rozsazovali lide. Nejlepsi by bylo na nikoho se tu nedivat. Ani na prince-vevodu neni prave nejpeknejsi pohled — a to neni zadny mutant, ale normalni clovek, jenze neuveritelne zohaveny: cely oblicej ma samy sram a popaleninu. Vstoupili dovnitr, pozdravili a posadili se do kruhu primo na podlahu. Bosku, ktery se uchylil ke sporaku, sundal z plotny konvici a nalil jim po salku silneho, chutneho, ale neslazeneho caje. Gaj s diky prijal svuj salek — podivuhodne krasny salek jiste zavratne ceny, z kralovskeho porcelanu —, postavil si ho pred sebe, pak oprel samopal pazbou o podlahu a sevrel ho koleny, pritiskl tvar k vroubkovane hlavni a zavrel oci, aby se alespon na chvili zbavil te sklicujici podivane.
Poradu zahajil princ-vevoda. Nebyl to zadny princ ani vevoda, nybrz sefchirurg Pevnosti. Kdyz Pevnost zacali dobyvat atomovymi bombami, posadka povstala, vyvesila bilou vlajku (kterou utocici strana okamzite sestrelila jadernym granatem), skutecneho prince rozvasneni vojaci rozsapali na kousky, pak vyvrazdili vsechny dustojniky, a
