strycka Kaana — to byla hruza. Jeden hulaka ocelove chlapce, druhy kvili „slava Ohnostrujcum“ a do toho vseho jeste Rada… Tak kde je tvoje odhodlani palit a vrazdit pro vetsi slavu Ohnostrujcu?«
»Okamzite toho nech!« okrikl ho Gaj. »Neco takoveho o Ohnostrujcich nesmis rikat. Dokonce i kdyby to vsechno byla pravda, znamenalo by to jen tolik, ze Ohnostrujce nekdo hanebne oklamal.«
»A kdo je oklamal?«
»No, to mohl byt ledaskdo…«
»Takze Ohnostrujci nejsou vsemocni?«
»O tomhle se s tebou bavit nebudu!« prohlasil Gaj.
Nahrbil se, jeho tvar jeste vic rozbredla, oci pohasly a spodni ret se odchlipl. Maxim si najednou vzpomnel na Fistu Cibulku a Fesacka Kotru z trestaneckeho vagonu. Byli to narkomani, nestastnici uvykli silnym davkam obzvlast ucinnych omamnych jedu. Bez sveho lektvaru se perne trapili, nejedli, nepili a cele dny prosedeli presne takhle — s vyhaslyma ocima a zplihlym dolnim rtem.
»Boli te neco?« zeptal se Gaje.
»Ne,« pipl sklesle Gaj.
»A proc jsi takovy nasupeny?«
»Ale, je mi nejak…,« odtahl si limec a zavrtel hlavou, »nejak mizerne. Ze bych si na chvilku lehl?«
Na Maximovu odpoved ani necekal, zalezl do kabiny, ulehl na vetve a stocil se do klubicka, A sakra, pomyslel si Maxim. Ono to nebude tak jednoduche, jak jsem si predstavoval. Zacal z toho mit tezkou hlavu. Gaj nedostal paprskovy uder, z pole jsme vyjeli uz temer pred dvema hodinami… A on v tom poli stravil cely zivot… Neni to nakonec pro nej nebezpecne, kdyz pole nepusobi? Co kdyz onemocni? To je ale k vzteku, takove svinstvo… Podival se otvorem na bledou tvar a jeho uzkost se stale prohlubovala. Nakonec to nevydrzel, seskocil do kabiny, vypnul motor, vytahl Gaje ven a polozil do travy u silnice.
Gaj spal, ze spanku si neco brumlal a krecovite se chvel. Pak se ho zmocnil zachvat zimnice, kroutil se a choulil, jako by potreboval zahrat, a strkal si dlane do podpazdi. Maxim si jeho hlavu polozil do klina, stiskl mu palci spanky a snazil se soustredit. Uz davno nemel prilezitost poskytnout nekomu psychomasaz, ale vedel, ze ze vseho nejdulezitejsi je od vseho se odpoutat, soustredit se a prepojit postizeneho na vlastni, zdravou nervovou soustavu. Sedel tak asi deset nebo patnact minut, a kdyz se probral, zjistil, ze Gajovi je lip — tvare uz mel zase ruzove, dech byl klidny a take zimnice ustala. Maxim mu udelal polstarek z travy, chvili jeste posedel a odhanel od nej komary, a pak si vzpomnel, kolik kilometru cesty je jeste ceka a ze reaktor je netesny, coz je pro Gaje nebezpecne. Musi neco vymyslet. Zvedl se a vratil se k tanku.
Poradne se zapotil, ale nakonec se mu podarilo strhat ze zrezivelych nytu nekolik platu vnejsiho pancire, ktere hned pripevnil na keramickou pricku mezi reaktorem a kabinou. Zrovna kdyz montoval posledni list, postrehl, ze se nablizku objevil nekdo cizi. Obezretne vyhledl z prulezu ven a vsechno v jeho nitru razem vystydlo a scvrklo se.
Na silnici asi deset metru od tanku stali tri lide; Maxim si ovsem hned uvedomil, ze jde o lidi, prestoze byli obleceni. Dva nesli na ramenou tyc, na niz visel zkrvavenou hlavou dolu jakysi mensi kopytnatec, a tretimu visela na krku napric pres kureci hrudnicek neohrabana rucnice nezvykleho tvaru. Mutanti, pomyslel si Maxim. To jsou oni, mutanti… Vsechny legendy a zkazky, co kdy slysel, se vyrojily z hlubin pameti a zdaly se najednou velice pravdepodobne. Stahuji z lidi kuzi zaziva… Lidozrouti… Divosi… Zvirata… Stiskl zuby, vyskocil na pancir a odhodlane se naprimil. Ten s puskou legracne zakomihal nozkama napadne zakrivenyma do o, ale z mista se nepohnul. Jen zvedl dlouhou ruku se dvema dlouhymi, nekolikaclankovymi prsty, hlasite zasycel a pak pronesl podivnym skripavym hlasem:
»Chces jist?«
Maxim rozlepil zaschle rty:
»Ano.«
»Strilet nebudes?« zajimalo vlastnika predpotopni pusky.
»Ne,« ujistil ho Maxim s usmevem. »V zadnem pripade.«
Kapitola patnacta
Gaj sedel za hrubym, neumele stlucenym stolem a cistil samopal. Bylo asi ctvrt na jedenact dopoledne, svet byl sedy, bezbarvy, suchy, mista pro nejakou radost a poteseni v nem zbyvalo pramalo, zivot spis skomiral nez kypel, a vsechno se zdalo matne a kalne. Nechtelo se premyslet, nechtelo se nic videt, dokonce ani spat se nechtelo — chtelo se jen polozit hlavu na stul, nechat ruce volne klesnout a umrit. Proste umrit — a dost.
Pokojik byl maly, s jedinym nezasklenym okenkem, ktere vedlo na obrovskou plan, zavalenou troskami a zarostlou divokym sedorysavym krovim. Tapety v mistnosti vybledly a zkroutily se — snad vedrem, snad starim —, parkety se rozeschly a v jednom rohu zuhelnately. Po nekdejsich obyvatelich nezbylo v pokoji nic krome velke fotografie pod rozbitym sklem, na niz se pri pozornejsim zkoumani dal rozeznat nejaky postarsi pan s pitomymi licousy a v legracnim klobouku, pripominajicim plechovy talir.
Kez by tohle vsechno oci nevidely, kez by opravdu mohl chcipnout nebo alespon zavyt jako toulavy pes, ale Maxim prikazal: »Cisti!« Pokazde, kdyz to na tebe prijde, nabadal ho Maxim a poklepaval pritom kloubem kamenneho ukazovaku na desku stolu, se sem posad a cisti samopal… A on musi cistit. Maxim je prece jenom Maxim. Nebyt Maxima, uz davno by se svalil a vypustil dusi. Co se ho naprosil: »Neodchazej ode me, sedni si a neco se mnou udelej!« Ale to ne. Rekl, ze ted uz to Gaj musi prekousnout sam. Pry to neni smrtelne a co jednou prejit ma, to rozhodne prejde, clovek se jen musi premoct, musi se s tim vyrovnat…
No dobra, pomyslel si Gaj ochable, tak se s tim vyrovnam. Kdyz to rekl Maxim. Zadny clovek, zadny Ohnostrujce, zadny buh — Maxim… A jeste rekl: Vztekej se. Jak te to vezme, vzdycky si vzpomen, hromad v sobe nenavist. Brzy ji budes potrebovat, protoze nejsi sam, takovych je vas ctyricet milionu, takhle ohloupenych a otravenych… Tezko tomu uverit, massaraks, kdyz clovek cely zivot stravil v prisne vyrizenych radach, kde vzdycky vedel, co a jak, vsechno bylo jednoduche, vsichni byli pohromade a bylo prijemne byt jako ostatni. Ale to ne, to prisel, donutil nasince, aby se do nej zamiloval, znicil mu karieru a nakonec ho doslova za limec vyrval z rady a dovlekl do jineho zivota, jehoz cil je nepochopitelny, prostredky, jak ho dosahnout, taky, a kde clovek — massaraks a jeste jednou massaraks — o vsem musi premyslet sam, rozhodovat sam, vsechno sam… Ano… Vytahl ho za limec, otocil hubou zpatky, k rodnemu hnizdu, k tomu nejdrazsimu, co clovek kdy mel, a vykricel na nej, ze je to smetiste, hnus, mrzkost a lez… Prisne vzato na Gajove predeslem zivote opravdu neni nic pekneho. Kdyz si vzpomene na sebe osobne, je mu z toho zle, z kluku jakbysmet, o panu rytmistru Cacovi ani nemluve… Gaj nakvasene vsadil zaver zpatky do zbrane a cvakl pojistkou. A znovu ho zaplavila ochablost, apatie a vule k tomu, aby zasunul i zasobnik, uz mu nezustala zadna. Je to spatne, moc spatne…
Zkrizene skripajici dvere se otevrely, dovnitr se vsunula mala ustarana detska tlamicka, v podstate docela sympaticka, nebyt ovsem hole lebky a zanicenych vicek bez ras — Tanga, devcatko ze sousedstvi.
»Strycek Mak vam vzkazuje, abyste sli na namesti! Vsici uz jsou tam, ceka se jen na vas!«
Gaj ponure zasilhal po divence, po tom chatrnem tilku v hadricich z hrube pytloviny, vsiml si nenormalne tenkych rucicek jako slamky, pokrytych hnedymi skvrnami, krivych nozek s opuchlymi koleny, udelalo se mu zle a sam pred sebou se zastydel za svou stitivost — je to dite, ale kdo za to muze? Uhnul ocima a rekl:
»Nejdu. Vyrid jim, ze je mi spatne. Ze jsem nemocny.«
Dvere vrzly, a kdyz znovu zvedl oci, holcicka uz byla pryc. Otravene mrstil samopalem na luzko, dosel k oknu a vyklonil se ven. Devcatko zavratnou rychlosti metelilo prasnou souteskou mezi zbytky zdi, po chvili se na ni v nekdejsi ulici pokusil pajdave zavesit nejaky capart, jenze hned klopytl, prastil sebou, zvedl hlavu, na okamzik strnul a pak se rozerval hlubokym prisernym basem.
Z trosek vyskocila matka. Gaj chvatne ucukl zpatky do mistnosti, energicky zakroutil hlavou a vratil se ke stolu. Ne, na tohle si nezvyknu, asi jsem spatny clovek… Dostat tak do rukou toho, kdo za takovou hruzu muze, to bych cil urcite neminul… Ale stejne — proc si nemuzu zvyknout? Proboha, za ten mesic uz jsem toho videl tolik, ze by to stacilo na dobrou stovku fantasmagorickych snu…
Mutanti zili v nevelkych komunitach. Nekteri kocovali, lovili zver a hledali pohostinnejsi mista, patrali po takovych cestach na sever, ktere by se vyhybaly legionarum a strasnym oblastem, kde prichazeli o rozum a obvykle na miste umirali na zachvaty nesnesitelnych bolesti hlavy; jini zili usedle ve viskach a na farmach, ktere jakz takz preckaly boje a vybuchy tri jadernych pum, z nichz jedna vybuchla primo nad timto mestem a dve kousek za nim —
