»Proc by ti, prosim te, mela vadit? Dyt je tu tma jako v pytli…«
»Ve tme vidim,« vysvetlil mu Maxim, »jenze takhle nic poradne nerozeznam… Vite co, ja pujdu sam, a vy zustanete tady. Jinak nic nezjistime.«
»No, jak myslis…,« pronesl Zef nezvykle vahavym hlasem.
Maxim znovu zamhouril oci, sehnul se a vykrocil tesne pri stene, snaze se pokud mozno nehlucet. Neznamy byl nekde kousek pred nim a Maxim se k nemu krok za krokem blizil. Chodba nemela konce. Vpravo se ze tmy vylouply nekolikery dvere — vsechny byly zelezne a zavrene. Do tvare mu dychal lehky pruvan. Vzduch byl syrovy, nasyceny pachy plisne a taky toho neznameho, zivocisne tepleho. Za nim opatrne supel Zef — necitil se ve sve kuzi a zrejme se bal, aby nezustal pozadu. Maxim si to uvedomil a v duchu se usmal. Na okamzik se tak rozptylil a ta vterinka uplne stacila, aby mu neznamy zmizel. Maxim nechapave zustal stat. Neznamy byl prece porad jen o par kroku pred nim, a pak jako by se v mziku ve vzduchu rozplynul a naprosto neocekavane se ocitl za jejich zady.
»Zefe!« zavolal Maxim.
»Co je?« ozval se dute rysavec.
Maxim si predstavil, jak neznamy stoji mezi nimi a otaci hlavu po hlasech.
»Je mezi nami,« upozornil ho Maxim. »Chran vas panbuh vystrelit.«
»Dobry,« odpovedel po kratke odmlce Zef. »Nevidim ani n. Jak vypada?«
»Nevim,« odpovedel Maxim. »Bude to mekke.«
»Zvire?«
»Nerekl bych.«
»Prece jsi rikal, ze potme vidis.«
»Ale ne ocima,« upresnil Maxim. »A mlcte.«
»Ne vocima…,« zabrucel Zef a utichl.
Neznamy jeste chvilku stal, a pak se presunul na druhou stranu chodby, na chvili zmizela zase se vynoril pred Maximem. Taky je zvedavy, pomyslel si Maxim. Moc se snazil prinutit se, aby s tim podivnym tvorem sympatizoval, ale neco mu vadilo — nejspis exoticka kombinace neanimalniho intelektu s polozvirecim zevnejskem. Znovu vykrocil dal. Neznamy ustupoval a udrzoval stale stejny rozestup.
»Jak to jde?« zeptal se Zef.
»Porad stejne,« odpovedel Maxim. »Mozna ze nas nekam vede nebo laka.«
»A budem na nej stacit?«
»Nechce nas napadnout,« rekl Maxim. »Taky ho zajimame.«
Odmlcel se, protoze neznamy zase zmizel, a Maxim razem pochopil, ze chodba skoncila. Ocitli se ve velke prostore, ale tady byla velka tma i na Maxima — nevidel temer nic. Citil pritomnost kovu a skla: lehce tu cpela rez a nekudy blizko prochazelo vysokonapetove elektricke vedeni. Nekolik vterin se ani nepohnul, a kdyz se zorientoval, natahl se po vypinaci, ale vtom se tvor objevil znovu. A nebyl sam, prisel s nim jeste jeden. Maxim mel pocit, ze neni uplne stejny, ale je prvnimu hodne podobny. Stali u teze steny jako Maxim a on uz slysel jejich casty a vlhky dech. Strnul v nadeji, ze se jeste priblizi, ale to je ani nenapadlo, a tak ze vsech sil zuzil zritelnice a stiskl tlacitko vypinace.
Sit zrejme nebyla v poradku, protoze zarovky zaplaly jen na zlomek vteriny, nekde daleko traskave praskly pojistky a svetlo znovu zhaslo, ale Maxim si stacil vsimnout, ze neznami tvorove jsou malych postav, asi jako urostly pes, porostli tmavou srsti a maji velke tezke hlavy. Jejich oci Maxim postrehnout nestacil. Podivne bytosti okamzite zmizely, jako by tu nikdy nebyly.
»Co to tam delas?« zeptal se Zef poplasene. »Co mel znamenat ten zablesk?«
»Zapnul jsem svetlo. Pojdte sem.«
»A co ten ten? Videls ho?«
»Skoro ne. Ovsem vypada to skutecne na zvirata. Neco jako psi s velkymi hlavami…«
Po zdech zaskotacil utly paprsek Zefovy lampy. Vousac v chuzi ulevne vykladal:
»Jo tak, psi… To vim, zijou tady v lese. Zivyho jsem sice este nikdy nevidel, ale mrtvejch se jich tu vali…«
»To se mi nezda,« uz zapochyboval Maxim. »Mne se to s temi zviraty porad nechce zdat.«
»Ale jo, jsou to zvirata,« rekl Zef a jeho hlas se hucive rozlehl pod vysokou klenbou. »Vydesili jsme se uplne zbytecne. Ja uz se lek, ze jsou to upiri… Massaraks! Tak prece je to Pevnost!«
Zastavil se uprostred podzemniho salu, satraje kuzelem svetla po radach ciferniku a rozvodnych desek. Matne se lesklo sklo, chrom a vybledla umela hmota.
»Blahopreju ti, Maku! Nasli jsme ji! Udelal jsem chybu, kdyz jsem na to neveril. To je… A co je tohle? No vidis… Elektronkovej mozek, a vsechno je pod proudem! Krucipisek, tady tak s sebou mit Kovare…! Poslouchej, a co ty, ty bys tomu nahodou nehovel?«
»Cemu konkretne?« zeptal se Maxim a pristoupil bliz.
»No cely tyhle mechanice… Tohle je totiz ovladaci pult. Kdybysme pochopili, co je k cemu, tak je celej kraj nas! Vsechno nahore se necha ovladat tady z toho pultu! Massaraks, kdybych ja vo tom mel paru…!«
Maxim mu lampu vzal, umistil ji tak, aby svetlo obsahlo co nejvetsi prostor, a rozhledl se. Vsude tu lezel prach, uz hodne let, a na stole v rohu, na zprachnivelem kusu papiru stal talir popatlany cimsi cernym. Vedle lezela vidlicka. Maxim se prosel podel pultu, prejel prsty po packach a knoflicich, pokusil se ozivit pocitac a stiskl nejakou paku, ta mu vsak zustala v ruce…
»Moc pochybuju,« poznamenal nakonec, »ze odsud by se jeste dalo neco ovladat. Za prve mi to vsechno pripada prilis primitivni, nejspis to bude pozorovatelna nebo jedno z Kontrolnich stanovist… Vsechno to zarizeni vypada na pomocne…, pocitac je malo vykonny, dokaze ridit nanejvys deset tanku… A pak — vsechno to je hrozne chatrne, na nic se neda sahnout. Soustava je sice pod proudem, ale napeti uz hodne pokleslo pod stanovenou normu, kotel bude zrejme cely ucpany… Nene, Zefe, to neni tak jednoduche, jak by se vam mohlo zdat…«
Vtom si vsiml trubek zabudovanych do zdi a opatrenych gumovou manzetou, pritahl si k nim duralovou stolicku a pritiskl oci k ocnicim. K jeho velkemu udivu byla optika v dokonalem stavu, ale jeste vic ho prekvapilo to, co spatril. V zornem poli periskopu se ukazala nejaka naprosto neznama scenerie: zlutobila poust, piscite duny, torzo kovove konstrukce… Vanul tam silny vitr, pres duny se plazily praminky pisku, kalny obzor se stacel do melke misky.
»Podivejte se!« vybidl Zefa. »Co je to, a kde?«
Zef oprel granatomet o pult, pristoupil k okularum a podival se.
»To je divny,« prohlasil po chvili mlceni. »Poust. Kamarade zlatej, to je takovejch ctyri sta kilometru daleko…« Zvedl hlavu od okularu a pohledl na Maxima. »Kolik v tomhle museli utopit prace a prachu, neradi… A co z toho? Ted se tam akorat prohani vitr a zveda pisek — a jakej to bejval kraj! Pred valkou, jako kluk jsem tam jezdival do lazni…« Vstal. »Pojd pryc,« broukl trpce a uchopil svou lampu. »Tady to my dva nedame dohromady. Budeme muset pockat, az chytej Kovare a strcej ho za katr… Jenze jeho za mrize nestrcej, toho nejspis rovnou voddelaj… Tak co, jdeme?«
»Pujdem,« prikyvl Maxim. Prohlizel si zvlastni stopy na podlaze. »Ale tohle me zajima mnohem vic.«
»To sis klidne moh vodpustit,« zabrucel Zef. »Tady asi beha zvirat…«
Hodil si granatomet na zada a vydal se k vychodu ze salu. Maxim, ktery stale nemohl odtrhnout oci od tech stop, se neochotne vydal za nim.
»Jed bych,« utrousil Zef.
V chodbe Maxim navrhl, ze by se mohli pokusit vylomit nektere dvere, ale Zef soudil, ze by to k nicemu nebylo.
»Tyhle veci se stejne este budeme muset venovat se vsi vaznosti. Tak proc bysme tu ztraceli cas, kdyz nemame vodmakanou normu. Sem se musi jit s nekym, kdo tomu rozumi…«
»Na vasem miste bych s touhle Pevnosti moc nepocital,« poznamenal Maxim. »Jednak je to vsechno strasne zpustle a ponicene a mimoto uz je obsazena.«
»A kdo ji vobsadil, ze se tak ptam? Ty coklove…? Ty jses stejnej jako tamti… Ti vecne melou vo upirech, a ty zase vo psech…«
Zef se zarazil. Chodbou se rozletl hrdelni hlas, mnohonasobnou ozvenou se odrazil od sten a utichl. A vzapeti sem odnekud zdaleka dolehl dalsi takovy hlas. Byly to velice zname zvuky, ale Maxim si nedokazal uvedomit, odkud je zna.
»Tak tohle tu hejka po nocich!« chytil se Zef za celo. »A my si mysleli, ze jsou to ptaci.«
