Ichtiandr se obraci na prsa a diva se kupredu. Je tma. Voda chladne. Dlane se dotknou zelezne mrize, jejiz pruty jsou pokryty mekkymi a kluzkymi morskymi chaluhami a drsnymi muslemi. Mladik se zachyti mrize, najde slozitou zavoru a otevre ji. Tezke kulate zamrizovane dvere zahrazujici vychod z tunelu se pomalu otviraji. Ichtiandr vklouzne do otvoru. Mriz se za nim zavre.
Clovek obojzivelnik vyplouva na sire more. Ve vode je stale jeste tma. Jen kdesi v cerne hlubine se obcas zatrpyti namodrale svitilky a matne rude meduzy. Ale blizi se usvit a morsti svetlonosi zhaseji jeden za druhym sve lampicky.
Ichtiandr citi v zabrach tisice drobnych jehel, tezko se mu dycha. Znamena to, ze prave minul skalnatou vyspu. Za vyspou je morska voda vzdy zanesena jilem, piskem a ruznymi odpady. Je take sladka, nedaleko vteka do more reka.
Divim se, jak ty ricni ryby mohou zit v kalne, neslane vode, rika si v duchu Ichtiandr. Jejich zabry nejsou asi tak citlive k pisku a jilu.
Ichtiandr vyplouva kousek vys, pak se prudce staci doprava, k jihu a spousti se do hlubiny. Zde je voda cistsi. Dostal se do studeneho spodniho proudu, ktery smeruje podle brehu od jihu na sever, k usti reky Parany, jez ho pak odvraci k vychodu. Proud plyne velmi hluboko, ale jeho horni hranice probiha asi patnact az dvacet metru pod hladinou. Ted se Ichtiandr znovu muze dat unaset proudem, odnese ho daleko na volne more.
Mohl by si malicko zdrimnout. Nebezpeci mu zadne nehrozi, je jeste tma a morsti dravci spi. Je tak prijemne zdrimnout si pred vychodem slunce. Citi na kuzi, jak se meni teplota vody podle spodnich proudu.
Tu zachyti uchem duty rachotivy zvuk, pak druhy, treti. To rinci kotevni retezy; v zalivu, nekolik kilometru od Ichtiandra, zvedaji rybarske cluny kotvy. Co nevidet se rozedni. A tu zas — velmi vzdalene odmerene rachoceni. Jsou to stroje a srouby Horroksu, anglickeho zaoceanskeho parniku, ktery se plavi mezi Buenos Aires a Liverpoolem. Ted je vzdalen jeste asi ctyricet kilometru. A jak je ho slyset! Zvuk se siri v morske vode rychlosti puldruha tisice metru za vterinu. Jak krasny je Horroks v noci, opravdove plujici mesto zarici svetly. Ale aby ho uvidel v noci, musi vyplout jiz vpodvecer daleko na sire more. Do Buenos Aires pripluje Horroks za svetla vychazejiciho slunce jiz se zhasnutymi svetly. Ne, ted uz si nezdrimne, srouby, kormidla a stroje Horroksu, kolebani jeho telesa a svetla iluminatoru a svetlometu probudi obyvatele oceanu. Delfini uz jiste prvni zaslechli, ze se Horroks blizi, a svym potapenim lehce rozbourili hladinu, proto take Ichtiandr zostrazitel. A jiste uz se vrhli vstric parniku.
Hukot lodnich stroju se ozyva z ruznych stran; pristav i zaliv se probouzeji. Ichtiandr otvira oci, potrasa hlavou, jako by strepaval posledni drimotu, rozmachne se rukama, odrazi nohama a vyplouva na hladinu.
Opatrne vysunul hlavu z vody a rozhledl se. Pobliz nejsou lodky ani skunery. Vynoril se po pas a udrzuje se v teto poloze pohyby nohou.
Nizko nad vodou letaji rackove a kormorani, obcas se hrudi nebo koncem kridla dotknou zrcadlici se hladiny a zanechavaji na ni kruhy, ktere se pomalu rozplyvaji. Krik bilych racku pripomina detsky plac. Nad Ichtiandrovou hlavou preletel za svitu obrovskych kridel snehove bily albatros bournak a ovanul ho proudem vzduchu. Ma neunavna cerna kridla, rudy zobak se zlutou spickou a oranzove nohy. Miri k zalivu. Ichtiandr ho trochu zavistive provazi ocima. Ptakova smutecni kridla maji v rozpeti nejmene ctyri metry. Mit tak takova kridla! Na zapade odchazi noc za daleke hory. Vychod jiz zruzovel. Na morske hladine se objevily sotva viditelne, lehounke vlnky a na nich zlate struzky. Bili rackove vzletaji do vyse a barvi se do ruzova.
Po blede hladine se zaklikatily duhove blede modre a fialove pesinky; jsou to prvni poryvy vetru. Fialkovych pesinek stale pribyva. Vitr sili. Na piscitem pobrezi se jiz objevuji zperene, zlutobile jazyky priboje. Voda pobliz brehu zezelenala.
Blizi se cela flotila rybarskych skuneru. Otec prikazal, aby nechodil lidem na oci. Ichtiandr se hluboko potapi, opet se dostava do studeneho proudu. Odnasi ho jeste dal od pobrezi na vychod, na volne more. Kolem je modrofialova tma morskych hlubin. Ryby, ktere tu plavou, vypadaji svetle zelene s tmavymi skvrnami a prouzky. Bez prestani tahnou cervene, zlute, citronove a skoricove ryby jako roj pestrych motylu.
Shora sem doleha hukot a voda tmavne. To proletel nizko nad vodou vojensky hydroplan. Jednou takovy hydroplan dosedl na vodu. Ichtiandr se nepozorovane zachytil zelezne vyztuze plovaku. a div ho to nestalo zivot; hydroplan se nenadale zvedl z vody a Ichtiandr musel seskocit z desetimetrove vysky.
Ichtiandr zveda hlavu. Slunce mu sviti temer nad hlavou. Blizi se poledne. Vodni hladina uz nevypada jako zrcadlo, v kterem se odrazi melke kamenite dno, velke ryby a sam Ichtiandr. Zrcadlo se ted zkrivilo, je vypoukle a neustale se pohybuje.
Ichtiandr se vynoruje. Vlny se houpaji. Ted vyhledl z vody. Zvedl se na hrebenu vlny, sklesl dolu a opet se zvedl. Co se to deje kolem? U brehu uz huci priboj, rve a obraci kameny. Voda u pobrezi je zlutozelena. Duje ostry jihozapadni vitr. Vlny jsou stale vetsi. Sprsky vody dopadaji na Ichtiandra. Je mu to prijemne. Cim to je, uvazuje Ichtiandr, ze kdyz plavu proti vlnam, vypadaji tmavomodre, a kdyz se ohlednu za sebe, jsou svetle modre? Z vrcholku vln se odtrhuji hejna ryb — letavic. Letavice urazi stovky metru, stridave se zvedaji a zase klesaji, mijejice hrebeny vln a uzlabiny mezi nimi, mizi ve vode a za okamzik zase vyskakuji. Bili rackove se zmitaji a narikaji. Nejrychlejsi ptaci, fregatky, krajeji vzduch svymi sirokymi kridly. Obrovsky zahnuty zobak, ostre drapy, tmavoskoricove peri s nazelenalym kovovym odstinem, oranzovy zobak. To je samec. A opodal druha fregatka, svetlejsi, s bilou naprsenkou, samice. Ted pada jako kamen do vody a za vterinu se jiz v jejim cilem zobaku trepeta stribrite modra rybka. Letaji tu bournaci albatrosove. Bude bourka. Vstric bourkovemu mraku uz jiste leti podivuhodny odvazny ptak palamedea. Vzdycky vita bourku pisni. Zato rybarske skunery a naparadene jachty spechaji ke brehu, aby se skryly pred bouri.
Je nazelenaly soumrak, ale silnou vrstvou vln lze jeste rozeznat, kde je ted slunce, velka svetla skvrna. Staci to k urceni smeru. Ichtiandr musi doplout na melcinu, driv nez ho mrak skryje, jinak sbohem snidane. A ma uz davno hlad. Ve tme nenajde ani melcinu, ani podmorske skaly. S namahou pracuje rukama i nohama, plave jako zaba. Obcas si lehne na zada a overuje si smer plavby podle stezi viditelneho prusvitu v hustem modrozelenem soumraku. Chvilemi se pozorne zahledi dopredu, neuvidi-li jiz melcinu. Na zabrach i na tele citi, jak se meni voda; bliz u melciny neni uz tak husta, je slanejsi a je v ni vic kysliku, je prijemna, lehka. Zkousi jeji chut na jazyku. Tak poznava stary zkuseny namornik blizkost zeme, i kdyz ji jeste nevidi, podle priznaku, ktere rozezna jedine on. Pozvolna se jasni. Zprava i zleva se vynoruji z sera zname obrysy podmorskych skal. Mezi nimi je nevelka plosinka, za ni kamenna zed. Zde byva ticho i za nejsilnejsi boure. Kolik ryb se tu nashromazdilo, v te tiche, podmorske zatoce! Kypi to tu jako v kotli s vrouci polevkou. Male, tmave, s zlutym pricnym prouzkem kolem tela, se zlutym ocasem, se sikmymi tmavymi pruhy, cervene, blankytne, tmavomodre. Znenadani zmizi a zrovna tak necekane se objevuji na temz miste. Vyplaves-li vzhuru a rozhlednes se kolem sebe, hemzi se tu rybami, ale dole uz zmizely, jako by se do zeme propadly. Ichtiandr dlouho nechapal, cim to je, az jednou chytil rybku do ruky. Telicko bylo velke jako dlan, ale docela ploche. Proto je shora spatne videt.
A uz je tu snidane. Na rovne plosince vedle prikre skaly je mnoho ustric. Ichtiandr pripluje bliz, ulehne na plosince vedle lastur a pusti se do jidla. Vybira ustrice z lastur a klade je do ust. Zvykl si jist pod vodou; polozi sousto do ust a polosevrenymi rty obratne vystrikne vodu. Trochu ji ostatne spolkne s jidlem, ale je na ni uz zvykly.
Kolem neho se kolebaji vodni rostliny — zelene, prolamovane listy agaru, zperene zelene listy mexicke kaulerpy, nezne ruzove nitofily. Ale vzapeti vypadaji vsechny tmavosede; ve vode se zeserilo, boure pokracuje. Obcas se ozve dute zahrmeni. Ichtiandr se diva vzhuru. Proc se najednou tak setmelo? Primo Ichtiandrovi nad hlavou se objevila tmava skvrna. Co by to mohlo byt? Je po snidani. Ted se muze podivat na hladinu. Opatrne vyplouva k temne skvrne nad svou hlavou, klouzaje podle kolme skaly. Ukazuje se, ze na vodu dosedl obrovsky albatros. Ptakovy oranzove nohy jsou docela blizko. Ichtiandr vztahne ruku a chyta albatrosa za nohy. Polekany ptak rozprahuje sva mohutna kridla a vznasi se, zvedaje pri tom Ichtiandra nad hladinu. Ale na vzduchu Ichtiandrovo telo razem ztezkne, albatros s nim tezce klesa zpet do vody a dopadne na neho svou operenou, jemnou hrudi. Ichtiandr neceka, az ho bournak rudym zobakem klovne do hlavy, potopi se a za okamzik se vynoruje opodal na hladine. Albatros odleta k vychodu a mizi za horami vln vzedmutych bouri.
Ichtiandr lezi na zadech. Boure uz presla. Hrom rachoti kdesi v dalce na vychode. Ale leje jako z konve. Ichtiandr mhouri oci rozkosi. Nakonec otevre oci, vstane napul ponoreny do vody a rozhlizi se. Je na hrebeni vysokanske vlny. Kolem neho je more, nebe, vitr, mracna, lijak a vlny, vsechno se smichalo do mokreho otaciveho klubka, ktere huci, rve a buraci. Pena se kudrnati na hrebenech vln a zlostne se sviji na jejich zebrech. Hory vod se prudce vztycuji a riti se dolu jako laviny, vlny se dmou, lijak sumi, vitr zurive buraci. To, ceho se pozemstan desi, pusobi Ichtiandrovi radost. Musi byt ovsem opatrny, jinak by se na neho zritila hora vody. Ale Ichtiandr se umi vyporadat s vlnami o nic hure nez ryba. Hlavne je musi znat: jedna ho nese nahoru dolu a jina zas, driv nez se
