„To ti nemohu tak snadno vysvetlit,“ rekl Kristo a zivl. „Je cas spat. Koukej, nelez do vany, otec by se zlobil.“ A Kristo odesel.
Rano uz Kristo Ichtiandra nezastihl. Kamenna podlaha byla mokra. „Zase spal ve vane,“ brucel Indian. „A pak nejspis odplaval do more.“ K snidani prisel Ichtiandr s velkym zpozdenim. Byl nejak rozrusen. Nabodl na vidlicku kousek bifteku a rekl: „Zase pecene.“
„Zase,“ prisne odpovedel Kristo. „Tak porucil doktor. A ty ses zase najedl v mori syrovych ryb? Takhle bys docela odvykl varene strave. A spal jsi ve vane. Nechces spat v posteli, zabry odvyknou vzduchu a pak si budes stezovat, ze te picha v bocich. A k snidani ses opozdil. Az prijde doktor, budu si na tebe stezovat. Vubec neposlouchas.“
„Nerikej mu to, Kristo. Nechci, aby se hneval.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom najednou zvedl k Indianovi sve velke, tentokrat smutne oci a rekl: „Kristo, videl jsem divku. Nikdy jsem nevidel nic krasnejsiho ani na dne oceanu.“
„Proc jsi tedy huboval na nasi zem?“ rekl Kristo.
„Plul jsem na delfinu podle pobrezi a pobliz Buenos Aires jsem ji videl na brehu. Ma modre oci a zlate vlasy.“ A Ichtiandr dodal. „Ale kdyz me uvidela, lekla se a utekla. Proc jsem mel bryle a rukavice?“ odmlcel se a pak rekl docela tise: „Jednou jsem zachranil nejakou divku, ktera se topila v oceanu. Tehdy jsem si nevsiml, jak vypadala. A co, kdyz je to ona? Zda se mi, ze take mela zlate vlasy. Ano, ano. Vzpominam si.“ Mladik se zamyslel, potom pristoupil k zrcadlu a poprve v zivote se na sebe podival. „A cos delal dal?“
„Cekal jsem na ni, ale ona se nevratila. Kristo, cozpak uz nikdy neprijde na breh?“ Snad je dobre, ze se mu to devce zalibilo, uvazoval Kristo. At chvalil mesto, jak chtel, dodnes nemohl premluvit Ichtiandra, aby s nim navstivil Buenos Aires, kde by se Zurita mladika lehko zmocnil.
„Mozna ze divka uz na breh neprijde, ale ja ti ji pomuzu najit. Obleknes si mestsky oblek a pujdes se mnou do mesta.“ „A uvidim ji?“ zvolal Ichtiandr.
„Je tam mnoho divek. Snad uvidis i tu, co sedela na brehu.“ „Pojdme hned!“
„Ted je pozde. Do mesta se pesky tak snadno nedostanes.“ „Popluji na delfinu a ty pujdes po brehu.“
„Mas nejak naspech,“ odpovedel Kristo. „Vypravime se spolu zitra na usvitu. Ty vyplujes do zalivu a ja te budu ocekavat s oblekem na pobrezi. Jeste ti musim sehnat oblek.“ V noci se musim sejit s bratrem, myslil si v duchu Kristo. „Tak na shledanou zitra na usvitu.“
VE MESTE
Ichtiandr vyplul ze zalivu a vystoupil na breh. Kristo na neho cekal s bilym mestskym oblekem pres ruku. Ichtiandr se podival na oblek takovym pohledem, jako by mu davali hadi kuzi, a s povzdechem se zacal oblekat. Zrejme si malokdy oblekal saty. Indian pomohl mladikovi uvazat kravatu, a kdyz si ho prohledl, byl s jeho vzhledem spokojen. „Jdeme!“ rekl vesele Kristo. Indian chtel Ichtiandra ohromit a vedl ho po hlavnich mestskych tridach — avenue da Alvear, Vertis, ukazal mu Viktoriino namesti s katedralou a radnici v maurskem slohu, namesti Fuerto a namesti 25. kvetna s obeliskem svobody obklopenym krasnymi stromy i prezidentuv palac.
Ale Kristo byl na omylu. Hluk, ruch velkomesta, prach, dusno a vrava Ichtiandra uplne privedly z miry. Snazil se najit v davu lidi divku, casto chytal Krista za ruku a septal: „To je ona!“ Ale hned videl, ze se zmylil: „Ne, to je jina.“
Bylo poledne. Horko se stalo nesnesitelne. Kristo navrhl, aby zasli do male sklepni restaurace neco pojist. Byl tu chladek, ale hluk a dusno. Spinavi, spatne obleceni lide kourili smrdute doutniky. Ichtiandr se dusil kourem a krome toho se tu jeste hlasite hadali, mavali zmackanymi novinami a vykrikovali nesrozumitelna slova. Ichtiandr vypil velmi mnoho studene vody, ale jidla se nedotkl a smutne rekl:
„Snaz najdes znamou rybku v oceanu nez cloveka v tomhle lidskem viru. Vase mesta jsou odporna. Je tu dusno a osklive tu pachne. Zacina me pichat v bocich. Chci domu, Kristo.“ „Dobra,“ souhlasil Kristo. „Zajdeme jen k jednomu memu znamemu a pak se vratime.“ „Nechci chodit k lidem.“ „Mame to na ceste. Nezdrzim se.“
Kdyz Kristo zaplatil, vysli s Ichtiandrem na ulici, Se sklonenou hlavou, tezce oddychuje, kracel Ichtiandr za Kristem kolem bilych domu a parku s kaktusy, olivovniky a broskvonemi. Indian ho vedl k svemu bratru Baltazarovi, ktery bydlel v Novem pristavu. U more Ichtiandr lacne vdechoval vlhky vzduch. Mel chut odhodit saty a vrhnout se do more. „Uz tam budem,“ rekl Kristo, s obavou pohlizeje na sveho spolecnika. Presli zeleznicni trat. „Tak jsme tu,“ rekl Kristo a sestoupili do sereho kramku.
Kdyz si Ichtiandrovy oci privykly na pritmi, udivene se rozhlizel. Kramek pripominal zakouti na morskem dnu. Police i kousek podlahy byly zavaleny muslemi, drobnymi, velkymi, spiralovitymi i dvoukridlymi. Od stropu visely nite s koraly a morskymi hvezdicemi, vycpane morske ryby, suseni krabi, prapodivni morsti obyvatele. Na pultu pod sklem lezely v prihradkach perly. V jedne prihradce byly ruzove perly, „andelska plet“, jak jim rikaji lovci. Ichtiandr se mezi znamymi vecmi ponekud uklidnil.
„Odpocin si, je tu chladek a ticho,“ rekl Kristo a usadil mladika na starou proutenou zidli. „Baltazare! Guttiere!“ zvolal Indian.
„Tos ty, Kristo?“ odpovedel hlas z druhe mistnosti. „Pojd sem.“ Kristo se nahnul, aby mohl vstoupit do nizkych dveri, ktere vedly do druhe mistnosti.
To byla Baltazarova laborator. Obnovoval tady slabym roztokem kyseliny barvu perel vybledlou vlhkem. Kristo za sebou pevne zavrel dvere. Slabe svetlo dopadalo do mistnosti nevelkym stropnim oknem a osvetlovalo sklenicky a banky na starem, zcernalem stole. „Bud zdrav, bratre. Kde je Guttiere?“
„Sla k sousedce pro zehlicku. Ma v hlave jen krajky a maslicky. Hned se vrati,“ odpovedel Baltazar.
„A Zurita?“ nedockave se zeptal Kristo.
„Nekam zmizel, nerad. Vcera jsme se spolu trosku poskorpili.“
„Zase kvuli Guttiere?“
„Zurita se pred ni kroutil jako had. A ona porad jenom: „nechci a nechci'. Co si s ni pocnes? Je rozmarna a uminena. Moc si o sobe mysli. Nechape, ze kazda indianska divka, i nejvetsi krasavice, by mohla byt stastna, kdyby dostala takoveho muze. Ma svuj vlastni skuner a loveckou druzinu,“ brucel Baltazar a koupal perly v roztoku. „Zurita ze vzteku zase pije.“ „Tak co si pocneme?“ „A tys ho privedl?“ „Sedi vedle.“
Baltazar pristoupil ke dverim a zvedave se podival klicovou dirkou. „Nevidim ho,“ rekl tise. „Sedi na zidli u pultu.“ „Nevidim ho. Je tam Guttiere.“
Baltazar chvatne otevrel dvere a vstoupil s Kristem do kramku. Ichtiandr tam nebyl. V tmavem rohu stala divka, Baltazarova schovanka Guttiere. Slynula svou krasou siroko daleko. Byla vsak placha a svehlava. Nejcasteji rikala zpevavym, ale tvrdym hlasem: „Ne!“
Guttiere se libila Pedrovi Zuritovi. Chtel se s ni ozenit. A stary Baltazar by se byl docela rad stal pribuznym majitele skuneru a jeho spolecnikem.
Ale na vsechny Zuritovy nabidky divka vytrvale odpovidala: „Ne.“
Kdyz otec s Kristem vstoupili do mistnosti, stala tam divka se sklonenou hlavou.
„Bud zdrava, Guttiere,“ rekl Kristo.
„Kde je mladenec?“ zeptal se Baltazar.
„Ja zadne mladence neschovavam,“ odpovedela s usmevem. „Kdyz jsem prisla, podival se na mne tak divne, jako by se lekl, vstal, najednou se chytil za prsa a utekl. Nez jsem se otocila, byl uz ze dveri.“ To byla ona, pomyslel si Kristo.
OPET V MORI
Ichtiandr udychane utikal podel pobrezi. Kdyz unikl z toho strasneho mesta, prudce odbocil z cesty a zamiril rovnou k morskemu brehu. Schoval se mezi pobreznimi balvany, rozhledl se, chvatne se svlekl, ukryl saty pod balvany, rozbehl se k vode a vrhl se do vln. Prestoze byl unaven, jeste nikdy neplaval tak rychle. Ryby od neho ulekane odskakovaly. Teprve kdyz byl jiz nekolik mil vzdalen od mesta, vyplaval bliz k hladine a drzel se podle brehu. Tady uz byl jako doma. Znal tu pod vodou kazdy kamen, kazdou jamu na podmorskem dne. Tady na piscitem dne tabori zapecnicke kambaly, opodal rostou rude koralove kere, v jejich vetvich se skryvaji male rybky s
