rybky chlebem. Priplouvaly k nemu, obklopovaly ho v celych houfech, klouzaly mu mezi rukama a hltave mu braly rozmoceny chleb primo z dlani. Nekdy se do jejich houfku vedraly velke ryby a honily male. Ichtiandr vstaval, rukama dravce odhanel a male rybky se mu schovavaly za zady.
Zacal sbirat perly a ukladal je v podmorske jeskyni. Pracoval s chuti a zahy nasbiral velkou hromadu vzacnych perel.
Ani sam nevedel, ze se tak stal nejbohatsim muzem v Argentine a snad v cele Jizni Americe. Kdyby byl chtel, mohl se stat nejbohatsim muzem na svete. Ale nemyslel na bohatstvi. Dny stastne mijely. Ichtiandr jen litoval, ze Guttiere zije v zaprasenem, dusnem a hlucnem meste. Kdyby i ona mohla zit pod vodou, daleko od hluku a lidi! Jak by to bylo krasne! Ukazal by ji novy a neznamy svet, krasne kvetiny na podmorskych loukach. Ale Guttiere nemuze zit pod vodou. A on nemuze zit na zemi. I tak travi prilis mnoho casu na vzduchu. A nasledky se jiz ukazuji: kdyz sedava s divkou na brehu, stale casteji a silneji ho picha v bocich. Ale i kdyz je uz bolest nesnesitelna, neopusti divku driv, dokud se sama nerozhodne odejit. A jeste jedna vec Ichtiandra znepokojuje, o cem rozmlouvala Guttiere se svetlovlasym obrem? Ichtiandr se porad chysta, ze se na to Guttiere zepta, ale boji se, aby divku neurazil. Jednou vecer rekla Guttiere Ichtiandrovi, ze zitra neprijde. „Proc?“ zeptal se zamracene. „Musim si neco vyridit.“ „Co?“
„Nesmite byt tak zvedavy,“ odpovedela divka s usmevem. „Nechodte dnes se mnou,“ dodala a odesla.
Ichtiandr se ponoril do more. Celou noc prolezel na balvanech porostlych mechem. Bylo mu smutno. Na usvitu plaval domu.
Opodal zalivu spatril, jak rybari strileji z clunu delfiny. Veliky delfin zasazeny strelou se vymrstil vysoko nad vodu a tezce dopadl na hladinu. „Leading!“ zaseptal zdesene Ichtiandr.
Jeden z rybaru uz skocil z lodky do more a cekal, az ranene zvire vypluje na hladinu. Ale delfin se vynoril asi sto metru od lovce a znovu se potopil, tezce oddychuje. Rybar rychle plaval k delfinovi. Ichtiandr pospisil priteli na pomoc. Tu se delfin znovu vynoril; rybar ho chytil za ploutev a tahl zeslable zvire k lodce. Ichtiandr dohonil pod vodou rybare a zakousl se mu do nohy. Rybar se domnival, ze ho chytil zralok, a zacal zoufale skubat nohama. Ve snaze uchranit se bodl naslepo nozem, ktery drzel v druhe ruce. Rana zasahla Ichtiandra do krku nechraneneho supinami. Ichtiandr pustil rybarovu nohu a ten kvapem odplul k lodce. Delfin a Ichtiandr, oba raneni, zamirili k zalivu. Mladik prikazal delfinovi, aby ho nasledoval, a ponoril se do podmorske jeskyne. Voda dosahovala jen do poloviny jeskyne. Uzlabinami sem vnikal vzduch. Delfin si tu mohl v bezpeci odpocinout. Ichtiandr mu prohledl ranu. Nebyla nebezpecna. Strela vnikla pod kuzi a uvazla v tuku. Ichtiandr ji vytahl prsty. Delfin trpelive drzel. „To se zahoji,“ rekl Ichtiandr a vlidne poklepal priteli po zadech.
Ted se musel postarat i o sebe. Rychle plaval podmorskym tunelem, prosel parkem a vstoupil do bileho domku.
Kristo se polekal, kdyz uvidel sveho sverence raneneho. „Co je ti?“
„Ranili me rybari, kdyz jsem branil delfina,“ rekl Ichtiandr. Ale Kristo mu neveril.
„Zas jsi byl ve meste beze me?“ zeptal se podezrivave, kdyz mu obvazoval ranu. Ichtiandr mlcel.
„Nadzvedni si supiny,“ rekl Kristo a odhalil kousek Ichtiandrova ramene. Spatril tam zarudlou skvrnu. Pri pohledu na ni se ulekl.
„Uhodili te veslem?“ zeptal se a ohmataval rameno. Ale nebylo zatekle. Zrejme tu slo o materske znaminko. „Ne,“ odpovedel Ichtiandr.
Mladik si sel odpocinout do sveho pokoje, ale stary Indian si podeprel hlavu rukama a zamyslel se. Dlouho sedel, potom vstal a vysel z mistnosti.
Rychle zamiril do mesta a udychane vstoupil do Baltazarova kramku. Vrhl podezrivavy pohled na Guttiere, ktera sedela za pultem, a zeptal se: „Je otec doma?“
„Je tam,“ odpovedela divka a ukazala hlavou na dvere vedouci do druhe mistnosti. Kristo vstoupil do laboratore a zavrel za sebou dvere.
Zastal bratra u banek, v nichz omyval perly. Baltazar byl rozhnevan, stejne jako minule. „Clovek by se z vas zblaznil,“ brucel. „Zurita zuri, proc jsi jeste neprivedl morskeho dabla, Guttiere se cele dny nekde toula. O Zuritovi nechce ani slyset. A Zurita rika: „Uz mam dost cekani! Seberu se a odvezu ji nasilim. Poplace si a zvykne si.“ Od neho se da vsechno cekat.“
Kristo vyslechl bratrovy stiznosti a pak rekl:
„Poslys, nemohl jsem privest morskeho dabla, protoze se stejne jako Guttiere cele dny kdesi toula. A se mnou odmita jit do mesta. Vubec me prestal poslouchat. Doktor me bude hubovat, ze jsem na Ichtiandra spatne dohlizel.“
„Musis ho tedy brzy polapit nebo ukrast a odejit od Salvatora driv, nez se vrati, a.“ „Pockej, Baltazare, neskakej mi do reci, bratre. S Ichtiandrem si to musime rozmyslet.“
„Proc rozmyslet?“
Kristo si vzdychl, jako by se nemohl odhodlat vylozit svuj plan. „Vis.,“ zacal.
Ale v tom okamziku kdosi vesel do kramku a bylo slyset Zurituv zvucny hlas. „Tak vida,“ zabrucel Baltazar a hodil perlu do lazne. „Uz je tu zase!“ Zurita s treskem otevrel dvere a vstoupil do laboratore.
„Hledme, bratrickove jsou pohromade. Budete me jeste dlouho balamutit?“ zeptal se a podival se na Baltazara a pak na Krista. Kristo se zvedl a rekl sladce:
„Delam, co muzu. Mejte strpeni. Morsky dabel neni obycejna rybicka. Ten se neda jen tak vylovit z tune. Jednou se mi podarilo privest ho sem a vy jste tu nebyl. Dabel si prohledl mesto, nelibilo se mu a ted uz sem nechce.“
„Kdyz nechce, nemusi. Uz nemam chut cekat. V tomto tydnu zamyslim provest dve veci najednou. Salvator se jeste nevratil?“ „Cekame ho kazdy den.“
„Musim si tedy pospisit. Ocekavejte navstevu. Najal jsem vhodne lidi. Ty nam otevres, Kristo, a o dalsi se postaram sam. Reknu Baltazarovi, az to vypukne.“ Obratil se k Baltazarovi a rekl: „S tebou si jeste zitra promluvim. A pamatuj si, ze to bude nas posledni rozhovor.“ Bratri se mlcky uklonili. Kdyz se k nim Zurita obratil zady, zmizely z tvari obou Indianu sladke usmevy. Baltazar tise zanadaval. Kristo jako by o cemsi uvazoval. V kramku se Zurita tise o necem domlouval s Guttiere.
„Ne!“ zaslechli bratri divcinu odpoved. Baltazar zkormoucene zakyval hlavou. „Kristo!“ zavolal Zurita. „Prijd za mnou, budu te dnes potrebovat.“
NEPRIJEMNE SETKANI
Ichtiandrovi bylo velmi zle. Rana na krku ho bolela. Mel horecku. Na vzduchu se mu spatne dychalo.
Ale zrana se pres svou nevolnost vypravil na breh ke skale a cekal tam na Guttiere. Prisla v poledne. Vedro bylo nesnesitelne. Ichtiandr se v rozzhavenem vzduchu a drobnem bilem prachu zacal dusit. Chtel zustat na pobrezi, ale Guttiere spechala, musela se vratit do mesta. „Otec si jde vyrizovat sve veci a ja musim byt v krame.“
„Tak vas vyprovodim,“ rekl mladik a vydali se po svazite, zaprasene silnici k mestu. Proti nim sel s hluboko svesenou hlavou Olsen. Byl cimsi ustaran a prosel kolem nich, aniz zpozoroval Guttiere. Ale divka na neho zavolala.
„Musim mu rict jen dve slova,“ rekl Ichtiandrovi, obratila se a pristoupila k Olsenovi. Tise a rychle o cemsi rozmlouvali. Zdalo se, ze ho divka prosebne premlouva. Ichtiandr sel nekolik kroku za nimi.
„Dobra, dnes po pulnoci,“ zaslechl Olsenuv hlas. Obr stiskl divce ruku, kyvl hlavou a rychle odchazel.
Kdyz Guttiere pristoupila k Ichtiandrovi, horely mu usi a tvare. Rad by si uz konecne s divkou promluvil o Olsenovi, ale nenachazel slov.
„Nemuzu,“ zacal preryvane, „musite mi rict. Olsen. neco prede mnou tajite. Setkate se s nim dnes v noci. Milujete ho?“
Guttiere vzala Ichtiandra za ruku, laskave se na neho podivala a zeptala se s usmevem: „Verite mi?“
„Verim. vite, ja vas mam rad,“ Ichtiandr uz znal to slovo, „ale ja. ale je mi tak tezko.“ Byla to pravda. Trpel nejistotou, zaroven vsak pocitoval ostrou, rezavou bolest v bocich. Dusil se. Rumenec mu sesel z tvari, byl ted velmi bledy.
„Jste nemocny,“ rekla divka znepokojene. „Uklidnete se, orosim vas, muj mily. Nechtela jsem vam rict vsechno, I ale ted vam to povim, abyste se uklidnil. Poslouchejte.“
