k divce, podal ji sirokou ruku a rekl privetive:
„Bud zdrava, Guttiere.“
„Bud zdrav, Olsene!“ odpovedela.
Neznamy silne stiskl malou divcinu ruku.
Ichtiandr si je nevrazive prohlizel. Bylo mu najednou smutno a div se nerozplakal.
„Neses?“ zeptal se obr a podival se na divcin perlovy nahrdelnik.
Prikyvla.
„Otec to nepozna?“
„Ne,“ odpovedela divka. „Jsou to me vlastni perly a mohu si s nimi nakladat, jak chci.“
Guttiere a Olsen sli az na kraj slaneho pobrezi a tise rozmlouvali. Potom si Guttiere odepjala perlovy nahrdelnik, vzala ho za konec nitky, zvedla ruku a kochajic se perlami, rekla:
„Podivej se, jak krasne hori perly pri zapadu. Vezmi si je, Olsene.“
Olsen vztahl ruku, ale vtom nahrdelnik vyklouzl z divcinych rukou a spadl do more.
„Co jsem to provedla!“ zvolala divka.
Olsen a Guttiere stali zarmoucene na brehu.
„Snad bych je mohl vylovit?“ rekl Olsen.
„Je tu strasne hluboko,“ rekla Guttiere a dodala: „Takove nestesti, Olsene.“ Ichtiandr videl, jak divka zesmutnela. Razem zapomnel, ze chtela darovat perly svetlovlasemu obrovi. Nemohl zustat lhostejny k jejimu hori. Odtrhl se od vystupku a odhodlane vykrocil ke Guttiere.
Olsen se zamracil, ale Guttiere pohledla na Ichtiandra se zvedavym udivem: poznala v nem mladika, ktery tak spesne vybehl z kramku.
„Zda se, ze jste upustila do more perlovy nahrdelnik?“ zeptal se Ichtiandr. „Chcete-li, prinesu vam ho.“
„Ani muj otec, nejlepsi lovec perel, by ho odtud nevylovil,“ namitla divka.
„Pokusim se o to,“ skromne namitl Ichtiandr a k udivu Guttiere a jejiho pruvodce se vrhl oblecen z vysokeho brehu do more a zmizel ve vlnach.
Olsen nevedel, co si ma o tom myslet.
„Kdo je to? Kde se tu vzal?“
Uplynula minuta, druha, ale mladik se nevracel.
„Zahynul,“ zneklidnele rekla Guttiere a divala se do vln.
Ichtiandr nechtel, aby divka vedela, ze muze zit pod vodou. Zaujat hledanim zapomnel na cas a pobyl pod vodou trochu dele, nez muze lovec vydrzet. Kdyz se vynoril na hladinu, rekl s usmevem:
„Mejte strpeni, na dne je mnoho skalnich utesu, spatne se tam hleda. Ale ja ho najdu.“ A znovu se ponoril.
Guttiere byla nejednou pri lovu perel. Prekvapilo ji, ze mladik, ackoliv stravil pod hladinou skoro dve minuty, dychal stejnomerne a nevypadal unavene.
Za dve minuty se Ichtiandrova hlava znovu objevila na hladine. Tvar mu zarila radosti. Zvedl ruku nad hlavou a ukazal nahrdelnik.
„Zachytil se za skalni vystupek,“ rekl docela klidnym hlasem a dychal stejnomerne, jako by vysel z vedlejsi mistnosti. „Kdyby perly spadly do uzlabiny, byl bych musel hledat dele.“ Kvapne vystoupil po balvanech, priblizil se ke Guttiere a podal ji nahrdelnik. Voda mu v proudech stekala po satech, ale on si toho nevsimal. „Vezmete si je.“
„Dekuji,“ rekla Guttiere a divala se na mladika s novym zajmem.
Zavladlo mlceni. Nikdo z nich nevedel co dal. Guttiere se neodhodlala odevzdat Olsenovi nahrdelnik v Ichtiandrove pritomnosti.
„Zda se, ze jste chtela dat nahrdelnik jemu,“ rekl Ichtiandr a ukazal na Olsena. Olsen se zacervenal a Guttiere rekla v rozpacich:
„Ano, ano,“ a podala nahrdelnik Olsenovi, ktery ho mlcky vzal a vlozil do kapsy. Ichtiandr byl spokojen. Z jeho strany to byla mala msta. Obr dostal darkem ztracene perly z divcinych rukou, ale od neho, Ichtiandra. Ichtiandr se uklonil a rychle vykrocil po silnici.
Dlouho se vsak ze sveho uspechu neradoval. Zamestnavaly ho nove myslenky a otazky. Nevyznal se v lidech. Kdo je ten belovlasy obr? Proc mu Guttiere darovala sve perly? O cem spolu mluvili na utesu?
Te noci se opet projizdel s delfinem po vlnach a desil ve tme rybare svymi vykriky.Cely pristi den stravil pod vodou. V brylich, ale bez rukavic lezl po piscitem dnu a hledal perlorodky. Vecer navstivil Krista, ktery ho privital brucivymi vycitkami. Rano jiz obleceny cekal Ichtiandr u skaly, kde se vcera setkal s Guttiere a Olsenem. K veceru pri zapadu slunce se opet objevila Guttiere.
Ichtiandr vysel ze sveho ukrytu a pristoupil k divce. Kdyz ho Guttiere uvidela, kyvla na neho jako na znameho a zeptala se s usmevem: „Chodite za mnou?“
„Ano,“ odpovedel proste Ichtiandr, „od te doby, kdy jsem vas videl poprve.“ A v rozpacich pokracoval: „Dala jste svuj nahrdelnik tomu, tomu. Olsenovi. Ale driv nez jste ho odevzdala, divala jste se na nej s potesenim. Mate rada perly?“ „Ano.“
„Tak si vezmete tady to. ode mne.“ A podal ji perlu.
Guttiere dobre znala cenu perel. Perla, ktera lezela na Ichtiandrove dlani, prevysovala vsechno, co videla a vedela o perlach z otcova vypraveni. Obrovska perla bezvadneho tvaru a nejcistsi bile barvy vazila nejmene dve ste karatu a mela snad cenu nejmene milion zlatych pesos. Guttiere se divala na neobycejnou perlu i na krasneho mladika, ktery stal pred ni. Silny, pruzny, zdravy, ale trochu ostychavy, obleceny ve zmackanych bilych satech, nepodobal se bohatym mladikum z Buenos Aires. A nabizel ji, divce, kterou sotva znal, takovy darek. „Jen si to vezmete,“ opakoval jiz nalehave.
„Ne,“ odpovedela Guttiere a zavrtela hlavou. „Nemohu od vas prijmout takovy cenny dar.“ „To neni vubec cenny dar,“ namitl ohnive Ichtiandr. „Na dne oceanu je tisice takovych perel.“ Guttiere se usmala. Ichtiandr zrozpacitel, zrudl a po chvilce dodal: „Prosim vas.“
„Ne.“
Ichtiandr se zamracil, byl urazen.
„Nechcete-li ji pro sebe,“ nalehal, „vezmete si perlu pro toho. Olsena. Ten neodmitne.“ Guttiere se rozhnevala.
„Nevzal si perly pro sebe,“ odpovedela prisne. „Vy nic nevite.“
„Tedy ne?“
„Ne.“
A tu Ichtiandr hodil perlu daleko do more, mlcky sklonil hlavu, obratil se a sel k silnici. Jeho cin Guttiere omracil. Stala bez hnuti. Hodit do more milionovy majetek jako obycejny kaminek. Mela vycitky svedomi. Proc pohnevala toho zvlastniho mladika? „Pockejte, kam jdete?“
Ale Ichtiandr sel dal s nizko sklopenou hlavou. Guttiere ho dohonila, vzala za ruku a podivala se mu do tvare. Stekaly mu po tvarich slzy. Nikdy driv neplakal, a ted nechapal, proc je vsechno zamlzene a rozplizle, jako by plaval pod vodou bez bryli. „Odpustte, ze jsem vas urazila,“ rekla divka a vzala ho za obe ruce.
ZURITA JE NETRPELIVY
Po teto prihode objevoval se Ichtiandr denne na pobrezi za mestem, oblekal si saty schovane mezi balvany a chodil ke skale, kam prichazela Guttiere. Prochazeli se spolu na pobrezi a zive rozmlouvali. Kdo byl divcin novy pritel? Na to by sama nebyla mohla dat odpoved. Byl inteligentni, vtipny, znal mnoho veci, o kterych Guttiere nic nevedela, a zaroven nechapal tak proste veci, ktere zna kazdy klucina ve meste. Jak tomu rozumet? Ichtiandr o sobe nerad hovoril. Rict pravdu se mu nechtelo. Divka se od neho dovedela pouze, ze je synem lekare, zrejme dosti zamozneho. Vychovaval chlapce daleko od mesta a poskytl mu velmi sverazne a jednostranne vzdelani.
Nekdy sedavali dlouho na brehu. U nohou jim sumel priboj. Hvezdy zarily. Rozhovor se ztisil. Ichtiandr byl stasten. „Musim jit,“ rikala Guttiere.
Ichtiandr vahave vstaval, doprovazel ji k mestu, potom se chvatne vracel, shazoval oblek a plaval domu.
Rano, po snidani, braval s sebou kus bileho chleba a vydaval se do zalivu. Usedal na piscitem dne a krmil
