Kolem nich se mihl nejaky jezdec, ale kdyz videl Guttiere, prudce stocil kone a prijel k mladym lidem. Ichtiandr spatril snedeho, jiz nemladeho cloveka, s hebkymi kniry nakroucenymi vzhuru, s malou spanelkou. Kdesi uz ho videl. Ve meste? Ne. Ano, tam. na brehu.
Jezdec si poklepal bicikem po bote, podezrivave a nepratelsky pohledl na Ichtiandra a podal ruku Guttiere.
Kdyz uchopil jeji ruku, zvedl ji necekane k sedlu, polibil ji zapesti a rozesmal se.
„Uz vas mam!“ pustil ruku Guttiere, ktera se zacala mracit, a pokracoval posmesne a zaroven podrazdene: „Kdo to kdy videl, aby se nevesta v predvecer svatby prochazela s cizim mladencem?“
Guttiere se rozzlobila, ale on ji nepustil k slovu:
„Otec na vas uz davno ceka. Ja prijdu do kramu za hodinu.“ Ichtiandr posledni slova uz neslysel. Pocitil najednou, ze se mu v ocich zatmelo, nejaky chuchvalec se mu valil k hrdlu, dech se zarazil. Nemohl uz dele zustat na vzduchu.
„Tak prece. prece jste mne oklamala.,“ vyslovily jeho zmodrale rty. Chtelo se mu mluvit, vypovedet svou litost anebo se vsechno dovedet, ale bolest v bocich byla jiz nesnesitelna, ztracel temer vedomi. Nakonec se rozbehl k pobrezi a vrhl se z prikre skaly do more. Guttiere vykrikla a zavravorala. Potom se vrhla k Pedrovi Zuritovi. „Rychle. Zachrante ho!“ Ale Zurita se nehybal.
„Nemam ve zvyku branit druhym, aby se utopili, maji-li chut,“ rekl.
Guttiere se rozbehla ke brehu, aby se vrhla do vody. Zurita pobidl kone, dohonil divku, zvedl ji za ramena, posadil na kone a ujizdel po silnici.
„Nemam ve zvyku omezovat druhe, jestlize druzi neomezuji mne. Tak je to nejlepsi! Ale vzpamatujte se prece, Guttiere!“
Guttiere neodpovidala. Omdlela. Teprve pred otcovym kramkem se vzpamatovala.
„Kdo byl ten mladenec?“ zeptal se Pedro.
Guttiere se podivala na Zuritu s neskryvanou zlosti a rekla:
„Pustte mne!“
Zurita se zamracil. To jsou hlouposti, rekl si v duchu. Hrdina jejiho romanu se vrhl do more. Tim lip. Obratil se ke kramku a zvolal: „Otce! Baltazare! Hej!“ Baltazar vybehl.
„Tady mas svou dceru. A podekuj mi. Vdecis mi za jeji zivot; chtela se vrhnout do more za mladikem prijemneho zevnejsku. Uz podruhe jsem zachranil tvoji dceru. A ona se me porad strani. Ale brzy s jeji uminenosti skoncuju.“ Hlasite se rozesmal. „Prijedu za hodinu. Pamatuj na nasi umluvu!“
Baltazar s ponizenou poklonou prevzal od Pedra dceru. Jezdec pobidl kone a odcvalal. Otec s dcerou vesli do kramku. Guttiere vycerpane klesla na zidli a zakryla si tvar rukama.
Baltazar privrel dvere, zacal prechazet po kramku a vzrusene a ohnive cosi vykladal. Ale nikdo ho neposlouchal. Se stejnym uspechem by mohl kazat susenym krabum a morskym jezdikum na policich.
Skocil do vody, premyslela divka a predstavovala si Ichtiandrovu tvar. Chudak! Napred Olsen, potom to osklive setkani se Zuritou. Jak se mohl odvazit nazvat mne svou nevestou. Ted je po vsem.
Guttiere plakala. Bylo ji lito Ichtiandra. Byl tak prosty, ostychavy — cozpak se s nim mohou rovnat prazdni a naduti mladenci z Buenos Aires?
Co si mam ted pocit, uvazovala. Mam skocit do more jako Ichtiandr? Mam se zabit?
A Baltazar vykladal dal: „Rozumis, Guttiere? To je prece uplny krach. Vsechno, co vidis v nasem kramku, je Zurituv majetek. Mne z toho nepatri ani desetina. Vsechny perly nam dava Zurita do komise. A kdyz ho jeste jednou odmitnes, vezme si vsechno sve zbozi a nebude uz se mnou pracovat. Tak bud prece rozumna a slituj se nad svym starym otcem.“ „Jen dokonci: A provdej se za neho. Ne,“ ostre odpovedela Guttiere. „Zatracene!“ vykrikl zurive Baltazar. „Kdyz je to tak, pak uz. uz. ne, pak si to s tebou vyridi Zurita sam!“ Stary Indian odesel do laboratore a hlucne za sebou praskl dvermi.
BOJ S CHOBOTNICEMI
Kdyz se Ichtiandr vrhl do more, zapomnel na chvili na sve nezdary na zemi. Po horkem a suchem vzduchu ho chladna voda uklidnila a osvezila. Bodava bolest ustala. Dychal zhluboka a stejnomerne. Potreboval naprosty klid a snazil se nemyslet na to, co se stalo na zemi. Mel chut se necim zabyvat, pohybovat se. Do ceho se ma pustit? Za temnych noci se rad vrhal z vysoke skaly do vody tak, aby se razem dostal ke dnu. Ale ted bylo poledne a na mori se mihala cerna dna rybarskych lodek. Vim, co udelam. Uklidim si jeskyni, pomyslel si Ichtiandr.
Pod prikrou skalou v zalivu byla jeskyne s velkym obloukovym vchodem, z ktereho byla prekrasna vyhlidka na morskou hladinu povlovne se svazujici do hlubin more. Ichtiandr si tuto jeskyni uz davno oblibil. Ale nez se v ni usadi, musi vystehovat stare obyvatele jeskyne, pocetne rodiny chobotnic.
Ichtiandr si nasadil bryle, ozbrojil se dlouhym, ponekud zahnutym nozem a smele plaval k jeskyni. Vejit do jeskyne bylo nebezpecne, a proto se rozhodl vylakat nepritele ven. Davno si jiz vsiml, ze u potopeneho skuneru lezi dlouha harpuna. Chopil se ji a zacal s ni mavat pred vchodem do jeskyne. Chobotnice znepokojene vpadem neznameho se daly do pohybu. Pri krajich jeskyne se objevila dlouha svijejici se chapadla. Opatrne se blizila k harpune. Ichtiandr pokazde trhl harpunou driv, nez ji chapadla chobotnic zachytila. Tato hra trvala nekolik minut. U kraje jeskyne se jiz jezily desitky chapadel jako vlasy Meduzy Gorgony. Nakonec stara obrovska chobotnice ztratila trpelivost a rozhodla se, ze se s drzym vetrelcem vyporada. Vylezla z rozsedliny a vyhruzne pohybovala chapadly. Pomalu plavala k nepriteli a menila barvu, aby Ichtiandra zastrasila. Ichtiandr odplaval stranou, zahodil harpunu a pripravil se k boji. Vedel, jak tezko clovek se svyma dvema rukama zapoli s nepritelem, ktery ma osm dlouhych nohou. Nez uriznes chobotnici jednu nohu, uz se ti kolem ruky ovine sedm dalsich a zkrouti ti ji.
Mladik se snazil namirit nuz tak, aby chobotnici bodl do tela. Kdyz se obluda natolik priblizila, ze se ho konci chapadel dotykala, vrhl se nahle kupredu primo do klubka zmitajicich se chapadel, k hlave chobotnice.
Tento necekany pohyb ji vzdycky zmate. Trvalo nejmene ctyri vteriny, nez zivocich dokazal srovnat konce chapadel a ovinout jimi nepritele. Ale to jiz Ichtiandr rychlym a presnym zasahem rozsekl chobotnici telo, probodl ji srdce a pretal pohybove nervy. A obrovska chapadla, ktera se uz ovijela kolem neho, nahle bez vlady odpadla a ochable klesala dolu. Jedna je vyrizena!
Ichtiandr se znova chopil harpuny. Tentokrat proti nemu vyrazily dve chobotnice najednou. Jedna plavala primo proti nemu a druha se ho snazila napadnout obchvatem zezadu. Vypadalo to nebezpecne.
Ichtiandr se odvazne vrhl na chobotnici, kterou mel pred sebou, ale nez ji mohl zabit, ovinula se mu druha zezadu kolem krku. Mladik rychle odrizl jeji nohu, utal ji nozem primo u sveho hrdla. Potom se k ni obratil tvari a usekl ji chapadla. Zmrzacena chobotnice se pomalu zakolebala a klesala ke dnu. Potom se Ichtiandr vyporadal i s tou, co ho napadla zpredu. Tri, pocital.
Ted vsak musel na chvili ustat v boji. Z jeskyne vyplul cely sik chobotnic, ktere mohly nepritele najit hmatem, zatim co Ichtiandr na ne nevidel. Odplaval dal od mista boje, tam kde voda byla cista, a skolil chobotnici, jez se vynorila z krvaveho mracna. Boj trval s prestavkami nekolik hodin.
Kdyz byla konecne zdolana i posledni chobotnice a voda se vycistila, uvidel Ichtiandr, ze na dne lezi mrtva tela a zmitaji se urezana chapadla. Vstoupil do jeskyne. Bylo tu jeste nekolik malych chobotnic, velkych jako pest, s chapadly jako prst. Ichtiandr je chtel zprvu zabit, ale najednou mu jich bylo lito. Mel bych si je zkusit ochocit. Nebylo by to spatne, mit takove hlidace.
Kdyz vycistil jeskyni od velikych chobotnic, rozhodl se Ichtiandr, ze si svuj podmorsky pribytek pekne zaridi. Pritahl z domova stul na zeleznych nozkach s mramorovou deskou a dve cinske vazy. Stul umistil uprostred jeskyne, na nej postavil vazy, nasypal do nich hlinu a vlozil tam morske kvetiny. Hlina vymyvana vodou nejakou dobu virila nad vazami jako dym, ale pak se voda vycistila. Kvetiny kolebane lehkym vlnenim se tise pohybovaly jako ve vetru. U steny jeskyne byl vystupek podobny prirozene kamenne lavicce. Novy hospodar s potesenim ulehl na teto lavici. Prestoze byla kamenna, telo ji ve vode temer necitilo. Byl to podivny podmorsky pokoj s cinskymi vazami na stole. Mnoho zvedavych ryb se prislo podivat na nevidany pribytek. Brouzdaly mezi nozkami stolu, priplouvaly ke kvetum ve vazach, jako by k nim cichaly, mihaly se Ichtiandrovi oprenemu o ruku pod hlavou. Mramorovy hlavac nahledl do jeskyne, zamaval ocasem a odplaval. Po bilem pisku se priplazil veliky krab, zvedl a spustil klepeto, jako by vital hospodare, a usadil se pod stolem. Ichtiandr se radoval ze sveho napadu. Cim bych mel jeste okraslit sve sidlo? uvazoval. Zasadim pred vchodem nejkrasnejsi morske kvetiny, podlahu posypu perlami a u sten ji oblozim lasturami. Kdyby tak videla muj podmorsky pokoj Guttiere. Ale ona me klame. A mozna ze me
