„Ale proc si tak rychle vzala jineho? Ona prece. Vzdyt jsem ji zachranil zivot. Ano, ano! Uz davno se mi zdalo, ze je podobna divce, ktera se topila v oceanu. Vynesl jsem ji na breh a schoval se za skaliskem. Potom prisel ten snedy muz, toho jsem hned poznal, a namluvil ji, ze on ji zachranil.“
„Guttiere mi o tom vypravela,“ rekl Olsen. „Stejne nevedela, kdo ji vlastne zachranil, zda to byl Zurita, nebo ta zvlastni bytost, kterou letmo zahledla, kdyz se probirala z mdloby. Proc jste ji nerekl, ze jste ji zachranil?“
„Bylo mi trapne o tom mluvit. A take jsem si nebyl uplne jist, ze jsem zachranil prave Guttiere, dokud jsem neuvidel Zuritu. Ale jak mohla svolit k tomu snatku?“ „Sam nechapu, jak se to mohlo stat,“ rekl Olsen pomalu. „Povezte mi vsechno, co vite,“ pozadal ho Ichtiandr.
„Pracuju v tovarne na knofliky jako prejimac lastur. Tam jsem se s Guttiere seznamil. Nosila k nam lastury, otec ji posilal, kdyz nemel cas. Seznamili jsme se a spratelili. Nekdy jsme se schazeli v pristavu a chodili na prochazku po pobrezi. Vypravela mi o svem trapeni, ze se o ni uchazi bohaty Spanel.“ „To byl on. Zurita?“
„Ano. Zurita. Otec Guttiere, Indian Baltazar, velmi pral tomu snatku a vsemozne dceru premlouval, aby takoveho zavidenihodneho zenicha neodmitla.“
„Co je na nem k zavideni? Je stary, odporny, osklive pachne,“ nemohl se zdrzet Ichtiandr. „Pro Baltazara byl Zurita skvely zet. Tim spis, ze Zuritovi dluzil hodne penez. Zurita mohl Baltazara znicit, kdyby si ho Guttiere nebyla vzala. Predstavte si, jaky mela zivot. Z jedne strany se ji doterne vnucoval zenich a z druhe — vecne vycitky, domlouvani, otcovy vyhruzky.“
„Ale proc Guttiere Zuritu nevyhnala? Proc vy, takovy veliky a silny, jste ho nezabil?“ Olsen se udivene usmal. Ichtiandr neni zrejme hloupy, ale presto dava takove otazky. „Neni to tak jednoduche, jak se vam zda,“ odpovedel. „Zuritu a Baltazara by chranil zakon, policie, soud.“ Ichtiandr to stale nechapal. „Zkratka to neslo.“ „Tak proc tedy neutekla?“
„To uz bylo snadnejsi. Vsak se taky rozhodla utect od otce a ja ji slibil svou pomoc. Davno jsem se chystal odjet z Buenos Aires do Severni Ameriky a nabidl jsem Guttiere, aby jela se mnou.“
„Chtel jste si ji vzit? zeptal se Ichtiandr.
„Vy jste ale,“ pousmal se opet Olsen. „Rekl jsem vam prece, ze jsme byli pratele. Co se z toho mohlo vyvinout, tezko rict.“ „Proc jste neodjeli?“
„Protoze jsme nemeli dost penez na cestu.“ „Cozpak je cesta na Horroksu tak draha?“
„Na Horroksu? Na Horroksu mohou cestovat jen milionari. Copak jste, Ichtiandre, spadl z mesice?“
Ichtiandr zrozpacitel, zacervenal se a uminil si, ze uz nesmi davat takove otazky, ktere by Olsenovi prozradily, ze se nevyzna v nejprostsich vecech.
„Nemeli jsme penize ani na cestu v podpalubi. A po prijezdu na misto nas prece take cekaly vydaje. Prace nelezi na ulici.“
Ichtiandr se zase chtel neco zeptat, ale ovladl se.
„A tehdy se Guttiere rozhodla, ze proda svuj perlovy nahrdelnik.“
„Kdybych to byl vedel!“ zvolal Ichtiandr, kdyz si vzpomnel na sve podmorske poklady.
„Co?“
„Nic, jen tak. Pokracujte, Olsene.“ „Byli jsme uz pripraveni k uteku.“
„A co ja? Jak to? Prominte. Ona tedy chtela opustit i me?“
„Vsechno to zacalo, kdyz jste se jeste neznali. A potom, pokud vim, vam to chtela rict. Mozna ze vam chtela navrhnout, abyste jel s ni. Konecne vam mohla napsat i z cesty, kdyby se ji nebylo podarilo promluvit s vami o uteku.“
„Ale proc s vami, a ne se mnou? S vami se radila, s vami se chystala k uteku!“ „Zname se dele nez rok a vas.“ „Mluvte, mluvte, nevsimejte si mych slov.“
„Tak tedy. Vsechno bylo pripraveno,“ pokracoval Olsen. „Ale pak jste se vrhl do more pred ocima Guttiere a Zurita ji nahodou videl ve vasi spolecnosti. Brzy rano, predtim nez jsem sel do zavodu, zasel jsem za Guttiere. Delaval jsem to casto i driv. Baltazar se ke mne choval dost vlidne. Snad se bal mych pesti nebo snad ve mne videl druheho zenicha, kdyby Zuritu omrzela Guttierina uminenost. Proste Baltazar nebranil nasim stykum, jen nas zadal, abychom spolu nechodili Zuritovi na oci. Stary Indian nemel ovsem tuseni o nasich planech. Toho rana jsem chtel Guttiere oznamit, ze jsem koupil listky na parnik a ze do deseti vecer musi byt pripravena. Privital me Baltazar, byl velmi rozcileny. „Guttiere neni doma. Ona. tu vubec neni,“ rekl mi. „Pred pul hodinou prijel pred nas dum Zurita v zbrusu novem lesklem automobilu. Automobil je v nasi ulici vzacnost, a tady zastavil rovnou pred domem. Vybehli jsme s Guttiere na ulici. Zurita uz stal venku vedle otevrenych dvirek a nabidl Guttiere, ze ji sveze na trziste a zpatky. Vedel, ze Guttiere tou dobou chodiva nakupovat. Guttiere si prohlizela leskly vuz. Jiste chapete, jake je to lakadlo pro mladou divku. Ale Guttiere je chytra a neduveriva. Zdvorile odmitla. „Videl jste uz nekdy tak uminene devce!“ zlostne vykrikl Baltazar, ale vzapeti se rozesmal. Jenze Zurita neztratil hlavu. „Vidim, ze se ostychate,“ rekl, „dovolte, pomuzu vam.“ Chytil ji a posadil do vozu. Guttiere zvolala jeste: Otce! a uz se po nich jen zaprasilo. Myslim, ze se uz nevrati. Zurita ji odvezl k sobe, skoncil sve vypraveni Baltazar, a bylo videt, ze je velmi spokojen tim, co se stalo. „Pred ocima vam unesou dceru, a vy o tom vypravite tak klidne, div ne s radosti!“ rekl jsem pobourene Baltazarovi.
,Proc bych se strachoval?“ divil se Baltazar. „Kdyby slo o nekoho jineho, prosim, ale Zurita je muj stary znamy. Kdyz on, takova drzgresle, nelitoval penez na auto, znamena to, ze je do Guttiere cely pryc. Odvezl ji a ozeni se s ni. A ona at si z toho vezme pouceni a nestavi si hlavu. Bohati napadnici nerostou jako vrby u cesty. Narikat nema proc. Zurita ma haciendu Dolores pobliz mesta Parany. Zije tam jeho matka. Jiste tam odvezl i moji Guttiere.'“ „A vy jste Baltazara nezabil?“ zeptal se Ichtiandr.
„Podle vas by se clovek musel vecne s nekym rvat,“ odpovedel Olsen. „Priznavam, ze jsem mel chut Baltazarovi natlouct. Ale pak jsem si rekl, ze bych tim celou vec jeste vic pokazil. Predpokladal jsem, ze jeste neni vsechno ztraceno. Nebudu vam vysvetlovat podrobnosti. Uz jsem vam rekl, podarilo se mi mluvit s Guttiere.“ „V haciende Dolores?“ „Ano.“
„A vy jste toho nicemu Zuritu nezabil a neosvobodil Guttiere?“ „Uz zase! Kdo by do vas rekl, ze jste tak krveziznivy?“
„Nejsem krveziznivy,“ vykrikl se slzami v ocich Ichtiandr. „Ale je to prece hanebnost!“ Olsenovi se Ichtiandra zzelelo.
„Mate pravdu,“ rekl. „Zurita a Baltazar jsou darebaci, zasluhuji hnev a opovrzeni. Patril by jim vyprask. Ale zivot je mnohem slozitejsi, nez si myslite. Guttiere sama odmitla utect od Zurity.“
„Sama?“ zeptal se Ichtiandr neduverive.
„Ano, sama.“
„Proc?“
„Predne je presvedcena, ze jste si vzal zivot, ze jste se kvuli ni utopil. Vase smrt ji moc trapi. Zrejme vas chudinka velmi milovala. „Ted je se mnou konec, Olsene,“ rekla mi. „Ted uz nic nechci. Vsechno je mi jedno. Kdyz nas knez, ktereho Zurita pozval, oddaval, vubec jsem to nevnimala. — Nic se nedeje bez vule bozi, rekl knez, kdyz mi navlekal na prst snubni prsten. Co buh spoji, clovek nerozlucuj. Budu se Zuritou nestastna, ale bojim se uvalit na sebe bozi hnev, a proto ho neopustim.'“
„Ale vzdyt to jsou hlouposti! Jaky buh? Otec rika, ze buh je pohadka pro male deti!“ zvolal ohnive Ichtiandr. „Copak jste ji nemohl o tom presvedcit?“
„Guttiere bohuzel te pohadce veri. Misionari z ni dokazali udelat fanatickou katolicku. Davno jsem se o to snazil, ale nepodarilo se mi otevrit ji oci. Dokonce vyhrozovala, ze budu-li s ni mluvit o cirkvi a bohu, prestane se se mnou pratelit. Musel jsem cekat. A v haciende jsem nemel cas dlouho ji o necem presvedcovat. Podarilo se mi promluvit s ni jen nekolik slov. Poslyste, co jeste rekla. Kdyz bylo po svatebnim obradu, zvolal Zurita se smichem: „Tak jedna vec by byla hotova. Ptacka jsme chytili a posadili do klece, ted nam zbyva jeste chytit rybicku!“ Vysvetlil Guttiere a ona mne, o jakou rybku jde. Zurita jede do Buenos Aires, aby chytil morskeho dabla, a pak bude z Guttiere milionarka. Nejste to snad vy? Muzete bez uhony pobyvat pod vodou, strasite lovce perel.“
Opatrnost branila Ichtiandrovi, aby Olsenovi prozradil sve tajemstvi. Stejne by mu nemohl vsechno vysvetlit. A tak neodpovidaje na otazku zeptal se sam: „K cemu potrebuje Zurita morskeho dabla?“
„Chce ho donutit, aby mu lovil perly. A jestlize jste morsky dabel, mejte se na pozoru!“ „Dekuju za vystrahu,“ rekl Ichtiandr.
Netusil, ze jeho kousky zna cele pobrezi, ze se o nem mnoho psalo v novinach a casopisech.
„Ja za to nemuzu,“ rekl najednou Ichtiandr, „ale musim ji videt. Musim s ni aspon jeste jednou v zivote promluvit. Mesto Parana? Ano, vim. Cesta tam vede vzhuru po rece Parane.
Ale jak se z Parany dostanu do haciendy Dolores?“
