Ichtiandr sklonil hlavu a vlekl se dal. Jeste dobre, ze nemusel jit zpatky. Nevedel, co si o tom myslet. Netusil, ze minulou noc byla v sousedni farme spachana loupezna vrazda a policie ted patra po zlocincich. Take mu nenapadlo, ze ve svych zmackanych satech vypada podezrele. Jeho neurcita odpoved o cili cesty nadobro zpecetila jeho osud.
Cetnik Ichtiandra zatkl a ted ho vedl do nejblizsi osady, aby ho odtud poslal do Parany do vezeni.
Ichtiandr pochopil pouze to, ze jeho svoboda je omezena a ze v jeho ceste nastalo mrzute zdrzeni. Rozhodl se, ze pri prvni prilezitosti musi stuj co stuj ziskat svobodu. Tlusty cetnik si z radosti nad svym uspechem zapalil dlouhy doutnik. Sel za Ichtiandrem a poustel na neho kotouce koure. Ichtiandr se dusil.
„Nemohl byste prestat poustet kour, spatne se mi dycha,“ rekl obracen ke svemu pruvodci. „Co-o? Ze nemam kourit? Chachacha!“ Cetnik se zasmal a jeho tvar byla sama vraska. „Tys mi nejaka citlivka!“ vyfoukl jinochovi do tvare kotouc dymu a krikl: „Plav!“ Ichtiandr poslechl.
Konecne uvidel rybnik preklenuty uzkym mostem a bezdecne zrychlil krok. „Nespechej tak k te sve Dolores!“ krikl tloustik.
Vysli na most. Uprostred mostu se Ichtiandr najednou preklonil pres zabradli a vrhl se do vody.
Takovy skutek od cloveka se spoutanyma rukama cetnik vubec necekal. A Ichtiandr zase necekal to, co tloustik udelal v nasledujicim okamziku. Cetnik se vrhl do vody za Ichtiandrem, bal se, aby zlocinec neutonul. Chtel ho privest ziveho; zatceny, jenz utonul s pouty na rukou, by mu mohl zpusobit velke neprijemnosti. Cetnik nasledoval Ichtiandra tak rychle, ze ho stacil chytit za vlasy a ted ho pevne drzel. Ichtiandr se odhodlal obetovat vlasy a stahl cetnika ke dnu. Brzy ucitil, ze tloustikovo sevreni povolilo, ze pustil jeho vlasy. Ichtiandr odplaval nekolik metru stranou a vyhledl z vody, aby se podival, je-li uz cetnik z vody venku. Ten se prave placal po hladine, a kdyz uvidel Ichtiandrovu hlavu, vykrikl:
„Utopis se, mizero, plav ke mne!“
Vida, to je napad, pomyslel si Ichtiandr a najednou se dal do kriku:
„Pomoc! Topim se!“ a spustil se ke dnu.
Z vody pozoroval cetnika, jak se potapi a hleda ho. Nakonec tloustik zrejme ztratil nadeji na uspech a plaval ke brehu.
Ted odejde, pomyslil si Ichtiandr. Ale cetnik neodesel. Rozhodl se, ze setrva u mrtvoly, dokud se nedostavi vysetrujici organy. To, ze utopenec lezel na dne rybnika, na veci nic nemenilo.
V tu chvili projizdel po moste vesnican na mezku nalozenem pytli. Cetnik prikazal vesnicanovi, aby shodil pytle a zajel na nejblizsi cetnickou stanici s dopisem. Vec se pro Ichtiandra nepekne zamotavala. Krom toho byly v rybniku pijavky. Vpijely se Ich-tiandrovi do tela a on je nestacil odtrhavat. Musel to delat opatrne, aby nezceril stojatou vodu a nevzbudil tim straznikovu pozornost.
Vesnican se za pul hodiny vratil, ukazal na silnici, nalozil sve pytle na mezka a spesne odjel. Asi za pet minut prisli ke brehu rybnika tri cetnici. Dva z nich nesli na hlave lehkou lodku a treti bidlo s hakem a veslo.
Spustili lodku na vodu a zacali patrat po utopenci. Ichtiandr se patrani nebal. Pro neho to byla temer hra. Prechazel jen z mista na misto. Peclive prohledali bidlem cele dno rybnika kolem mostu, ale utopence nenasli. Cetnik, ktery Ichtiandra zatkl, s udivem rozhodil ruce. Ichtiandrovi to dokonce pusobilo zabavu. Ale brzo se mu udelalo spatne. Cetnici zvirili bidlem na dne rybnika hromady bahna. Voda se zkalila.
Ichtiandr nevidel uz ani na vzdalenost vztazene ruky a to zacinalo byt nebezpecne. Ale hlavne se mu spatne dychalo zabrami ve vode chude na kyslik. A jeste k tomu ty hromady bahna. Zacal se dusit a citil v zabrach stale silnejsi paleni. Uz to nemohl vydrzet. Bezdecne zastenal a z ust mu vyletelo nekolik bublinek. Co ted? Musi vyjit z vody, jine vychodisko neni. Stuj co stuj musi z vody ven. Jiste ho hned chyti, mozna i spraskaji a posadi do vezeni. Ale to uz je jedno. Tapave se potacel k melcine a zvedl hlavu nad vodu.
„A-a-a!“ vykrikl cetnik nesvym hlasem a vrhl se pres okraj lodky do vody, aby se co nejrychleji dostal na breh.
„Panenko Maria! O-o,“ vykrikl druhy a padl na dno clunu.
Dva cetnici, kteri byli na brehu, se septem modlili. Bledi, tresouci se strachem, schovavali se jeden za druheho.
Ichtiandr nic takoveho necekal a zprvu nechapal pricinu jejich leknuti. Potom si vzpomnel, ze Spanele jsou velmi zbozni a povercivi. Cetnici si asi mysleli, ze vidi pred sebou hosta z onoho sveta. Ichtiandr se rozhodl, ze je jeste vic postrasi; vycenil zuby, vyvalil oci a desne zavyl, kraceje pomalu ke brehu. Vysel na silnici schvalne hodne pomalu a odmerenym krokem se vzdaloval.
Ani jeden z cetniku se nepohnul, aby Ichtiandra zadrzel. Poverciva hruza a strach z prizraku jim branily konat sluzebni povinnost.
TOHLE JE MORSKY DABEL
Matka Pedra Zurity byla tlusta starena s nosem jako zobak a s napadne velkym podbradkem. Husty knir dodaval jeji tvari zvlastni, neprijemny vyraz. Pro tuto ozdobu, u zen vzacnou, ji prezdivali v celem okoli vousata Dolores.
Kdyz si jeji syn privedl na haciendu mladou zenu, starena si Guttiere bez okolku zevrubne prohledla. Predevsim hledala vzdycky na lidech chyby. Divcina krasa ji omracila, ale starena to nedala najevo. Takova uz byla vousata Dolores; chvilku v kuchyni o samote premyslela a dosla k nazoru, ze divcina krasa je vlastne nedostatek.
Kdyz zustala se synem o samote, nespokojene vrtela hlavou a povidala:
„Je hezka! Dokonce az moc hezka!“ a dodala s povzdechem: „S takovou krasavici budes mit velke trapeni. Ano. Radej sis mel vzit Spanelku.“ Po chvilce pak pokracovala: „A je to hrdopyska. Ruce ma hebke, jemne, asi neni zvykla pracovat.“
„Vsak ji zkrotime,“ odpovedel Zurita a pohrouzil se do domacich uctu.
Dolores zivla, a aby syna nevyrusovala, vysla do zahrady nadychat se vecerniho chladku. Rada snila pri mesicku.
Mimozy vydechovaly v zahrade prijemnou vuni. Bile lilie se trpytily v mesicnim svetle. Listi vavrinu a fikusu lehounce sevelilo.
Dolores usedla na lavicku mezi myrtami a oddala se svemu sneni: prikoupi tamhleten sousedni pozemek, bude pestovat jemnovlnne ovce, postavi novy dum. „Cert aby vas vzal!“ zlostne vykrikla starena a pleskla se po tvari. „Tihle moskyti nenechaji cloveka chvilku posedet.“
Obloha se nepozorovane zatahla mraky a cela zahrada se pohrizila do soumraku. Na obzoru vyvstal vyrazny svetle modry pruh, odraz svetel mesta Parany.
Vtom Dolores spatrila nad nizkou kamennou zidkou lidskou hlavu. Kdosi zvedl ruce spoutane okovy a opatrne preskocil zed.
Starena se polekala. Do zahrady vlezl trestanec, usoudila. Chtela vykriknout, ale nemohla, pokusila se vstat a utikat, ale nohy ji vypovedely sluzbu. Sedela na lavicce a pozorovala neznameho.
Muz v poutech se opatrne kradl mezi keri, priblizil se k domu a nahlizel do oken.
A najednou — jiste se nepreslechla — trestanec tise zavolal:
„Guttiere!“
Podivejme, krasotinku! Ta ma znamosti! Nakonec me jeste zabije i se synem, vyloupi haciendu a utece s trestancem, uvazovala Dolores.
Starena pocitila nahle prudkou nenavist k snase i horkou skodolibost. To ji dodalo sily. Vyskocila a pospisila do domu.
„Rychle!“ rekla septem synovi. „Do sadu vlezl trestanec. Volal Guttiere.“
Pedro vybehl s takovym spechem, jako by mu horela strecha nad hlavou, zvedl lopatu, ktera lezela na pesince, a utikal kolem domu.
U zdi stal neznamy ve spinavych, zmackanych satech se spoutanyma rukama a dival se do okna.
„Proklate!“ zabrucel Zurita a lopatou uhodil mladika do hlavy. Mladenec se beze slova svezl k zemi. „Mrtev,“ rekl tise Zurita.
„Mrtev,“ potvrdila Dolores, ktera stala za nim, takovym tonem, jako by syn zaslapl jedovateho stira.
Zurita se tazave podival na matku. „Kam s nim?“
