„Muj delfin.“
To snad neni pravda, pomyslel si Zurita. Kdyby to ale pravda byla, a on, zda se nelze, prekonalo by to i me nejsmelejsi sny. Budu fantasticky bohaty. Rotschildove a Rockefellerove budou proti me chudaci. A mladenecek vypada verohodne. Nemel bych ho snad prece pustit na cestne slovo?
Jenze Zurita byl obchodnik. Zvykl si neverit nikomu. Zacal uvazovat, jak nejsnaz by se zmocnil Ichtiandrova pokladu. Kdyby Ichtiandra pozadala Guttiere, jiste by nevahal prinest poklad.
„Mozna ze te pustim,“ rekl Zurita, „ale nejakou dobu u me budes muset zustat. Ano. Mam k tomu sve duvody. Myslim, ze toho sam nebudes litovat. A zatimco budes mym trebas nedobrovolnym hostem, chci ti poskytnout veskere pohodli. Myslim, ze te radeji misto do nadrze, ktera by me prisla prilis draho, dam do velike zelezne klece. Ochrani te pred zraloky a budu te v ni spoustet do vody.“
„Ano, ale ja musim byt obcas i na vzduchu.“
„Dobra, obcas te tedy vytahneme. Bude to lacinejsi nez vhanet vodu do nadrze. Zkratka zaridim vsecko tak, abys byl spokojeny.“
Zurita mel skvelou naladu. Stala se neslychana vec: porucil, aby namornikum vydali ke snidani po sklenici koralky. Ichtiandra zavedli znovu do podpalubi, nebot nadrz jeste nebyla hotova. Zurita ne bez pohnuti otevrel dvere kapitanske kajuty a jiz ve dverich ukazal Guttiere klobouk plny perel.
„Nezapominam na sve sliby,“ zacal s usmevem, „zena ma rada perly, ma rada darky. Abychom ziskali mnoho perel, musime mit dobreho lovce. A proto jsem se zmocnil Ichtiandra. Podivej se, tohle nalovil dnes rano.“
Guttiere letmo pohledla na perly. S velkou namahou potlacila udiveny vykrik. Zuritovi to vsak neuslo a spokojene se rozesmal.
„Budes nejbohatsi zenou Argentiny a snad i cele Ameriky. Nic ti nebude chybet. Vystavim ti takovy palac, ze ti ho budou zavidet kralove. A ted jako zavdavek prijmi ode mne polovinu techto perel.“
„Ne! Nechci ani jednu z techto perel ziskanych zlocinnym zpusobem,“ ostre odpovedela Guttiere. „A prosim, abyste mne nechal na pokoji.“ Zurita byl zmaten a rozladen; takove prijeti necekal.
„Jeste sluvko. Nechtela byste,“ vzhledem k vyznamu chvile presel k vykani, „abych Ichtiandra propustil?“
Guttiere na neho pohledla s neduverou, jako by se snazila uhodnout, jakou novou lest zamysli. „A co dal?“ zeptala se chladne.
„Ichtiandruv osud lezi ve vasich nikach. Staci, prikazete-li mu, aby prinesl na Meduzu perly, ktere ma schovany kdesi pod vodou, a dam morskemu dablovi naprostou volnost.“ „Dobre si zapamatujte, co vam ted reknu. Neverim vam ani slovo. Dostanete perly a Ichtiandra zas privazete na retez. Je to tak jiste, jako ze jsem zenou nejvetsiho lhare a zradce. Dobre si to zapamatujte a uz nikdy se nesnazte zatahnout me do svych spinavych pletek. Jeste jednou prosim, nechte me na pokoji.“
Nemeli si jiz co rict a Zurita vysel z kajuty. Ve sve kajute presypal perly do vacku, opatrne je uschoval do truhly, zamkl ji a vysel na palubu. Rozmiska se zenou ho prilis netrapila. Uz se videl bohaty, obklopeny poctami.
Vystoupil na kapitansky mustek a zapalil si doutnik. Myslenky na budouci bohatstvi ho prijemne vzrusovaly. Vzdycky bdely a ostrazity, tentokrat si nevsiml, ze namornici seskupeni v hlouccich se o cemsi tise domlouvaji.
OPUSTENA MEDUZA
Zurita stal u zabradli proti celnimu stozaru. Na lodivodovo znameni se na neho naraz vrhlo nekolik namorniku. Nebyli ozbrojeni, ale bylo jich mnoho. Avsak ukazalo se, ze se Zurita neda jen tak lehko. Dva namornici se povesili na Zuritu zezadu. Vydral se z hloucku, odbehl nekolik kroku a celou vahou se oprel dozadu, na okraj clunu.
Namornici se zastenanim pustili svou obet a padli na palubu. Zurita se vzprimil a zacal se pestmi branit proti novym utokum. Revolver mel u sebe vzdycky, ale utok byl tak nenadaly, ze nestacil zbran vytrhnout z pouzdra. Pomalu couval k celnimu stozaru a nahle se s lehkosti opice zacal splhat po tahlech.
Namornik ho chytil za nohu, ale Zurita ho volnou nohou kopl do hlavy a omraceny utocnik se svalil na palubu. Zurita se vysplhal az do strazniho kose a tam se s pustymi nadavkami usadil. Pripadal si v pomernem bezpeci. Vytrhl revolver a zvolal: „Prvnimu, kdo se opovazi sem ke mne, rozbiju hlavu!“ Namornici dole hluceli a rokovali, jak by si meli pocinat dal.
„V kapitanove kajute jsou pusky!“ volal lodivod, snaze se vsechny prekricet. „Pojdte, vypacime dvere!“
Nekolik namorniku zamirilo ke schudkum.
To je konec, rekl si v duchu Zurita, ted me zastreli!
Zahledel se na more, jako by tam hledal nenadalou spasu. Bal se uverit svym ocim, nebot spatril, ze se k Meduze, brazdic hladinu oceanu, zavratnou rychlosti blizi ponorka. „Pomoc! Rychle! Chteji me zabit!“ vykrikl Zurita ze vsech sil.
Na ponorce si ho zrejme povsimli. S nezmenenou rychlosti se lod hnala primo k Meduze. Z lodniho otvoru uz lezli na palubu ozbrojeni namornici. Kdyz vyskakali na palubu, nerozhodne se zastavili. K Meduze se blizila ozbrojena ponorka, pravdepodobne s vojenskou posadkou. Pred temito nevitanymi svedky nemohou prece Zuritu zabit. Zurita triumfoval. Ale netrvalo to dlouho. Na mustku stal Baltazar a Kristo a vedle nich vysoky muz s dravcim nosem a orlim zrakem. Hlasite volal na Zuritu: „Pedro Zurito! Okamzite nam vydejte Ichtiandra! Mate pet minut na rozmyslenou, pak poslu vas skuner ke dnu.“
Zradci! pomyslel si Zurita a nenavistne hledel na Krista a Baltazara. Ale radeji ztratim Ichtiandrovu hlavu nez vlastni.
„Hned ho privedu,“ rekl Zurita a slezal po tahlech.
Namornici uz pochopili, ze musi pomyslet na svou zachranu. Rychle spousteli cluny, skakali do vody a plavali ke brehu. Vsichni mysleli pouze na sebe.
Zurita sebehl po schudkach do sve kabiny, chvatne vyndal vacek s perlami, schoval ho za kosili, vzal remeny a satek. V pristi chvili otevrel dvere kajuty, kde byla Guttiere, vzal ji do naruce a vynesl na palubu.
„Ichtiandrovi neni docela dobre. Najdete ho v kajute,“ rekl Zurita a pevne drzel Guttiere. Odbehl k zabradli, posadil ji do clunu, spustil clun na vodu a naskocil do neho. Ponorka nemohla jiz clun pronasledovat, bylo tu prilis melko. Ale Guttiere zahledla na palube ponorky Baltazara.
„Otce, zachran Ichtiandra! Je v.“ Ale nez mohla domluvit, zacpal ji Zurita usta kapesnikem a rychle ji svazal ruce remenem.
„Pustte tu zenu!“ zvolal Salvator, kdyz videl toto krute pocinani.
„Je to ma zena a nikdo nema pravo michat se do mych veci!“ zvolal v odpoved Zurita a usilovne vesloval.
„Nikdo nema pravo takhle zachazet se zenou!“ zlostne krikl Salvator. „Zastavte, nebo budu strilet!“
Ale Zurita vesloval dal.
Salvator vystrelil z revolveru. Strela se zaryla do okraje clunu. Zurita zvedl Guttiere pred sebe jako ochranny stit a zvolal: „Pokracujte!“ Guttiere se mu zmitala v rukou.
„Podareny nicema,“ poznamenal Salvator a spustil ruku s revolverem.
Baltazar seskocil z mustku ponorky a rychle plaval, aby dohonil clun. Zurita vsak uz byl u brehu. Nalehl na vesla a vzapeti vlna vynesla lodku na piscity breh. Pedro chytil Guttiere a skryl se za pobreznimi balvany. Kdyz Baltazar videl, ze Zuritu nedohoni, odplaval ke skuneru a vysplhal se po kotevnim retezu na palubu. Sestoupil po schudkach a hledal Ichtiandra.
Prosel celou lod az do podpalubi. Nikdo tam nebyl.
„Ichtiandr tu neni!“ zvolal Baltazar na Salvatora.
„Ale je nazivu a nekde tam musi byt! Guttiere rekla: Ichtiandr je v. Kdyby ji ten darebak nezacpal usta, vedeli bychom, kde ho mame hledat,“ rekl Kristo.
Rozhlizel se po hladine a zpozoroval, ze z vody vycnivaji vrcholky stozaru. Zrejme tu nedavno utonula lod. Neni snad Ichtiandr na teto potopene lodi?
„Mozna ze Zurita poslal Ichtiandra hledat poklady na potopenou lod?“ rekl Kristo.
Baltazar zvedl retez s obruci na konci, ktery lezel na palube.
