„Dusim se,“ slysel hlas Ichtiandruv. „Nemohu zit bez vody. Je tu dusno. Pustte me do more, nepreziji noc.“
Zurita zabouchl dvirka do podpalubi a vysel na palubu.
Co kdyby se opravdu zadusil, myslel si ustarane. Ichtiandrova smrt by mu prinesla pramaly uzitek.
Na Zurituv prikaz privalili do podpalubi sud a namornici ho naplnili vodou.
„Tady mas koupel, vlez si tam,“ rekl Zurita Ichtiandrovi. „A zitra te pustim do more.“
Ichtiandr se spesne ponoril do sudu. Indiansti namornici, kteri stali u dveri, uzasle prihlizeli teto koupeli. Jeste nevedeli, ze zajatec na Meduze je morsky dabel.
„Jdete na palubu!“ krikl na ne Zurita.
V sudu se nedalo plavat, ba nebylo mozno ani natahnout telo. Aby se mohl cely ponorit, musel se Ichtiandr skrcit. V nadobe kdysi prechovavali zasoby slaniny. Voda byla brzy prosycena jejim pachem a Ichtiandrovi nebylo o mnoho lip nez predtim v dusnem vezeni. Nad morem tou dobou vanul cerstvy jihovychodni vitr a hnal skuner dal k severu.
Zurita dlouho stal na kapitanskem mustku a teprve k ranu se odebral do kajuty. Domnival se, ze jeho zena uz davno spi. Sedela vsak na zidli vedle uzouckeho stolku, hlavu polozenou na ruce. Pri jeho prichodu povstala a Zurita uvidel ve slabem svetle dohorivajici lampy pripevnene ke stropu jeji pobledlou, zachmurenou tvar. „Oklamal jste me,“ rekla tise.
Zuritovi nebylo pod jejim hnevnym pohledem zrovna dobre, a aby zakryl bezdecny zmatek, zatvaril se nenucene, zakroutil knir a odpovedel zertovne: „Ichtiandr zustal radeji na Meduze, aby byl ve vasi blizkosti.“
„Lzete! Jste hnusny, podly clovek! Nenavidim vas!“ Guttiere uchopila veliky nuz, ktery visel na stene, a rozprahla se na Zuritu.
„Oho!“ poznamenal Zurita. Rychle uchopil Guttiere za ruku a stiskl ji tak silne, ze nuz upustila.
Vykopl nuz z kajuty, pustil zeninu ruku a rekl:
„Takhle to bude lepsi. Jste velmi rozcilena. Vypijte sklenici vody.“
Vysel z kajuty, otocil klic v zamku a vystoupil na horni palubu.
Obloha na vychode uz ruzovela a lehke oblacky, osvetlene sluncem skrytym za obzorem, vypadaly jako plamenne jazyky. Slany a svezi ranni vitr nadouval plachty. Nad morem poletovali rackove a bystre cihali na ryby dovadejici na hladine.
Vyslo slunce. Zurita stale jeste prechazel po palube s rukama slozenyma za zady. „To nic, nejak se s ni vyporadam,“ rekl, premysleje o Guttiere.
Obratil se k namornikum a zvucne jim prikazal svinout plachty. Meduza zakotvila a pohupovala se na vlnach.
„Prineste mi retez a privedte muze z podpalubi,“ porucil Zurita. Chtel co nejdrive vyzkouset Ichtiandra jako lovce perel. Ostatne v mori se aspon osvezi, pomyslil si.
Objevil se Ichtiandr v doprovodu dvou Indianu. Vypadal unavene. Rozhledl se kolem sebe.
Stal vedle vratiplachtoveho stozaru. Jen nekolik kroku ho delilo od zabradli. Ichtiandr nahle vyrazil kupredu, dobehl k zabradli a sklonil se, aby seskocil do vody. Ale v tu chvili mu dopadla na hlavu Zuritova padna pest. V bezvedomi se skacel na podlahu.
„Jen trpelivost,“ mravokarne rekl Zurita.
Ozvalo se rinceni zeleza, namornik podal Zuritovi dlouhy, tenky retez, zakonceny obruci. Zurita opasal obruci Ichtiandra leziciho v bezvedomi. Zamkl opasek na zamek, obratil se k namornikum a rekl: „Polejvejte mu hlavu vodou.“
Ichtiandr se brzy vzpamatoval a s udivem se dival na retez, ke kteremu byl prikovan. „Takhle mi neuteces,“ vysvetloval Zurita. „Pustim te do more. Budes pro mne hledat perlorodky. Cim vice perel najdes, tim dele te necham v mori. Neprineses-li perly, zamknu te v podpalubi a budes sedet v sudu. Rozumels? Poslechnes?“ Ichtiandr prikyvl.
Byl ochoten prinest Zuritovi vsechny poklady sveta, jen aby se co nejdrive mohl ponorit do ciste vody.
Zurita, namornici a Ichtiandr na reteze pristoupili k zabradli skuneru. Kajuta Guttiere byla na druhe strane lodi; Zurita nechtel, aby videla Ichtiandra prikovaneho k retezu. Ichtiandr se spustil na retezu do more. Kdyby se tak mohl od neho odtrhnout! Retez vsak byl velmi pevny. Ichtiandr se smiril se svym osudem. Sbiral perlorodky a ukladal je do velke brasny, kterou mel zavesenou u boku. Zelezna obruc ho tlacila na bocich a ztezovala mu dychani. Presto vsak byl po dusnem podpalubi a pachnoucim sudu temer stastny. Namornici udivene pozorovali pres okraj paluby zazracnou podivanou. Mijela minuta za minutou a clovek spusteny na podmorske dno jako by se vubec neminil vratit. Zprvu cerily hladinu bublinky vzduchu, ale brzy prestaly.
„At me zralok spolkne, jestli mu v plicich zustala jedina kapka vzduchu. Je videt, ze se citi jako ryba ve vode,“ udivene rekl stary lovec, pohlizeje do vody. Na morskem dne bylo jasne videt cloveka lezouciho po kolenou. „Snad je to sam morsky dabel,“ pronesl tise namornik.
„At je to, kdo chce, kapitan Zurita na nem naramne vydela.“ poznamenal lodivod. „Jediny takovy lovec vyda za desitky lidi.“
Slunce uz stalo vysoko na obloze, kdyz Ichtiandr skubl retezem, aby ho vytahli. Brasnu mel plnou lastur. Museli ji vyprazdnit, aby mohl pokracovat v lovu.
Namornici chvatne vytahli neobycejneho lovce na palubu. Vsichni byli zvedavi na jeho ulovek.
Perlorodky se obycejne nechavaji nekolik dni lezet, aby mekkysi shnili, pak se totiz perly snaz vybiraji, ale ted byli namornici i sam Zurita prilis nedockavi. Vsichni najednou zacali otvirat musle noziky.
Kdyz namornici skoncili svou praci, razem se vsichni hlasite rozhovorili. Na palube zavladlo neobycejne oziveni. Snad se Ichtiandrovi podarilo najit dobre misto. Ale jeho prvni ulovek prekonal vsechno ocekavani. Nejmene dvacet perel melo radnou vahu, krasny tvar a nejjemnejsi zbarveni. Jiz prvni ulovek znamenal pro Zuritu hotove jmeni. Za jedinou z tech velkych perel by mohl koupit nadherny skuner. Byl na ceste k zavratnemu bohatstvi. Jeho sny se plnily.
Zurita videl, jak zadostive hledi namornici na perly. To se mu nelibilo. Rychle vsypal perly do sveho slameneho klobouku a rekl:
„Musime posnidat. A ty, Ichtiandre, jsi dobry lovec. Mam tu volnou kajutu. Nastehuju te tam. Tam ti nebude dusno. A objednam ti velkou zinkovou nadrz, ale trebas ji ani nebudes potrebovat, protoze budes cele dny v mori. Sice na retezu, ale jinak to nejde. Potopil by ses mi ke svym krabum a uz by ses nevratil.“
Ichtiandr nemel chut poustet se se Zuritou do reci. Ale kdyz uz se stal zajatcem toho ziskuchtivce, musi se postarat o snesitelne podminky.
„Nadrz je lepsi nez pachnouci sud,“ rekl Zuritovi, „Ale budete v ni muset casto menit vodu, abych mohl dychat.“
„Jak casto?“ zeptal se Zurita.
„Kazdou pulhodinu,“ odpovedel Ichtiandr. „Jeste lepsi by bylo, aby tam neustale proudila cista voda.“
„No vidim, ze uz jsi zpychl. Jednou te clovek pochvali a uz si o sobe myslis buhvico.“ „Nic si nemyslim,“ rekl Ichtiandr urazene. „Ja. vite prece, ze kdyz date velkou rybu do sudu, je brzy omamena. Ryba potrebuje k dychani kyslik, ktery je ve vode, a ja. ja jsem prece velka ryba,“ dodal s usmevem.
„Co se tyce kysliku, to nevim, ale ze ryby chcipaji, kdyz se jim nevymenuje voda, vim moc dobre. Mas mozna pravdu. Ale kdybych mel zamestnavat lidi, kteri by neustale pumpovali vodu do tve nadrze, prislo by mi to moc draho, to bych na tvych perlach prodelal. Ty bys me privedl na mizinu!“
Ichtiandr neznal cenu perel a nevedel, jak bidne plati Zurita lovcum a namornikum. Uveril jeho slovum a zvolal:
„Kdyz ze me nemate uzitek, pustte me do more!“ a zahledel se na ocean. „Vida ho!“ hlasite se rozesmal Zurita.
„Prosim, budu vam dobrovolne nosit perly. Uz davno jsem jich nasbiral takovouhle hromadu,“ Ichtiandr ukazal rukou od paluby po kolena, „rovnych, hladkych, jedna jako druha, a kazda velka jako fazole. Vsechny vam dam, jenom mne pustte.“
Zuritovi se zatajil dech.
„Zvanis,“ namitl a snazil se zachovat klid.
„Jeste jsem nikdy nikomu nelhal,“ rozzlobil se Ichtiandr.
„Kde mas svuj poklad?“ zeptal se Zurita a neskryval uz sve rozcileni.
„V podmorske jeskyni. Nikdo krome Leadinga nevi, kde to je.“
„Leading? Kdo je to?“
