Olsen mu to vysvetlil.
Ichtiandr pevne stiskl Olsenovi ruku.
„Odpustte, pokladal jsem vas za nepritele, ale najednou jsem nasel pritele. Sbohem. Jdu hledat Guttiere.“
„Hned?“ zeptal se Olsen s usmevem.
„Ano, nesmim ztratit ani okamzik,“ odpovedel Ichtiandr, skocil do vody a plaval ke brehu. Olsen jen pokyval hlavou.
II. DIL
CESTOU
Ichtiandr se bez otaleni vydal na cestu. Vzal saty a strevice, ktere mel schovane na brehu, a privazal si je na zada remenem, na nemz visel nuz. Nasadil si bryle, navlekl rukavice a vyrazil.
V zalivu Rio de La Plata kotvilo mnoho zamorskych lodi a parniku, skuneru a barek. Mezi nimi pojizdely male pobrezni parni cluny. Z vody se jejich dna podobala potapnikum, kteri behaji po hladine vsemi smery. Kotevni retezy a lana se zvedaly ze dna jako stihle kmeny podmorskeho lesa. Dno zalivu bylo zavaleno vselijakymi odpadky, starym zelezem, kupami kamenneho uhli a vyhozenou struskou, ulomky starych hadic, utrzky plachet, konvemi na benzin, cihlami, rozbitymi lahvemi, plechovkami od konzerv a pobliz brehu mrtvolami psu a kocek.
Hladina byla pokryta tenkou vrstvou nafty. Slunce jeste nezapadlo, ale tady panovalo sedozelene priseri. Reka Parana prinasela pisek a jil, ktere kalily vodu zalivu. Ichtiandr byl mohl lehce zbloudit v tom bludisti lodi, ale ridil se lehkym proudem reky ustici do zalivu. Je to zvlastni, jak jsou lide malo cistotni, rikal si v duchu stitive a prohlizel si dno pripominajici smetiste. Plaval stredem zalivu, pod vodnimi kyly. Ve spinave vode zalivu se mu spatne dychalo, jako cloveku v dusnem pokoji.Tu a tam spatril na dne lidske mrtvoly a kostry zvirat. Jedna mrtvola mela roztatou lebku a na krku provaz s kamenem. Byl tu pohrben cisi zlocin. Ichtiandr spechal, aby se dostal z techto ponurych mist.
Ale cim vic stoupal v zalivu, tim silnejsi byl vstricny proud. Plavalo se mu spatne. V oceanu jsou take proudy, ale tam mu pomahaly, dobre se v nich vyznal. Tady byl jen jeden vstricny proud. Ichtiandr byl zkuseny plavec a zlobilo ho, ze se tak pomalu dostava kupredu. Najednou proletlo cosi velmi blizko kolem neho, div ho to nezasahlo. To z kteresi lodi shodili kotvu. Tady plavat neni zrovna bezpecne, pomyslil si Ichtiandr a ohledl se. Videl, ze ho dohani velky parnik.
Spustil se jeste niz, a kdyz dno parniku proplouvalo nad nim, chytil se kylu. Polypi oblepili zelezo drsnou hmotou, za kterou se mohl drzet. Nebylo zrovna pohodlne lezet ve vode v teto poloze, ale zato byl ted chranen a plul rychle, unasen parnikem.
Delto koncila a parnik plul ted po rece Parane. Reka s sebou nesla ohromne mnozstvi jilu. V jejich sladkych vodach se Ichtiandrovi tezce dychalo. Ruce mel strnule, ale nechtel se rozloucit s parnikem. Skoda ze jsem se nemohl vydat na cestu s Leadingem, vzpomnel si na delfina. Ale delfina by mohli v rece zabit. Leading by celou cestu nevydrzel pod vodou a Ichtiandr se bal objevit se na hladine reky, nebot tam byl prilis velky ruch. Ruce mu stale vice umdlevaly. Krome toho mel velky hlad, vzdyt cely den nic nejedl. Bude muset udelat zastavku. Pustil kyl parniku a plaval ke dnu.
Tma houstla. Ichtiandr si prohledl bahnite dno. Ale nenasel tu ani rozplacle kambaly, ani ustricove skeble. Kolem neho brouzdaly sladkovodni ryby, neznal vsak jejich zvyky a pripadaly mu mnohem chytrejsi nez ryby v oceanu. Daly se tezko chytit. Teprve kdyz nastala noc a ryby usnuly, podarilo se Ichtiandrovi polapit velkou stiku. Jeji maso bylo tvrde a zavanelo bahnem, ale vyhladovely mladenec ji snedl s velkou chuti, hltaje cele kusy i s kostmi.
Ted si musi odpocinout. V rece se aspon muze klidne vyspat, nemusi se bat zraloku ani chobotnic. Musi se vsak postarat o to, aby ho ve spanku nezanesl proud dolu. Ichtiandr vyhledal na dne nekolik balvanu, polozil je do rady, ulehl a zachytil se jednoho kamene rukou.
Ale nespal dlouho. Brzy poznal, ze se blizi nejaky parnik. Otevrel oci a uvidel signalni svetla. Parnik plul zdola. Ichtiandr se rychle zvedl a chystal se, ze se ho zachyti. Byl to vsak motorovy clun s docela hladkym dnem. Po marnych pokusech zachytit se Ichtiandr div nespadl pod sroub.
Nekolik lodi plulo dolu po proudu, az se nakonec Ichtiandr zachytil jedne, ktera plula vzhuru po rece.
Tak se dostal do mesta Parany. Prvni cast cesty mel za sebou. Ale zbyvala jeste nejobtiznejsi cast — putovani po zemi.
Casne zrana odplaval Ichtiandr z hlucneho mestskeho pristavu do tiche neobydlene konciny, opatrne se rozhledl a vylezl na breh. Sundal bryle a rukavice, zahrabal je v pobreznim pisku, ususil si na slunci sve saty a oblekl je. Ve zmackanem obleku vypadal jako tulak. To mu vsak nedelalo starosti.
Dal se po pravem brehu, jak mu poradil Olsen, a vyptaval se cestou rybaru, nevedi-li, jak se dostane do haciendy Dolores, ktera patri Pedrovi Zuritovi.
Rybari si ho podezrivave prohlizeli a zaporne vrteli hlavou.Mijela hodina za hodinou, vedro bylo stale unavnejsi a hledani marne. Ichtiandr se na zemi nedovedl vubec orientovat. Zhave parno ho vysilovalo, tocila se mu hlava a myslenky se mu pletly. Cestou se pro osvezeni nekolikrat svlekl a ponoril se do vody.
Nakonec asi kolem ctvrte hodiny potkal stastne vesnicana, podle vzhledu nadenika. Starec Ichtiandra vyslechl, prikyvl a rekl:
„Jdi porad touhle cestou mezi poli. Az prijdes k velkemu rybniku, prejdes most, vystoupis na maly kopecek a tam najdes vousatou donu Dolores.“ „Proc vousatou? Dolores je prece hacienda.“
„To se vi, hacienda, Ale jeji stara majitelka se take jmenuje Dolores. Je to matka Pedra Zurity. Takova tlusta, vousata baba. At te ani nenapadne, abys k ni sel slouzit. Ta by z tebe stahla kuzi. Je to ucinena carodejnice. Ten Zurita si pry privedl mladou zenu. Nebude mit, chudera, s tchyni zadny med,“ rozkladal povidavy vesnican. To mysli Guttiere, rekl si v duchu Ichtiandr. „Je to daleko?“ zeptal se.
„Do vecera tam dojdes,“ rekl vesnican a podival se na slunce.
Ichtiandr starci podekoval a rychle vykrocil po ceste mezi psenicnymi a kukuricnymi poli. Razna chuze ho brzy unavila. Cesta se vlekla jako nekonecna bila stuha. Psenicne pole bylo vystridano loukami s hustou zelenou travou, na nichz se pasla stada ovci. Ichtiandr umdleval unavou, rezava bolest v bocich se stale stupnovala. Trapila ho zizen. Kolem ani kapka vody. Kdyby uz tu byl ten rybnik, zatouzil. Tvare a oci mu zapadly, tezce dychal. Mel hlad. Co vsak mohl najit k snedku? Daleko na louce se paslo stado beranu pod ochranou honaka a psu. Pres kamennou zidku visely vetve broskvoni a merunek a na nich zrale plody. Tady to neni jako v oceanu, vsechno je tu cizi, vsechno nekomu patri, vsechno je ohrazeno, vsechno hlidano. Jenom ptaci jsou svobodni, nepatri nikomu, letaji a zpivaji podel cesty. Ale nedaji se chytit. A je vubec dovoleno lovit ptaky? Taky snad nekomu patri. Tady by clovek snadno umrel hlady a zizni mezi nadrzemi, zahradami a stady. Proti Ichtiandrovi kracel s rukama za zady tlusty muz v bilem plasti s lesklymi knofliky, v bile cepici a s pouzdrem na opasku.
„Prosim vas, je jeste daleko do haciendy Dolores?“ zeptal se ho Ichtiandr.
Tlusty muz si ho podezrivave prohledl.
„A co tu pohledavas? Odkud jdes?“
„Z Buenos Aires.“
Muz v bilem plasti zbystril pozornost.
„Mam se tam s nekym sejit,“ dodal Ichtiandr.
„Natahni ruce,“ rekl tlusty muz.
Ichtiandra to prekvapilo, ale netuse nic zleho, natahl ruce. Tloustik vytahl z kapsy naramky a rychle spoutal Ichtiandrovi ruce.
„A mam te,“ zabrucel muz s lesklymi knofliky, stouchl Ichtiandra do boku a krikl: „Jdi! Zavedu te na Dolores!“
„Proc jste me spoutal?“ zarazene se zeptal Ichtiandr, zvedl ruce a prohlizel si naramky. „Zadne reci!“ prisne ho okrikl tloustik. „Hajdy!“
