ani neklame. Nemela uz kdy vypravet mi o Olsenovi. Ichtiandr se zachmuril. Sotva byl hotov se svou praci, uz se citil osamely, jiny nez ostatni lide. Proc nikdo nemuze zit pod vodou? Jen ja. Kdyby uz tak prijel otec! Zeptam se ho.
Tak rad by ukazal svuj novy podmorsky pribytek alespon jedne zive bytosti. Leading, vzpomnel si na delfina. Vzal stocenou lasturu, vyplaval na hladinu a zatroubil. Brzy se ozvalo zname odfrkavani; delfin se porad zdrzoval v blizkosti zalivu. Kdyz delfin priplaval, Ichtiandr ho pratelsky objal a rekl:
„Pojdme ke mne, Leadingu, ukazu ti svuj novy pokoj. Jeste nikdy jsi nevidel stul a cinske vazy.“
Potopil se a prikazal delfinovi, aby ho nasledoval.
Delfin byl vsak velmi neklidny host. Veliky a nemotorny, zviril v jeskyni takove vlny, ze se vazy na stole zakymacely. Nadavkem mel chytry napad narazit tlamou na nozku stolu a prevrhnout ho. Vazy spadly, a kdyby to bylo na zemi, rozbily by se. Tady vsak vsechno dobre dopadlo, jenom krab se polekal a s nezvyklou cilosti odbehl ke skale. Ty jsi ale nesika! pomyslel si Ichtiandr o svem priteli, kdyz stavel stul do kouta mistnosti a zvedal vazy.
Objal delfina a dal s nim rozmlouval: „Zustan tu se mnou, Leadingu.“
Ale delfin brzo zacal potrasat hlavou a daval najevo neklid. Nemohl byt dlouho pod vodou. Nutne potreboval vzduch. Rozmachl se ploutvemi, vyplaval z jeskyne a zamiril k hladine. Ani Leading se mnou nemuze zit pod vodou, smutne si pomyslil Ichtiandr, kdyz zustal sam. Jenom ryby. Ale ty jsou hloupe a bazlive.
Ulehl na sve kamenne loze. Slunce zaslo. V jeskyni se setmelo. Lehky pohyb vln Ichtiandra uspaval.
Unaveny rusnym dnem a praci zacal drimat.
NOVY PRITEL
Olsen sedel na velke barce a dival se pres okraj do vody. Za obzorem se prave vyhouplo slunce a osvetlovalo svymi paprsky pruzracnou vodu v nevelke zatoce az na dno. Po piscitem bilem dnu lezlo nekolik Indianu. Chvilemi vyplouvali na hladinu, aby se nadechli vzduchu, a zas se potapeli. Olsen bystre pozoroval lovce. Ackoli bylo casne zrana, slunce jiz pripalovalo. Coz abych se taky trochu osvezil a jednou dvakrat se ponoril ke dnu? pomyslil si Olsen, rychle se svlekl a skocil do vody. Jeste nikdy se nepotapel, ale ted se mu to zalibilo a zjistil, ze vydrzi pod vodou dele nez Indiani, kteri tomu byli zvykli. Pripojil se k lovcum a brzy ho nova prace upoutala.
Kdyz se potopil potreti, vsiml si, ze dva Indiani, kteri kleceli na dne, nahle vyskocili a vyplavali na hladinu s takovym chvatem, jako by je pronasledoval zralok nebo piloun. Ohledl se. Blizila se k nemu rychle podivna bytost, zpola clovek a zpola zaba, se stribrnymi supinami, obrovskyma vypouklyma ocima a zabima nohama. Stvoreni odhazovalo nohy jako zaba a silnymi narazy plavalo kupredu.
Drive nez se Olsen dokazal zvednout z pokleku, byla uz obluda u neho a chytila ho za ruku svou zabi tlapou. Polekany Olsen si presto vsiml, ze bytost mela krasnou lidskou tvar, kterou hyzdily jen vypoukle, svitici oci. Strasidelne stvoreni zapomnelo, ze je pod vodou, a zacalo neco povidat. Olsen je nemohl slyset. Videl jen pohyb rtu. Neznama bytost mu obema tlapami pevne svirala ruku. Olsen se s pomoci prave ruky silne odrazil ode dna a rychle vyplaval na hladinu. Obluda se tahla za nim a nepustila ho. Kdyz Olsen vyplaval na hladinu, chytil se okraje lodky, prehodil nohu, vyskocil na lodku a odhodil od sebe to napul lidske stvoreni se zabima nohama, takze hlucne plesklo do vody. Indiani, kteri sedeli v barce, skocili do vody a se spechem plavali ke brehu.
Ale Ichtiandr se znovu priblizil k barce a oslovil Olsena spanelsky: „Poslyste, Olsene, musim s vami mluvit o Guttiere.“
To osloveni prekvapilo Olsena nemene nez setkani pod vodou. Olsen byl statecny muz s jasnou mysli. Jestlize neznamy zna jeho jmeno a jmeno Guttiere, je tedy clovek, a ne strasidlo.
„Mluvte,“ odpovedel Olsen.
Ichtiandr vylezl na barku, usedl na pridi, skrcil nohy pod sebe a zkrizil tlapy na prsou.
Bryle, napadlo Olsena, kdyz si pozorne prohlizel vypoukle, zarive oci neznameho.
„Jmenuju se Ichtiandr. Jednou jsem vam prinesl z morskeho dna perly.“
„Ale tenkrat jste mel lidske oci a ruce.“
Ichtiandr se usmal a potrasl svymi zabimi tlapami.
„Sundavaji se,“ vysvetlil strucne.
„Myslel jsem si to.“
Indiani, skryti za pobreznimi skalisky, zvedave pozorovali tuto zvlastni rozmluvu, prestoze z ni nemohli slyset ani slovo.
„Mate rad Guttiere?“ zeptal se Ichtiandr po chvili mlceni.
„Ano,“ proste odpovedel Olsen.
Ichtiandr tezce vzdychl.
„Ona vas taky?“
„Ano.“
„Ale vzdyt ma rada me.“
„To je jeji vec,“ Olsen pokrcil rameny.
„Jak to jeji vec? Je prece vase nevesta.“
Olsen se zatvaril udivene a odpovedel stejne klidne jako driv:
„Ne, neni ma nevesta.“
„Lzete!“ vzplanul Ichtiandr. „Sam jsem slysel, jak snedy muz na koni povidal, ze je nevesta.“ „Moje?“
Ichtiandr zrozpacitel. Ne, snedy muz nerikal, ze Guttiere je nevestou Olsena. Ale prece nemuze byt mladicke devce nevestou snedeho muze, takoveho stareho a neprijemneho? Bylo by to mozne? Snedy muz je asi jeji pribuzny. Ichtiandr se rozhodl zamerit sve otazky jinym smerem.
„Co tu delate? Hledate perlu?“
„Musim se priznat, ze se mi vase vyptavani nelibi,“ zamracene odpovedel Olsen. „A kdybych vas tak trochu neznal z vypraveni Guttiere, shodil bych vas z barky a bylo by po rozmluve.
Nesahejte po nozi. Mohl bych vam rozbit hlavu veslem, nez byste se stacil pohnout. Ale nevim, proc bych pred vami mel tajit, ze jsem opravdu hledal perlu.“
„Velikou perlu, kterou jsem hodil do more? Guttiere vam o tom vypravela?“
Olsen prikyvl.
Ichtiandr triumfoval.
„Tak vidite, rikal jsem ji, ze vy tu perlu neodmitnete. Navrhoval jsem ji, aby si perlu vzala a dala ji vam. Nechtela a vy ji ted sam hledate.“
„Ano, protoze ted nepatri vam, ale oceanu. A kdybych ji nasel, bude to jen a jen moje zasluha.“
„To mate tak rad perly?“
„Nejsem zena, abych si potrpel na tretky,“ namitl Olsen.
„Ale mohl byste perlu. jak se to rika? Ano! Prodat,“ vzpomnel si Ichtiandr na malo srozumitelne slovo, „a dostal byste za ni mnoho penez.“ Olsen znovu souhlasne prikyvl. „Mate tedy rad penize?“
„Co vlastne ode me chcete?“ jiz podrazdene se zeptal Olsen.
„Chci vedet, proc vam Guttiere dava perly. Chtel jste si ji prece vzit?“
„Ne, nechtel jsem si ji vzit,“ rekl Olsen. „Ale i kdybych chtel, ted by bylo pozde o tom uvazovat, Guttiere je uz zenou druheho.“
Ichtiandr zbledl a chytil Olsena za ruku.
„Snad ne toho snedeho muze?“ zeptal se polekane.
„Ano, vzala si Pedra Zuritu.“
„Ale ona prece. Myslel jsem, ze mne miluje,“ tise rekl Ichtiandr.
Olsen se na neho soucitne podival, pomalu si zapalil kratickou dymku a rekl:
„Ano, take si myslim, ze vas milovala. Ale vrhl jste se pred jejima ocima do more a utonul, alespon ona si to myslela.“
Ichtiandr s udivem pohledl na Olsena. Nikdy nerekl Guttiere, ze muze zit pod vodou. A vubec ho nenapadlo, ze by si divka jeho skok ze skaly do more mohla vysvetlit jako sebevrazdu. „Minulou noc jsem mluvil s Guttiere,“ pokracoval Olsen. „Vase smrt ji velmi rozrusila. Zabila jsem Ichtiandra, rikala.“
