„Do rybnika,“ radila starena, „je tam hluboko.“ „Vyplave.“
„Privazeme k nemu kamen. Pockej.“
Dolores vbehla do domu a chvatne hledala pytel, do ktereho by mohli vlozit telo neznameho. Ale rano poslala vsechny pytle s psenici do mlyna. Vyhledala tedy povlak a dlouhy motouz. „Pytle nemam,“ rekla synovi. „Naloz tuhle do toho povlaku kameni a privaz ho motouzem k poutum.. “
Zurita prikyvl, prehodil si telo neznameho pres rameno a vlekl ho na konec zahrady k rybnicku.
„Dej pozor, at se nezamazes,“ septala synovi starena, ktera se za nim belhala s povlakem a motouzem.
„To se umyje,“ odpovedel Pedro, ale prece sklonil mladikovu hlavu niz, aby krev stekala na zem.
U rybnika Zurita rychle nacpal povlak kamenim, pevne ho privazal mladikovi k rukam a hodil telo do vody.
„Ted se musim prevleknout.“ Pedro pohledel na oblohu. „Bude prset. Dest smyje do rana vsechny stopy krve na zahrade.“
„A v rybnice. nezcervena voda od krve?“ zeptala se vousata Dolores. „Ne. Rybnikem proteka proud. O, proklate!“ zachraptel Zurita, kdyz vchazel do domu, a zahrozil pesti do jednoho okna. „Vida nasi krasotinku!“ zabrucela starena, ktera sla za synem. Guttiere mela pokoj v podkrovi. Tu noc nemohla usnout. Bylo dusno a moskyti dotirali. Hlavou mlade zeny tahly nevesele myslenky.
Stale myslela na Ichtiandra, na jeho smrt. Muze nemilovala, tchyne v ni vzbuzovala odpor. A s tou vousatou starenou musi ted zit.
One noci jako by Guttiere zaslechla Ichtiandruv hlas. Volal jeji jmeno. Ze zahrady bylo slyset jakysi hluk, cisi tlumene hlasy. Guttiere usoudila, ze uz neusne. Vysla do zahrady. Slunce jeste nevyslo. Zahrada tonula v jitrnim soumraku. Mracna rozehnal vitr. Na trave a na stromech se trpytila hojna rosa. Guttiere sla po trave bosa, v lehkem zupanku. Nahle se zastavila a pozorne prohlizela zem. Na pesince proti jejimu oknu byl pisek zbrocen krvi. Hned vedle se valela zkrvavena lopata.
V noci tu doslo k nejakemu zlocinu. Odkud by se tu jinak vzaly stopy krve? Guttiere sla bezdeky po stopach, ktere ji privedly k rybniku.
Neskryvaji se v tom rybniku posledni stopy zlocinu, napadlo ji a se strachem se zahledela na zelenavou hladinu.
Ze zelenave hladiny se na ni divala tvar Ichtiandra. Na spanku mu zela secna rana. Jeho tvar vyjadrovala utrpeni a zaroven radost.
Guttiere uprene zirala na tvar utonuleho Ichtiandra. Neni to saleni smyslu? Chtela odejit. Ale nemohla utect, nemohla z neho spustit oci.
Ichtiandrova tvar se pomalu zvedala z vody. Uz se vynorila nad hladinu a zcerila tichou vodu. Vztahl ke Guttiere spoutane ruce a s usmevem na blede tvari rekl: „Guttiere! Draha! Konecne, Guttiere.,“ ale nedomluvil. Guttiere se chytla za hlavu a zdesene vykrikla:
„Jdi pryc, hrozny prizraku! Vim prece, ze jsi mrtvy. Proc ses mi zjevil?“ „Ne, ne, Guttiere, nejsem mrtvy,“ rychle odpovedel prizrak, „ja jsem se neutopil. Odpust. zatajil jsem to pred tebou. Nevim, proc jsem to udelal. Neodchazej, vyslechni me. Jsem zivy, sahni mi na ruce. “
Vztahl k ni spoutane paze. Guttiere si ho stale prohlizela.
„Neboj se, jsem prece zivy. Muzu zit pod vodou. Jsem jiny nez ostatni lide. Ja jediny muzu zit pod vodou. Tenkrat, kdyz jsem se vrhl do more zustal jsem nazivu. Vrhl jsem se do more, ze mi bylo tezko dychat na vzduchu.“ Ichtiandr zavravoral a stejne rychle a nesouvisle pokracoval:
„Hledal j sem te, Guttiere. Dnes v noci me tvuj muz uderil do hlavy, kdyz jsem prisel k tvemu oknu, a hodil me do rybnika. Ve vode jsem se vzpamatoval. Podarilo se mi odhodit pytel s kamenim, ale tohle,“ Ichtiandr ukazal na pouta, „nedokazu sundat.“ Guttiere zacinala verit, ze pred ni nestoji prizrak, nybrz zivy clovek. „Ale proc mate spoutane ruce?“ zeptala se.
„Povim ti vsechno pozdeji.. Utecme spolu, Guttiere. Schovame se u meho otce, tam nas nikdo nenajde. A budeme tam spolu zit. Podej mi ruce, Guttiere. Olsen rekl, ze mi prezdivaji morsky dabel, ale ja jsem prece clovek. Proc se me bojis?“
Ichtiandr vysel z rybnika plny bahna. Vycerpane klesl na travu.
Guttiere se nad nim sklonila a konecne ho vzala za ruku.
„Muj ubohy chlapce,“ rekla.
„To jsou k nam hoste,“ ozval se najednou posmesny hlas. Ohledli se a uvideli, ze opodal stoji Zurita.
Zurita stejne jako Guttiere nemohl v noci spat. Kdyz Guttiere vykrikla, vysel do zahrady a vyslechl cely rozhovor. Jakmile zjistil, ze ma pred sebou morskeho dabla, ktereho tak dlouho a bezuspesne pronasledoval, zajasal a ihned se rozhodl, ze Ichtiandra dopravi na Meduzu. Ale vzapeti se rozmyslel jinak.
„Nepodari se vam, Ichtiandre, odvezt Guttiere k doktoru Salvatorovi, protoze Guttiere je ma zena. Pochybuju, ze se sam vratite k otci. Ceka na vas policie.“ „Ale ja jsem se nicim neprovinil!“ zvolal Ichtiandr.
„Policie nedava lidem takove naramky pro nic za nic. A kdyz uz jste mi padl do rukou, je mou povinnosti odevzdat vas policii.“
„Snad byste to neudelal?“ rozhorcene se zeptala muze Guttiere. „Je to ma povinnost,“ odpovedel Pedro a pokrcil rameny.
„To by bylo pekne,“ vmisila se do rozhovoru Dolores, ktera se tu prave objevila, „aby nechal utect trestance! Proc? Snad ne proto, ze ten kriminalnik tu postava pred cizimi okny a chysta se unest cizi zenu!“
Guttiere pristoupila k muzi, vzala ho za ruku a rekla laskave: „Pustte ho. Prosim vas o to. Nicim jsem se pred vami neprovinila.“ Dolores v obave, aby syn zene nepovolil, zamavala rukama a vykrikla: „Neposlouchej ji, Pedro!“
„Pred prosbou zeny jsem bezmocny,“ rekl libezne Zurita. „Udelam, co si prejete.“ „Jen se ozenil, uz je pod pantoflem,“ brucela starena.
„Nech toho, matko. Upilujeme vam pouta, mlady muzi, prevleceme vas do slusnejsich satu a dopravime na Meduzu. V Rio de La Plata muzete seskocit z paluby a plavat, kam se vam zamane. Ale pustim vas pod jednou podminkou: musite zapomenout na Guttiere. A tebe, Guttiere, vezmu s sebou. Tak to bude jistejsi.“
„Jste lepsi, nez jsem si myslela,“ uprimne rekla Guttiere.
Zurita si samolibe nakroutil knir a uklonil se zene.
Dolores dobre znala sveho syna a razem se dovtipila, ze zamysli nejakou lest. Ale aby mu nepokazila hru, naoko zlostne brucela: „Docista ho omamila!“
PLNYM CHODEM
„Zitra se vrati Salvator. Horecka me zdrzela doma, ale musime si spolu pohovorit,“ rekl Kristo Baltazarovi. Sedeli v Baltazarove kramku. „Poslouchej, bratre, poslouchej pozorne a neprerusuj me, abych nezapomnel to nejdulezitejsi.“
Kristo se odmlcel a kdyz usporadal sve myslenky, pokracoval: „Hodne jsme se spolu namahali kvuli Zuritovi. Je bohatsi nez my dva dohromady, ale chce byt jeste bohatsi, nez je. Chce polapit morskeho dabla.“ Baltazar sebou trhl.
„Mlc, bratre, mlc, jinak zapomenu, co jsem chtel rict. Zurita si chce zotrocit morskeho dabla. A vis, co je morsky dabel? Hotovy poklad. Nevycerpatelne bohatstvi. Muze sbirat na morskem dne perly, tisice nejkrasnejsich perel. A nejenom perly. Na morskem dne je taky mnoho potopenych parniku a v nich ohromne poklady. Mohl by nam je vylovit. Rikam nam, a ne Zuritovi. Vis, bratre, ze Ichtiandr miluje Guttiere?“ Baltazar chtel cosi rict, ale Kristo ho nepustil ke slovu.
„Mlc a poslouchej. Nemuzu mluvit, kdyz mi nekdo skace do reci. Ano, Ichtiandr miluje Guttiere. Prede mnou se nic neutaji. Kdyz jsem to zjistil, rekl jsem: Dobra, jen at ji hodne miluje. Bude lepsim muzem a zetem nez Zurita. A Guttiere zase miluje Ichtiandra. Stopoval jsem je zdalky, abych Ichtiandrovi neprekazel. Jen at se schazeji.“ Baltazar si vzdychl, ale nechal bratra mluvit dal.
„To jeste neni vsechno, bratre. Poslouchej dal. Chci ti pripomenout neco, co se stalo pred mnoha lety. Dnes je tomu dvacet let, co jsem doprovazel tvou zenu, kdyz se vracela od pribuznych. Vzpominas si, jela tehdy do hor na pohreb sve matky. Cestou tva zena umrela pri porodu. Dite taky umrelo. Nerekl jsem ti tenkrat vsechno, nechtel
