Bystre se priblizoval k Meduze. „Zurito!“ volal. „Guttiere!“
Ale nikdo mu neodpovidal. Meduza se neme houpala na vlnach.
Kam se vsichni podeli? premyslel Ichtiandr. Co ma Zurita jeste za lubem? Opatrne priplaval ke skuneru a vystoupil na palubu. „Guttiere!“ zvolal znovu.
„Jsme tady!“ zaslechl Zurituv hlas, slabe sem dolehajici od brehu. Ichtiandr se ohledl a uvidel Zuritu opatrne vykukujiciho z krovi na brehu.
„Guttiere je nemocna! Pojd k nam, Ichtiandre!“ zvolal Zurita.
Guttiere je nemocna! Za okamzik ji uvidi. Ichtiandr skocil do vody a rychle plaval ke brehu. Kdyz vystoupil z vody, zaslechl pridusene volani Guttiere: „Zurita lze! Zachran se, Ichtiandre!“
Ichtiandr se chvatne otocil a plaval pod vodou. Kdyz byl jiz hodne vzdalen od brehu, vyplul na hladinu a ohledl se. Uvidel, ze se na brehu mihlo cosi bileho. Mozna ze to Guttiere vitala jeho zachranu. Uvidi j i jeste nekdy?.
Ichtiandr rychle plaval na volne more. V dalce spatril nevelikou lod. Obklopena penou mirila k jihu, brazdic hladinu ostrou pridi.
Jen dal od lidi, pomyslel si Ichtiandr, ponoril se do hloubky a skryl se pod vodou.
III. DIL
NOVOPECENY OTEC
Baltazar byl po neuspesne plavbe na ponorce v nejchmurnejsi nalade. Ichtiandra nenasli. Zurita kamsi zmizel i s Guttiere.
„Zatraceni belosi!“ brucel staroch, osamele vysedavaje ve svem kramku. „Vyhnali nas z nasi pudy a udelali z nas sve otroky. Mrzaci nase deti a unaseji nase dcery. Chteji nas vsechny do posledniho vyhladit.“
„Bud zdrav, bratre!“ uslysel hlas Kristuv. „Nesu ti velkou novinku! Ichtiandr se nasel.“ „Co?!“ Baltazar rychle povstal. „Povidej, honem!“
„Vsechno ti povim, jenom mi neskakej do reci, nebo zapomenu, co jsem chtel rict. Ichtiandr se nasel. Dobre jsem tenkrat hadal: byl na potopene lodi. Kdyz jsme odpluli, vyplaval a zamiril domu.“
„A kde je? U Salvatora?“
„Ano, u Salvatora.“
„Pujdu k nemu, k Salvatorovi, a pozadam ho, aby mi vratil syna.“
„Neda ti ho!“ namitl Kristo. „Salvator Ichtiandrovi zakazal plavat v oceanu. Obcas ho tajne pustim…“
„Musi mi ho dat! Kdyby ne, tak Salvatora zabiju. Pojdme ted hned.“ Kristo polekane zamaval rukama: „Pockej aspon do zitrka. Vyprosil jsem si, aby mi Salvator dovolil navstivit „vnucku'. Je ted hrozne podezrivavy. Div me ocima neprobodne. Prosim te, pockej do zitrka.“
„Dobra. Zitra pujdu k Salvatorovi. A ted pujdu tam, k zalivu. Trebas aspon zdalky uvidim v mori sveho syna.“
Celou noc prosedel Baltazar na skale u zalivu a uprene se dival do vln. More buracelo. Studeny jizni vitr srazel svymi narazy penu z hrebenu vln a rozmetaval ji po pobreznich utesech. Na brehu hrmel priboj. Mesic se schovaval za mraky, ktere se hnaly po obloze, chvilemi se skryval. At se Baltazar sebevic namahal, ve zpenenem oceanu nemohl nic rozeznat. Uz svitalo a staroch stale jeste nehybne sedel na pobreznim utesu. Pred chvili cerny ocean ted zesedl, ale byl stejne pusty a prazdny jako driv.
Najednou se Baltazar zachvel. Svym bystrym zrakem zpozoroval, ze se na vlnach pohupuje jakysi tmavy predmet. Clovek! Mozna utopenec! Ne, lezi klidne na zadech a ruce ma zalozeny za hlavou. Neni to snad on? Nemylil se. Byl to Ichtiandr.
Baltazar povstal, pritiskl si ruce na prsa a hlasite zavolal:
„Ichtiandre! Synu muj!“ a se vztazenyma rukama se vrhl do more.
Skokem ze skaly se ponoril do velke hloubky. A kdyz vyplaval na hladinu, nikdo tam uz nebyl. Baltazar zautocil proti vlnam a ponoril se znovu, ale obrovska vlna ho zvedla, prevratila, vyhodila na breh a s dutym hukotem se valila zpatky.
Baltazar cely zmaceny vstal, podival se do vln a hlasite vzdychl.
„Copak se mi to jen zdalo?“
Kdyz vitr a slunce vysusily Baltazaruv oblek, odebral se ke zdi strezici Salvatorovo panstvi a zabusil na zelezna vrata.
„Kdo je tam?“ zeptal se cernoch a vyhledl pootevrenou spehyrkou. „Jdu k doktorovi, v dulezite veci.“
„Doktor nikoho neprijima,“ odpovedel cernoch a okenko se zavrelo.
Baltazar busil dal na vrata, kricel, ale nikdo mu neprisel otevrit. Za zdi bylo slyset jen hrozivy stekot psu.
„Pockej, ty zatraceny Spanele!“ pohrozil Baltazar a vydal se do mesta. Pobliz soudni budovy byla pulkerie Palma, stary prizemni bily hostinec se silnymi kamennymi zdmi. Pred vchodem byla mala verandicka kryta pruhovanou plachtou; staly tam stolky a kaktusy v modrych korenacich. Veranda ozivala az k veceru. Za dne sedavalo obecenstvo radeji v chladnych nizkych pokojiccich. Pulkerie byla jakousi soucasti soudni budovy. Kdyz zasedal soud, prichazeli sem zalobci, zalovane strany, svedkove i obzalovani, kteri jeste nebyli zatceni.
Popijeli tu vino a pulke a kratili si tak nudne hodiny cekani, nez prijdou na radu. Ciperny chlapec, ktery cele hodiny pobihal mezi soudni budovou a hostincem, hlasil, co se deje u soudu. Bylo to pohodlne. Sem dochazeli vsichni pokoutni advokati a krivi svedkove a bezostysne nabizeli sve sluzby.
Baltazar stravil v Palme mnohou chvili, chodival si sem vyrizovat sve obchodni zalezitosti. Vedel, ze se tu vzdy setka s clovekem, ktery mu napise potrebnou zadost. Proto sem zasel i dnes.Rychle prosel verandou, vkrocil do chladne chodby, s chuti vdechl prijemny chladek, otrel si pot z cela a zeptal se chlapce, ktery se vrtel kolem neho: „Je tu uz Larra?“
„Don Flores de Larra je zde, sedi na svem miste,“ odpovedel cile chlapec. Muz, ktereho titulovali zvucnym jmenem don Flores de Larra, byval kdysi bezvyznamnym soudnim urednickem, ale vyhnali ho, protoze bral uplatky. Ted mel spoustu zakazniku; kazdy, kdo potreboval zatusovat nejaky hrisek, obracel se na neho.
Larra sedel u okna. Na stole pred nim stal vedle nabite rezave aktovky dzbanek vina. Plnici pero vzdy pohotove k praci vezelo v naprsni kapse obnoseneho obleku olivove barvy. Larra byl tlusty, plesaty, hladce oholeny, naduty a mel cerveny nos i tvare. Vetrik vanouci otevrenym oknem mu cechral zbytky sedivych vlasu. Ani soudce nemohl prijimat sve klienty s vetsi dustojnosti. Kdyz uvidel Baltazara, pokynul na proutene kreslo proti sobe a rekl:
„Prosim, posadte se. Co si racite prat? Napijete se vina? Nebo pulke?“
Zpravidla on objednaval a zakaznik platil.
Baltazar jako by jeho slova preslechl.
„Mam velkou vec. Dulezitou vec, Larro.“
„Don Flores de Larra,“ opravil ho advokat a napil se ze dzbanku.
Baltazar nedbal na jeho upozorneni.
„Vis, Larro…“
„Don Flores de.“
„Nech si ty komedie pro novacky!“ hnevive zvolal Baltazar. „Tohle je vazna vec.“ „Tak tedy mluv,“ odpovedel Larra jiz jinym hlasem. „Znas morskeho dabla?“
„Nemam cest znat ho osobne, ale hodne jsem o nem slysel,“ odpovedel Larra, upadaje zas do sveho duleziteho tonu.
„Tak poslouchej! Ten, komu rikaji morsky dabel, je muj syn Ichtiandr.“ „To neni mozne!“ zvolal Larra. „Napil ses pres miru, Baltazare.“ Indian bouchl pesti do stolu:
„Od vcerejska jsem nemel nic v ustech krome nekolika dousku morske vody.“ „Tim hur tedy.“
„Myslis, ze blaznim? Ne, jsem uplne pri rozumu. Mlc a poslouchej.“ Baltazar vylicil Larrovi cely pribeh. Larra
