cervenymi ploutvemi. V te potopene rybarske barce se usadily dve rodiny hlavonozcu, kterym se nedavno narodilo potomstvo. Pod sedymi kameny ziji krabi. Ichtiandr vydrzel cele hodiny pozorovat jejich zivot. Znal jejich male radosti ze zdarileho lovu, i jejich bolesti, ztratu klepet nebo prepadeni chobotnici. U pobreznich skal bylo mnoho ustricovych skebli.
Teprve pobliz zalivu zvedl Ichtiandr konecne hlavu nad hladinu, a kdyz spatril stado delfinu, kteri dovadeli ve vlnach, hlasite, tahle vykrikl. Velky delfin mu odpovedel veselym zafrkanim a hbite priplul k svemu kamaradovi, potapeje se a znovu ukazuje na hrbetech vln svuj leskly, cerny hrbet. „Pospes si, Leadingu!“ zvolal Ichtiandr a plaval mu vstric. Chytil se delfina. „Honem plavme dal, kupredu!“
Poslusen mladikovy ruky delfin rychle vyplul na volne more, vstric vetru a vlnam. Rezal vlny hrudi a uhanel, az se za nim voda penila, ale Ichtiandrovi ta rychlost stale jeste nestacila. „Rychle, Leadingu! Pospes si, pospes!“
Ichtiandr delfina div neuhnal, ale jizda po vlnach ho neuklidnila. Najednou sklouzl z leskleho hrbetu, spustil se do more a zanechal sveho kamarada nadobro zkoprneleho. Delfin chvilku cekal, zafrkal, ponoril se, vyplul na hladinu a znovu nespokojene zafrkal, prudce zakormidloval ocasem a zamiril k brehu, ale stale jeste se chvilemi obracel zpatky. Jeho kamarad se uz na hladine neukazal a Leading se pridruzil k stadu, radostne vitan mladymi delfiny. Ichtiandr se spoustel stale hloubeji do serych hlubin oceanu. Chtel byt sam, vzpamatovat se z novych dojmu, vsechno si promyslet, co poznal a videl. Zatoulal se daleko, uplne zapominaje na nebezpeci. Chtel pochopit, proc neni takovy jako ostatni, proc je cizincem na mori i na zemi.
Hrouzil se do hlubin stale pomaleji. Voda byla hustejsi, zacinala ho dusit, stale obtizneji se mu dychalo. Bylo tu huste, sedozelene sero. Morskych obyvatel tu bylo mene a mnohe z nich Ichtiandr ani neznal, jeste nikdy se nepustil do takovych hlubin. Poprve mu bylo v tom zamlklem soumracnem svete uzko. Rychle vyplul na hladinu a zamiril ke brehu. Slunce zapadalo a probodavalo vodu rudymi paprsky. Kdyz se smisily s modrou vodou, trpytily se neznymi, fialove ruzovymi a zelenave modrymi tony.
Ichtiandr nemel bryle, a proto zespodu videl morskou hladinu tak, jak se jevi rybam: ne plochou, nybrz ve tvaru kuzele, jako by byl na dne obrovskeho trychtyre. Okraje kuzele se zdaly lemovany cervenymi, zlutymi, zelenymi, modrymi a serikovymi prymky. Za kuzelem se prostirala zariva hladina, v niz se jako v zrcadle odrazely podmorske predmety: skaly, vodni rostliny a ryby.
Ichtiandr se prevratil na prsa, odplul ke brehu a usedl pod vodou mezi skalami, pobliz melciny. Rybari sestoupili z lodky do vody a tahli cluny na breh. Jeden z nich spustil nohy po kolena do vody. Ichtiandr videl nad vodou beznoheho rybare a ve vode pouze jeho nohy, ktere se zpetne odrazely v zrcadle hladiny. Jiny rybar se ponoril do vody po ramena. A ve vode se objevila podivna bezhlava, ale ctyrnoha bytost, jako by dvema stejnym lidem usekli hlavu a pak postavili ramena jednoho na ramena druheho. Kdyz se lide blizili ke brehu, videl je Ichtiandr tak, jak je vidi ryby: jako by se zrcadlili v kouli. Videl je od nohou az k hlave, driv nez prisli tesne ke brehu. Proto take vzdycky odplaval driv, nez ho lide mohli zpozorovat. Podivne bezhlave trupy s ctyrma rukama a hlavy bez trupu pripadaly ted Ichtiandrovi nemile. Lide. Nadelaji tolik hluku, kouri hnusne doutniky, odporne pachnou. Ne, s delfiny je mu lip, jsou cisti a veseli. Ichtiandr se usmal pri vzpomince, jak se jednou napil delfinova mleka. Daleko na jihu je mala zatoka. Ostre podmorske skaly a piscita kosa zabranuji lodim pristup z more. Breh je skalnaty a srazny. Tuto zatoku nenavstevuji ani rybari, ani lovci perel. Melke dno je porostle hustym kobercem rostlin. V teple vode je mnoho ryb. Mnoho let sem priplouvala delfini samice a rodila v teple zatoce delfinata — dve, ctyri, nekdy i sest. Ichtiandrovi se velmi libili mladi delfini a pozoroval je cele hodiny nehybne skryty v houstine. Delfinata zabavne dovadela na hladine, nekdy sala mleko sve matky a odstrkovala se vzajemne tlamami. Ichtiandr si je zacal nenapadne ochocovat; lovil rybky a hostil jimi mladata. Mladi delfini i samice si na Ichtiandra casem zvykli. Dovadel uz spolu s mladaty, chytal je, vyhazoval, krakal. Zrejme se jim to libilo, byli porad kolem neho, a jakmile se objevil v zatoce s darky, chutnym rybkami nebo jeste chutnejsimi malymi neznymi chobotnicemi, vrhali se k nemu v celem houfu.
Kdyz se jednou teto delfini samici narodila mladata a byla jeste docela malicka, kdyz se krmila pouze materskym mlekem, Ichtiandr si pomyslel: proc bych take nemohl okusit delfini mleko?
A tu se jednou znenadani objevil pod delfini samici, objal ji a zacal sat mleko. Delfin necekal takove prepadeni a s hruzou se vymrstil ze zatoky. Ichtiandr ihned pustil vylekane zvire. Mleko melo silnou rybi prichut.
Polekana samice, ktera se vytrhla nenadalemu kojenci, zmizela kdesi ve vodni propasti a jeji mladata se bezhlave rozprchla na vsechny strany. Ichtiandr dlouho shanel mala, hloupa delfinata, dokud se neobjevila matinka a neodvedla je do vedlejsi zatoky. Az po mnoha dnech se mezi nimi obnovily pratelske styky.
Kristo se vazne znepokojoval. Ichtiandr se neukazal tri dny a tri noci. Pak prisel unaveny, pobledly, ale klidny.
„Kdes vezel?“ zeptal se prisne Indian poteseny Ichtiandrovym prichodem. „Na dne,“ odpovedel Ichtiandr. „Proc jsi takovy bledy?“
„Divze. jsem nezahynul,“ zalhal Ichtiandr poprve v zivote a vypravel Kristovi pribeh, ktery se mu prihodil uz davno.
V hlubine oceanu se tyci skalnata plosina a na jejim povrchu je uprostred velka ovalna jama, prave podmorske horske jezero.
Ichtiandr plaval nad onim podmorskym jezerem. Prekvapila ho neobycejna svetle seda barva dna. Kdyz se spustil niz a zahledel se na ne, byl prekvapen; mel pod sebou pravy hrbitov morskych zivocichu, od malych rybicek az k delfinum a zralokum. Mnozi zahynuli docela nedavno. Ale kolem nich se nehemzili, jako obvykle, drobni dravci, krabi a ryby. Vsechno bylo tiche a mrtve. Jenom odkudsi z hloubi stoupaly k hladine bublinky plynu. Ichtiandr plaval nad okrajem prohlubne. Kdyz se spustil jeste niz, pocitil nahle ostrou bolest v zabrach, dusil se a tocila se mu hlava. Temer v bezvedomi bezmocne padal a nakonec se spustil na okraj prohlubne. Ve spancich mu busilo, srdce mu prudce tlouklo, oci mu obestrela ruda mlha. A nikde zadna pomoc. Najednou si vsiml, ze opodal pada ke dnu zralok a krecovite se sviji. Asi ho pronasledoval a ted se sam dostal do strasne otravene vody mrtveho podmorskeho jezera. Bricho a boky se mu vzdouvaly, tlamu mel otevrenou, bile, hranate plosky zubu obnazeny. Zralok umiral. Ichtiandr se zachvel. Se stisknutymi celistmi, snaze se nedychat zabrami, vylezl po ctyrech z jezera na breh, potom vstal a sel dal. Hlava se mu zatocila a znova upadl. Odrazil se nohama od sedych balvanu, rozmachl se rukama a octl se deset metru za jezerem.
Kdyz Ichtiandr skoncil sve vypraveni, pripojil to, co mu kdysi rekl Salvator: „V te prohlubni se asi nahromadily nejake jedovate plyny, bud sirovodik, nebo kyslicnik uhelnaty. Chapes, na morske hladine se ty plyny okyslicuji a necitis je, ale dole v prohlubni, kde se vylucuji, jsou jeste silne koncentrovane. No, a ted mi dej snidani, mam hlad.“ Ichtiandr chvatne posnidal, vzal si bryle a rukavice a sel ke dverim.
„Prisel jsi jen pro tohle?“ zeptal se Kristo a ukazal na bryle. „Proc mi nechces rict, co ti je?“
V Ichtiandrove povaze se objevil novy rys, tajnustkarstvi.
„Neptej se mne, Kristo, sam nevim, co se se mnou deje,“ a spesne vysel z mistnosti.
MALA MSTA
Kdyz Ichtiandr neocekavane spatril modrookou divku v kramku prodavace perel Baltazara, upadl do takoveho zmatku, ze vybehl z kramku a vrhl se k mori. Ted by se byl rad s divkou setkal znovu, ale nevedel, jak to zaridit. Nejjednodussi by bylo pozvat na pomoc Krista a jit s nim do mesta. Ale nemel chut setkat se s ni v Kristove pritomnosti. Denne plaval na pobrezi k mistu, kde ji uvidel poprve. Sedal tam od rana do vecera, skryt za pobreznimi balvany, a doufal, ze ji snad spatri. Na brehu sundaval bryle a rukavice a prevlekal se do bileho obleku, aby divku nepolekal. Casto stravil na pobrezi den a noc, v noci se ponoril do vody, najedl se ryb a ustric, neklidne spal a brzy rano, jeste pred vychodem slunce, byl jiz zase na sve pozorovatelne.
Jednou vecer se odhodlal zajit ke kramku prodavace perel. Dvere byly otevreny, ale u pultu sedel jen stary Indian a divka tam nebyla. Vratil se na breh. Na skalnatem pobrezi stala divka v lehkych, bilych satech a slamenem klobouku. Ichtiandr se zastavil a netroufal si priblizit se k ni. Divka na kohosi cekala. Netrpelive prechazela, vyhlizejic chvilemi na cestu.
Ichtiandra, ktery se zastavil u skalnateho vystupku, ani nezpozorovala.
Vtom divka nekomu zamavala, Ichtiandr se ohledl a spatril mladeho, vysokeho, ramenateho muze, ktery chvatne kracel po silnici. Ichtiandr jeste nikdy nevidel tak svetle vlasy a oci, jako mel neznamy. Mlady obr pristoupil
