nadeje, mu preskoci pres hlavu. Vedel i to, co se deje pod vlnami, vedel, jak vlny mizi, kdyz ustane vitr; vedel, ze zpocatku se ztraceji drobne vlnky, potom velike, ale mirne vlny, klidne cereni trva jeste dlouho. Rad metal kozelce v pobreznich vlnach, ale vedel, ze je to nebezpecne. Jednou ho vlna znenadani prevratila, uderil se silne hlavou o dno a ztratil vedomi. Obycejny clovek by utonul, ale Ichtiandr se ve vode zotavil.
Dest ustal. Vitr ho odehnal za bourkou kamsi na vychod. Ted se vitr obratil. Od tropickeho severu zavanulo teplo. Mezi mraky se ukazaly kousky modre oblohy. Z mracen se prodraly slunecni paprsky a dopadly na vlny. Na obloze jeste zamracene se na jihozapade objevuje duha. More se docista zmenilo. Neni jiz olovene cerne, nybrz modre s ostre zelenymi skvrnami tam, kam dopadly paprsky slunce.
Slunce! Obloha i more, pobrezi a vzdalene hory jsou v okamziku k nepoznani. Jak nadherne, lehke a vlahe povetri byva po bource! Ichtiandr chvilemi vdechuje do plic cisty, zdravy morsky vzduch, chvilemi zas usilovne dycha zabrami. Jediny z lidi vi, jak lehce se dycha potom, kdyz boure, vitr a vlny smichaji oblohu s morem, vzduch s vodou a vydatne nasyti vodu kyslikem. Tehdy okrivaji vsechny ryby, vsichni morsti tvorove. Po bource vyplouvaji z houstin morskych dzungli, z tesnych skalnich uzlabin, ze spleti fantastickych koralu a hub drobne rybky, za nimi nasleduji velke ryby a nakonec, kdyz boure jiz docela utichne, vypluji nezne, krehke meduzy, pruhledni, temer nic nevazici rackove, stenophory, zebernatky, Venusiny pasy.
Tamhle dopadl na vlnu slunecni paprsek. Voda kolem razem zezelenala, drobne bublinky se trpyti, pena syci. Kolem Ichtiandra dovadeji jeho pratele delfini a pokukuji po nem veselyma, chytryma, zvedavyma ocima. Jejich leskle, tmave hrbety se kmitaji ve vlnach. Ichtiandr se smeje, honi delfiny, plave a potapi se spolu s nimi. Zda se mu, ze more, delfini i nebe a slunce jsou stvoreni jenom pro neho. Ichtiandr zveda hlavu a se zamhourenyma ocima se diva do slunce. Kloni se k zapadu. Brzy bude vecer. Dnes nema chut na brzky navrat domu. Bude se houpat na vlnach, dokud modre nebe neztmavne a neobjevi se na nem prvni hvezdy.
Brzy se mu vsak necinnost zprotivi. Kdesi tu hynou drobni morsti tvorove. Mohl by je zachranit. Vstava a diva se na odlehle pobrezi. Tam, k melcine u piscite kosy! Tam nejvice potrebuji jeho pomoc. Tam zuri morsky priboj.
Zbesily priboj po kazde bouri vyhazuje na breh spousty vodnich rostlin a morskych obyvatel: meduz, krabu, morskych hvezdic a nekdy i neopatrneho delfina! Meduzy hynou velmi brzy, nektere ryby se dostanou zpet do vody, ale mnoho jich zajde na brehu. Krabi se temer vzdy vrati do oceanu. Obcas sami vylezaji na breh a poziraji obeti priboje. Ichtiandr rad zachranuje morske tvory, ktere ocean vyhodi na melcinu.
Cele hodiny bloudival po bouri na pobrezi a zachranoval ty, kteri se jeste zachranit dali. Mel radost, kdyz videl, jak ryba, kterou hodil do vody, odplouva a vesele mava ocasem. Mel radost, kdyz omamene ryby plovouci na vode na boku nebo briskem vzhuru nakonec ozivaly. Zvedl na brehu velikou rybu a odnasel ji k vode: ryba se mu trepala v rukou a on ji se smichem domlouval, aby se nebala a vydrzela jeste chvilku. Tutez rybu by ovsem s chuti snedl, kdyby ji vyhladovely chytil v mori. To vsak bylo nutne zlo. Ale tady na brehu byl ochrancem, pritelem, zachrancem obyvatel more.
Vracival se obvykle k brehu tak, jak jej opoustel: spodnim morskym proudem. Ale dnes nemel chut potopit se nadlouho, more a obloha byly tak neobycejne krasne. Ichtiandr se potapel, plaval pod vodou a zas se vynoroval na hladinu jako morsti ptaci na rybolovu. Posledni slunecni paprsky pohasly. Na zapade jeste dohoriva zluty pruh. Pochmurne vlny jako tmavosede stiny nabihaji jedna za druhou.
Po chladnem vzduchu je ve vode tak teplo. Kolem je tma, ale neni desiva. V tu dobu nikdo neutoci. Denni dravci uz usnuli a nocni se jeste nevydali na lov.
Ano, tohle Ichtiandr potrebuje: severni proud, ktery plyne tesne pod morskou hladinou. Tiche cereni se jeste neuklidnilo a slabounce rozhoupava morskou reku nahoru dolu, ale ona zvolna tece dal od zhaveho severu k chladnemu jihu. O mnoho niz plyne zpetny chladny proud, od jihu k severu. Ichtiandr casto pouziva techto proudu, kdyz musi dlouho plavat podle brehu. Dnes se zatoulal daleko na sever. Teply proud ho ted zanese do tunelu. Jen aby nezdriml a neodplul dal, jak uz se mu to kdysi prihodilo. Chvilemi klade ruce za hlavu, chvilemi je upazuje, pomalu roztahuje a stahuje nohy, proste cvici. Proud ho unasi k jihu Tepla voda a pomale pohyby pazi a nohou ho uklidnuji.
Diva se vzhuru a vidi klenbu huste posetou hvezdami jako drobnym praskem. To trpytive svitilky zazehly sve svitilny a vyplouvaji na hladinu more. Kdesi ve tme se mihaji modrave a naruzovele mlhoviny, huste shluky nejdrobnejsich sviticich tvorecku. Kolem zvolna proplouvaji koule vydavajici jemne nazelenale svetlo. Docela blizko sviti meduza; podoba se lampe zaclonene umne vyrobenym stinitkem s krajkami a dlouhymi trasnemi. Pri kazdem pohybu meduzy se trasne pomalu pohupuji, jakoby kolebane lehkym vetrem. Na melcinach jiz sviti morske hvezdice. Dole v hlubine se uz rychle mihaji svetla nocnich dravcu. Prohaneji se navzajem, krouzi, hasnou a planou znovu.
Zas je tu melcina. Fantasticke stvoly a vetve koralu jsou zevnitr osvetleny nebesky modrym, ruzovym, zelenym a bilym svetlem, jine zari jako dobela rozzhaveny kov.
Na zemi v noci sviti jen male, daleke nebeske hvezdy a nekdy mesic. A tady je tisice hvezd, tisice mesicu, tisice malych ruznobarevnych slunci, zaricich neznym jemnym svetlem. Noc v oceanu je tisickrat krasnejsi nez noc na zemi.
Ichtiandr vyplouva na hladinu, aby mohl lepe srovnavat.
Vzduch se oteplil. Nad hlavou se klene tmavomodra obloha poseta hvezdami. Nad obzorem visi stribrny kotouc mesice. Od neho se vine po celem oceanu stribrna pesinka. Z pristavu sem doleha nizke, syte, potahle houkani. To se obrovsky Horroks vydava na zpatecni pout. Uz je tedy hodne pozde. Brzy se rozedni. Ichtiandr byl z domova temer noc a den. Otec mu asi vyhubuje.
Posleze se priblizi k tunelu, strci ruku mezi mrize, otevre zeleznou branku a pluje tunelem v uplne tme. Na zpatecni ceste musi plavat dole, ve studenem proudu smerujicim od more k bazenu v parku.
Probouzi ho lehky uder do ramene. Je v bazenu. Rychle vyplave na hladinu. Zacina dychat plicemi a nasava vzduch napojeny znamou vuni kvetin.
Za okamzik jiz pevne spi v posteli, jak otec prikazal.
DIVKA A SNEDY MUZ
Jednou zas plaval po bource v oceanu.
Kdyz se vynoril na hladinu, zpozoroval opodal na vlnach jakysi predmet, podobny kousku bile plachty, kterou boure strhla z rybarskeho skuneru. Kdyz se priblizil, zjistil s udivem, ze je to clovek, zena, mlade devce. Byla privazana k prknu. Snad neni ta krasna divka mrtva? Byl tak vzrusen svym objevem, ze poprve pocitil nepratelstvi k oceanu.
Ale mozna ze divka jen ztratila vedomi? Zvedl jeji bezmocne svesenou hlavu, uchopil prkno a plaval ke brehu.
Plaval rychle, ze vsech svych sil, jen obcas se na chvili zastavil, aby zvedl divcinu hlavu, ktera sklouzla z prkna. Septal ji jako rybam, ktere se dostaly do uzkych: „Vydrz jeste chvilku!“ Pral si, aby divka otevrela oci, ale zaroven se toho bal. Pral si ji videt zivou, bal se vsak, ze se ho poleka. Nemel by sundat bryle a rukavice? Jenze to by zabralo cas a bez rukavic by se mu spatne plavalo. Plaval tedy radeji dal ke brehu a strkal pred sebou prkno s devcetem.
A uz se dostava do priboje. Tady musi dat pozor. Vlny ho samy nesou ke brehu. Ichtiandr obcas spousti nohu, hleda dno. Konecne se dostal na melcinu, vynesl divku na breh, odvazal ji od prkna, polozil ji do stinu duny porostle krovim a zacal ji krisit umelym dychanim. Zdalo se mu, ze se ji zachvela vicka a rasy se jemne pohnuly. Prilozil ucho k jejimu srdci a zaslechl slaby tlukot. Je ziva. Chtelo se mu kricet radosti.
Divka pootevrela oci, zadivala se na Ichtiandra a na tvari se ji objevil vyraz hruzy. Potom zavrela oci. Ichtiandr citil trpkost a radost zaroven. Prece jen divku zachranil. Ted musi odejit, aby se ho nebala. Ale muze ji nechat samotnou? Zatimco uvazoval, zaslechl cisi rychle, energicke kroky. Dele vahat nemohl. Vrhl se po hlave do priboje, potopil se, plaval pod vodou k nakupenym skalam, vynoril se a skryvaje se mezi ulomky skal, zacal pozorovat breh.
Zpoza duny vysel snedy muz s knirkem a spanelkou, na hlave klobouk se sirokym okrajem. Rekl tise spanelsky: „Chvala bohu, tady je!“ a rychle se priblizil k divce, pak s necekanou raznosti vykrocil k mori a ponoril se do vln priboje. Vratil se k divce cely promaceny, zacal provadet umele dychani (k cemu ted?) a pak se sklonil k divcine tvari. Polibil ji. Rychle a ohnive ji cosi povidal. Ichtiandr pochytil jen utrzky vet: „. Varoval jsem vas!.. Bylo to
