neviditelni ptaci.
Anka sla vpredu, kusi drzela v podpazi a cas od casu se shybala pro krvavou, jakoby nalakovanou jahodu. Za ni kracel Anton se starou dobrou zbroji marsala Toce pres rameno. Toulec se solidnimi sipy ho tvrde bouchal do zadku. Sel a pozoroval Ancin krk — docer-na opaleny s vystouplymi obratli. Obcas se ohledl a hledal pohledem Pasku, ale nespatril ho, jen cas od casu vpravo nebo vlevo zasvitil na slunci jeho rudy satek. Anton si predstavil, jak se Paska nehlucne plizi mezi borovicemi s karabinou pripravenou ke strelbe, jak natahuje kupredu svuj hubeny dravci oblicej s oloupanym nosem. Paska se prece plizi sajvou a se sajvou nejsou zadne zerty. Najednou ti polozi otazku a ty musis vcas odpovedet, kamarade, pomyslel si Anton a uzuz se chtel taky sehnout, ale pred nim sla Anka a co kdyby se ohledla? Vypadalo by to trapne.
Anka se ohledla a zeptala se:
„Utekli jste potichu?“
Anton pokrcil rameny.
„Utika snad nekdo hlucne?“
„Obavam se, ze ja jsem nadelala ramus,“ rekla Anka. „Porazila jsem umyvadlo a najednou slysim na chodbe kroky. Nejspis Panna Kata, ma dneska sluzbu. Musela jsem seskocit do zahonu. Co myslis, Tosko, co je to za kytky na tom zahonu?“
Anton svrastil celo.
„Pod tvym oknem? Nevim. Proc?“
„Musi to byt nejake houzevnate kytky. Jak pravi basnik: Vichr je nesehne, boure je nezdola… Skace se do nich uz tolik let, a porad rostou jakoby nic.“
„To je opravdu zajimave,“ rekl Anton hlubokomyslne. Uvedomil si, ze i pod jeho oknem je zahon s kytkami, ktere vichr nesehne a boure nezdola. Ale dodnes si to neuvedomil.
Anka se zastavila, pockala, az ji dojde, a natahla k nemu hrst s cervenymi jahodami. Anton si opatrne vybral tri.
„Vem si vic,“ nabizela Anka.
„Dekuju,“ rekl Anton. „Ja radsi sbiram jednu po druhe. A co Panna Kata? Docela ujde, vid?“
„To je vec nazoru,“ poznamenala Anka. „Kdyz nekdo cloveku kazdy vecer vycita, ze ma nohy zablacene nebo zaprasene…“
Odmlceli se. Byla to nadhera jit s ni takhle po lese, sami dva, bok po boku, dotykat se obnazenymi lokty a obcas na ni ze strany pohlednout — jaka je krasna, obratna a neuveritelne mila, jake ma velke sede oci s cernymi rasami.
„Ano,“ rekl Anton a natahl ruku, aby strhl pavucinu, ktera pred nim zajiskrila ve slunci. „Ona si samozrejme nohy nezaprasi. Kdyz nekoho prenaseji v naruci pres kazdou louzicku, tak se pochopitelne neumaze…“
„A kdoze ji prenasi?“
„Heinrich z meteorologicke stanice. Vis prece, takovy ten zdravy kluk s bilymi vlasy.“
„Vazne?“
„A co je na tom? Kazdy prcek uz vi, ze ti dva se milujou.“
Znovu se odmlceli. Anton se podival na Anku. Mela oci zuzene do cernych sterbinek.
„A kdy to bylo?“ zeptala se.
„Ale, za jedne mesicne noci,“ odpovedel Anton neochotne. „Hlavne to nikde nevyzvan.“
Anka se usklibla.
„Nikdo prece na tobe nevyzvidal, Tosko. Chces jahody?“
Mechanicky shrabl jahody z potrisnene dlane a vstrcil je do ust. Nemam rad zvanily, pomyslel si. Nesnasim mluvky. A najednou nasel argument.
„Tebe taky budou jednou nosit na rukou. A bude ti prijemne, jestli se o tom zacne povidat?“
„Jak te mohlo napadnout, ze to chci roznaset?“ rekla Anka v rozpacich. „Nahodou zvanily nemam rada.“
„Poslechni, co mas za lubem?“
„Nic zvlastniho.“ Anka pokrcila rameny. Po chvilce rekla duverne: „Vis, me uz desne otravuje myt si kazdy bozi vecer dvakrat no-hy.“
Uboha Panna Kata, napadlo Antona. Ta si ted uzije horsi peklo nez v sajve.
Dostali se na pesinu. Klesala a les byl stale hustsi a temnejsi. Bujne tu rostlo kapradi a vysoka vlhka trava. Kmeny borovic byly potazeny mechem a bilou penou lisejniku. Ale se sajvou nejsou zadne zerty. Chraptivy hlas, v nemz nebylo nic lidskeho, najednou zarval:
„Stuj! Odhodte zbran. Ty, urozeny done, i ty, urozena donno!“
Kdykoli ti sajva polozi otazku, musis ji vcas odpovedet. Presnym pohybem strcil Anton Anku do kapradin vlevo, sam skocil do kapradi vpravo od pesiny, nekolikrat se prekulil a zalehl za shnily parez. V korunach borovic se jeste prevalovala chraptiva ozvena, ale pesina uz byla prazdna. Rozhostilo se ticho.
Anton se prevalil na bok a tocenim kolecka natahoval tetivu. Praskl vystrel a na Antona se sesypalo jakesi smeti. Chraptivy nelidsky hlas oznamil:
„Don byl zasazen do paty!“
Anton zastenal a skrcil nohu.
„Ale do ty ne! Do pravy!“ opravil ho hlas.
Bylo slyset, jak se Paska hihna. Anton opatrne vykoukl za parezem, ale v zelenem kasovitem poloseru nevidel nic.
V te chvili se ozvalo pronikave zahvizdani a rachot, jako by padal strom.
„Au!“ zakvilel Paska. „Smilujte se! Slitovani! Nezabijejte me!“
Anton okamzite vyskocil. Z kapradin vylezl pozpatku Paska s rukama nad hlavou. Ozval se Ancin hlas:
„Tosko, vidis ho?“
„Jako na dlani,“ odpovedel Anton spokojene. „Neotacet se!“ houkl na Pasku. „Ruce za hlavu!“
Paska poslusne zkrizil ruce za hlavou a odhodlane prohlasil:
„Nic nereknu.“
„Co s nim udelame, Tosko?“ zeptala se Anka.
„Hned uvidis,“ rekl Anton a pohodlne se usadil na parez. Samostril si polozil na klin. „Jmeno!“ vystekl hlasem Hexy Irukanskeho.
Paska vyjadril pozou sveho tela pohrdani a odbojnost. Anton vystrelil. Tezky sip se s rachotem zabodl do vetve nad Paskovou hlavou.
„Oho!“ ozvala se Anka odkudsi z kapradi.
„Jmenuji se Bon Saranca,“ priznal se Paska neochotne. „A na tomto miste sve slozim kosti, jsa jednim z tech, co byli s nim.“
„Znamy nasilnik a vrah,“ vysvetlil Anton. „Ale nikdy nic nedela zadarmo. Kdo te poslal?“
„Poslal me don Satarina Nelitostny,“ zalhal Paska.
Anton poznamenal pohrdlive:
„Tato ruka pretrhla nit hanebneho zivota dona Satariny uz pred dvema lety v Uzlabine tezkych mecu.“
„Nemela bych mu prohnat sip hlavou?“ nabidla se Anka.
„Uplne jsem zapomnel,“ rekl Paska chvatne. „Ve skutecnosti me poslal Arata Krasny. Slibil mi sto zlatych za vase hlavy.“
Anton se placl do kolen.
„To je ale lhar!“ vykrikl. „Copak se Arata bude spolcovat s takovym lumpem, jako jsi ty?“
„Co abych mu prece jen prohnala sip hlavou?“ zeptala se Anka krveziznive.
Anton se demonicky zachechtal.
„Mimochodem,“ poznamenal Paska, „mas ustrelenou pravou patu. Nejvyssi cas, abys vykrvacel.“
„Houbeles!“ namitl Anton. „Predne jsem celou tu dobu zvykal kuru bileho stromu a za druhe uz mi dve slicne domorodky ranu prevazaly.“
Kapradi se rozhoupalo a na pesinu vysla Anka. Mela skrabanec pres oblicej, kolena zmazana od travy a hliny.
„Musime ho hodit do baziny,“ prohlasila. „Kdyz se nepritel nevzda, musi byt znicen.“
Paska svesil ruce.
„Ty vubec nehrajes podle pravidel,“ vycetl Antonovi. „Podle tebe to porad vychazi tak, ze Hexa je kladny typ.“
