Pasku spatril ihned: Bon Saranca sel sehnut az k zemi po stope tajemneho automobilu. Rezavy plech nad silnici se lehce pohupoval a dirkou prosvitalo modre nebe. U cesty sedela Anka s lokty oprenymi o hola kolena a bradu mela polozenou na zatatych pestich.
Vraceli se az za soumraku. Chlapci veslovali, Anka sedela u kormidla. Nad cernym lesem stoupal cerveny mesic, zaby zbesile narikaly.
„Tak prima to bylo vsechno vymysleno,“ povzdechla si Anka smutne. „Ech, vy…“
Chlapci neodpovedeli. Pak se Paska polohlasne zeptal:
„Tosko, co tam bylo, za tou znackou?“
„Vyhozeny most,“ odpovedel Anton. „A kostra fasisty pripoutana retezy ke kulometu.“ Zamyslel se a dodal: „Ten kulomet uz byl cely vrostly do zeme.“
„Hmm,“ protahl Paska. „To se stava. Ja jsem tam jednomu chlapikovi pomohl spravit auto.“
KAPITOLA PRVNI
Kdyz Rumata minul hrob svateho Miky, sedmy v. poradi a posledni na teto ceste, bylo uz docela tma. Z vychvalovaneho chama-charskeho hrebce, ktereho vyhral na donu Tameovi v kartach, se vyklubala zchatrala herka. Cely se zpotil, pletl nohama a pohyboval se nevzhlednym, potacivym klusem. Rumata mu koleny tiskl boky, placal ho rukavici mezi usi, ale kun jenom otravene pohazoval hlavou, do kroku nepridaval. Podel cesty se tahly kroviny, ve tme pripominaly znehybnele kotouce dymu. Nesnesitelne pisteli komari. Na kalnem nebi se trasly ojedinele blede hvezdy. Val slaby narazovity vitr, teply i studeny soucasne, jako vzdy na podzim v teto primorske zemi s dusnymi, prasnymi dny a prokrehlymi vecery.
Rumata se zachumlal do plaste a pustil koni uzdu. Spechat nemelo smysl. Do pulnoci zbyvala cela hodina a polesi Skytanda uz se vynorilo nad obzorem jako cerny vroubkovany lem. Po stranach cesty se tahla rozorana pole, ve svitu hvezd jiskrily baziny pachnouci rzi, cernaly se mohyly a prohnile ploty z dob Vpadu. Daleko vlevo vy- slehovala a pohasinala ponura zare: zrejme tam horela vesnice, jedna z tech nescislnych, tak casto se vyskytujicich Hrobnic, Drancirovu nebo Sibenek, nedavno na zaklade nejjasnejsiho vynosu prejmenovanych a nesoucich nyni nazvy Touzebna, Pozehnana a Andelska. Na stovky mil — od brehu Prulivu az po sajvu v polesi Skytanda — se rozprostirala tato zeme, pokryta duchnou komarich mracen, drasana strzemi, macena bazinami, tryznena zimnicemi, mory a smradlavou rymou.
U ohybu cesty se od krovin odloupla temna postava. Hrebec uskocil stranou a vzepjal hlavu. Rumata uchopil uzdu, navyklym pohybem si na prave ruce povyhrnul krajky a prilozil dlan na jilec mece. Zadival se do tmy. Muz u cesty smekl klobouk.
„Dobry vecer, urozeny done,“ pozdravil tise. „Prosim o prominutim
„Co je?“ zeptal se Rumata a zaposlouchal se.
Zcela nehlucne lecky neexistuji. Lupice prozradi zavrzani tetivy, vojaci sedych oddilu nikdy neudrzi rihani po hnusnem pivu, prislusnici baronskych druzin lacne funi a rinci zelezem a mnisi — lovci otroku — se hlucne drbou. Ale v kravinach bylo ticho. Ten clovek zrejme neni volavka. Ostatne ani na ni nevypadal — byl to drobny podsadity mestan v chudem plasti.
„Dovolite, abych bezel vedle vas?“ zeptal se s uklonou.
„Prosim,“ svolil Rumata a skubl uzdou. „Muzes se chytit trme-nu.“
Mestan vykrocil vedle kone. Klobouk drzel v ruce, na temeni hlavy mu prosvitala velka lysina. Obchodni agent, odhadl Rumata. Obchazi barony a kramare a skupuje len nebo konopi. Ale ze ma odvahu, ten agent… A dost mozna, ze to neni zadny obchodni agent. Treba je to nejaky nevolnik. Uprchlik. Bezenec. Tech je ted na nocnich cestach hodne, vic nez obchodnich agentu… Neboje to spion.
„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Rumata.
„Jmenuji se Kiun,“ rekl mestan smutne. „Odchazim z Arkanaru.“
„Utikas z Arkanaru,“ opravil ho Rumata durazne a naklonil se.
„Utikam,“ pripustil mestan sklesle.
Nejaky podivin, napadlo Rumatu. Nebo snad opravdu spion? To se musi proverit… A proc vlastne by se to muselo proverovat? Komu na tom zalezi? Jsem tu snad od toho, abych ho proveroval? Ani po tom netouzim. Proc bych mu jednoduse neveril? Jde si tady svou cestou mestan, na prvni pohled je videt, ze to je pismak, utika, aby si zachranil zivot… Je sam, boji se, je slaby, hleda ochranu… Potka aristokrata. Aristokratum jejich hloupost a nadutost brani vyznat, se v politice, ale maji dlouhe mece a nemaji sede v lasce. Proc by obcan Kiun nenasel ochranu u hloupeho a nafoukaneho aristokrata? A tim to konci. Nebudu ho proverovat. Nemam proc. Popovidame si, ukratime si dlouhou chvili a rozloucime se jako pratele…
„Kiun…“ Rumata se odmlcel. „Znaval jsem jednoho Kiuna. Byl to prodavac lektvaru a alchymista z Plechove ulice. Ty jsi jeho pri-buzny?“
„Bohuzel ano,“ prisvedcil Kiun. „Sice hodne vzdaleny, ale jim na tom nezalezi… Az do dvanacteho kolena.“
„A kam vlastne utikas, Kiune?“
„Kamkoli… Co nejdal. Hodne lidi utika do Irukanu. Tak to zkusim taky v Irukanu.“
„Aha, aha,“ poznamenal Rumata. „A tebe napadlo, ze by te mohl urozeny don prevest pres hranicni straznici?“
Kiun neodpovidal.
„Nebo si snad myslis, ze urozeny don nevi, kdo to je alchymista Kiun z Plechove ulice?“
Kiun mlcel. Nemluvim, jak bych mel, pomyslel si Rumata. Vztycil se v trmenech a hlasem napodobujicim herolda na Kralovskem namesti zakricel:
„Je obvinen a usvedcen z hroznych, neodpustitelnych zlocinu proti bohu, trunu a verejnemu poradku!“
Kiun mlcel. Z temnoty zprava od silnice se vynoril lomeny stin sibenice. Na ni se pohupovalo nahe bile telo zavesene za nohy. Ech, uz zase mi to nevyslo, pomyslel si Rumata. Pritahl uzdu, popadl Kiuna za rameno a otocil si ho tvari k sobe.
„A co kdyz te urozeny don hned tady na miste povesi vedle tamhletoho lumpa?“ rekl a pozorne sledoval bily oblicej s tmavymi ocnimi dulky. „Vlastnorucne. Rychle a sikovne. Na pevnem arkanar-skem provaze. Ve jmenu idealu. Proc mlcis, pismaku Kiune?“
Kiun mlcel. Drkotaly mu zuby a cely se nesmele svijel pod Ruma-tovou dlani jako prislapnuta jesterka. Najednou cosi cvachtave dopadlo do prikopu u cesty a v teze chvili, snad aby prehlusil ono plesknuti, Kiun zoufale vykrikl: „Tak me poves! Poves, me, zradce!“
Rumata se nadechl a Kiuna pustil.
„Neboj se,“ rekl, „to byl zert!“
„Lzes, lzes,“ mumlal Kiun vzlykave. „Vsude je sama lez!“
„No tak uz se nezlob,“ domlouval mu Rumata. „Radsi si zvedni, cos tam zahodil, nebo to navlhne…“
Kiun chvilku stal, kymacel se a vzlykal, pak se bezmyslenkovite poplacal dlanemi po plasti a vlezl do prikopu. Rumata cekal unavene sehnut v sedle. Tak je to asi nutne, rikal si v duchu, ono to jinak proste nejde… Kiun vylezl z prikopu, v zanadri schovaval balicek.
„Knihy. Pochopitelne,“ poznamenal Rumata.
Kiun zavrtel hlavou.
„Ne,“ rekl chraptive. „Jenom jedna kniha. Moje kniha.“
„O cem v ni pises?“
„Obavam se, ze by vas to nezajimalo, urozeny done.“
Rumata si vzdychl.
„Chyt se trmenu,“ rekl, „pojedeme.“
Drahnou dobu mlceli.
„Poslechni, Kiune,“ rekl potom Rumata. „Ja jsem zertoval. Neboj se me.“
„To je bajecny svet,“ pronesl Kiun. „Vesely svet. Vsichni zertuji. A vsichni zertuji stejne. Dokonce i urozeny Rumata.“
