„Ty toho vis!“ prohodil Anton a taky vysel na pesinu. „Se sajvou nejsou zadne zerty, spinavy zoldneri!“
Anka vratila Paskovi karabinu.
„To vy vzdycky do sebe tak rezete?“ zeptala se obdivne.
„Jak jinak,“ podivil se Paska. „To snad mame vykrikovat pif paf a bum bum? V kazde hre musi byt prvek rizika.“
Anton rekl ledabyle:
„Napriklad si casto hrajeme na Vilema Telia.“
„A stridame se,“ dodal Paska. „Jednou stojim s jablkem ja, podruhe on.“
Anka na ne pohledla.
„Opravdu?“ rekla pomalu. „Na to bych se moc rada podivala.“
„S radosti bychom to predvedli,“ rekl Anton ustepacne, „ale nemame jablko.“
Paska se sklebil roztazenymi usty. Anka mu najednou strhla z hlavy piratsky satek a rychle jej stocila do kornoutu.
„Jablko je konvence,“ pravila. „Tadyhle mate vyborny terc. Hra na Vilema Telia muze zacit.“
Anton vzal cerveny kornout a pozorne si ho prohledl. Podival se na Anku — mela oci jako sterbinky. Zato Paska se bavil — bylo mu do smichu. Anton mu podal satek.
„Z triceti kroku se do karty trefim,“ zadeklamoval monotonne. „Ovsem jen z pistoli, jez dobre znam.“
„Opravdu?“ rekla Anka a obratila se na Pasku. „A co ty, priteli mily? Trefis se do karty jako tvuj druh?“
Paska si nasazoval cerveny pytlik na hlavu.
„Nekdy to zkusime, ale az jindy,“ rekl s vy cenenymi zuby. „Pred jistym casem jsem nestrilel zle.“
Anton se otocil a vykrocil po pesine. Pritom nahlas pocital kroky:
„Patnact…, sestnact…, sedmnact…“
Paska neco rekl — Anton neslysel co, a Anka se nahlas rozesmala. Nejak prilis nahlas.
„Tricet,“ rekl Anton a otocil se.
Ze triceti kroku vypadal Paska uplne malicky. Cerveny cipaty kornout mu trcel na hlave jako saskovska cepice. Paska se usklibo-val. Stale jeste si hral. Anton se shybl a zacal pomalu natahovat tetivu.
„Zehnam ti, otce muj Vileme!“ vykrikl Paska. „A dekuji za vse, at stane se cokoli.“
Anton nasadil sip do samostrilu a naprimil se. Paska s Ankou ho sledovali. Stali vedle sebe. Pesina byla jako temna chodba mezi vysokymi zelenymi stenami. Anton pozvedl zbran. Bojova zbroj marsala Toce mu v teto chvili pripadala nezvykle tezka. Tresou se mi ruce, uvedomil si. To je chyba. To by nemelo byt. Vzpomnel si, jak v zime s Paskou celou hodinu hazeli snehove koule na litinovou ozdobu na sloupu hradby. Hazeli z dvaceti metru, z patnacti, z deseti — a porad se nemohli trefit. A pak, kdyz uz toho meli dost a odchazeli, hodil Paska ledabyle, bez mireni posledni kouli — a trefil se. Anton si pevne vmackl pazbu do ramene. Anka stoji prilis blizko, pomyslel si. Uzuz na ni chtel kriknout, aby sla kousek dal, ale uvedomil si, ze by to bylo hloupe. Vys. Jeste vys… Jeste… Najednou pocitil jistotu, ze i kdyby se k nim otocil zady, stejne se tezky sip zabodne presne do korene Paskova nosu, mezi jeho vesele zelene oci. Zadival se na nej. Paska uz se neusklibal. A Anka pomalu, pomalicku zvedala ruku s roztazenymi prsty, oblicej mela napjaty a neobycejne dospely. A tu Anton zvedl samostril jeste o kus vys a zmackl spoust. Ani nevidel, kam sip letel. „Chybil jsem,“ rekl hodne nahlas. Na zdrevenelych nohou vykrocil po pesine. Paska si otrel tvare cervenym kornoutem, vytrepal jej ve vzduchu a zacal si ovinovat celo. Anka se shybla pro svou kusi. Jestli me s ni majzne po hlave, jeste ji podekuju, pomyslel si Anton. Ale Anka se na nej ani nepodivala. Obratila se na Pasku a zeptala se:
„Pujdeme?“
„Hned,“ rekl Paska.
Strelil pohledem po Antonovi a beze slova si zatukal ohnutym prstem na celo.
„Ty uz jsi mel srdce v kalhotech,“ rekl Anton.
Paska si znovu zatukal prstem na celo a vykrocil za Ankou. Anton se potacel za nimi a snazil se v sobe potlacit pochybnosti.
Co jsem vlastne udelal, uvazoval sklesle. Proc se napaprcili? U Pasky to chapu, ten dostal strach. Jenomze neni jiste, kdo se bal vic — jestli otec Vilem nebo Teli junior. Ale co Anka? Nejspis dostala strach o Pasku. Tak co jsem mel delat? Ted se za nimi plouzim jako chudy pribuzny. Utecu. Zahnu doleva, tam je bajecna bazina. Treba chytim nejakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle uz mi zustane, pomyslel si. Cetl, ze se to casto stava.
K opustene silnici dorazili driv, nez predpokladali. Slunce stalo vysoko, bylo vedro. Za limcem simralo pichlave jehlici. Byla to betonova silnice, vystavena ze dvou rad sede rezatych popraskanych desek. Ve sparach rostla husta sucha trava. Na obou krajnicich byly spousty zapraseneho lopuchu. Nad silnici brucive preletovali zlato-hlavkove, jeden opovazlive cvrnkl Antona primo do cela. Jinak vsude ticho a dusno.
„Podivejte!“ rekl Paska.
Nad prostredkem silnice visela na rezavem drate, natazenem od jedne strany ke druhe, kulata plechova deska pokryta zbytky opryskane barvy. Podle vseho to byl cervene oramovany bily kruh.
„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvlastniho zajmu.
„Dopravni znacka,“ rekl Paska. „Vjezd zakazan.“
„Stuj,“ doplnil Anton.
„A k cemu to je?“ ptala se Anka.
„To znamena, ze se tam nesmi jet,“ vysvetlil Paska.
„K cemu je pak cela silnice?“
Paska pokrcil rameny.
„Je to uz hodne stara silnice,“ rekl.
„Je to anizotropni silnice,“ prohlasil Anton. Anka stala k nemu zady. „Provoz jen jednim smerem.“
„Nasi predkove byli mudrcove,“ rekl Paska zamyslene. „Nekdo si jede a jede, treba dve ste kilometru, a najednou bac! Stuj! Dal se nesmi a zeptat se na cestu taky nema koho.“
„Predstav si, co tam za tou znackou muze byt!“ rekla Anka. Rozhledla se. Na mnoho kilometru kolem dokola se rozprostiral liduprazdny les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou znackou. „A co kdyz to vubec neni znacka Stuj?“ zapochybovala. „Vsechna barva je prece opryskana…“
A tu Anton peclive zamiril a vystrelil. Bylo by efektni, kdyby sip pretal drat a tabulka spadla Ance primo k noham. Ale sip zasahl horni cast desky, prorazil zrezively plech a dolu se zacala sypat jen seschla barva.
„Hlupaku,“ prohodila Anka, ani se neotocila.
Bylo to prvni slovo, ktere adresovala Antonovi od skonceni hry na Vilema Telia. Anton se krecovite usklibl.
„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „Wi-th this regard, their currents turn awry, And lose the name of acti-on.“*
Verny Paska vykrikl:
„Koukejte, tudy jelo auto! Uz po bource! Tamhle je primacknuta trava! A tady taky…“
Ten Paska ma kliku, pomyslel si Anton. Zacal si prohlizet stopy na silnici a rovnez spatril primacknutou travu a cerny pruh od pneumatik v miste, kde automobil zabrzdil pred vymolem v betonu.
„Aha!“ vykrikl Paska. „Vyjel od znacky!“
Bylo to jasne jako den, ale Anton se zacal prit.
„Ani napad, jel z druhe strany.“
Paska se na nej vyjevene podival.
„Copakjsi slepy?“
„Jel z druhe strany,“ opakoval Anton uminene. „Pujdeme po sto-pe.“
„Meles nesmysly!“ vybuchl Paska. „Tak predne zadny poradny ridic nepojede tam, kde visi zakaz vjezdu. A za druhe se podivej: tamhle je vymol, tamhle stopy brzdeni… Tak odkud jel?“
„Co je mi do tvych poradnych ridicu? Ja sam jsem neporadny, ja pujdu za znacku.“
Paska se rozzuril.
„Jdi si, kam chces!“ rekl a hlas mu trochu preskakoval. „Pitomecku. Uplne jsi z toho horka zblbnul!“
Anton se otocil a s pohledem uprenym primo pred sebe vykrocil pod znacku. Pral si jen jedno — aby tam vpredu byl nejaky zboreny most a aby se musel tezce probijet na protejsi breh. Kaslu na toho poradneho, rikal si v duchu. — At si jdou, kam chteji… ona i ten jeji[1]… a podniky, jez maji spar a spad, se pro ten ohled vychyluji z drahy a trati jmeno skutku.
Pasenka. Vzpomnel si, jak Anka sjela Pavla za tu Anicku, a trochu se mu ulevilo. Ohledl se.
