Rumata se podivil.
„Ty vis, jak se jmenuju?“
„Vim,“ rekl Kiun. „Poznal jsem vas podle obruce na cele. Mel jsem takovou radost, kdyz jsem vas potkal na ceste…“
No ovsem, tak uz vim, co mel na mysli, kdyz me nazval zradcem, pomyslel si Rumata a rekl:
„Tak vidis. A ja myslel, ze jsi spion. Spiony vzdycky zabijim.“
„Spion,“ protahl Kiun zamyslene. „Ano, ovsem. V nasi dobe je tak snadne a vynosne byt spionem! Orel nas, urozeny don Reba, projevuje dojemnou peci, aby se dozvedel, jak smysleji kralovi poddani. Chtel bych byt spionem. Radovym informatorem v krcme Seda radost. Ta krasa, ta ucta! V sest vecer vstupuji do pivnice a usedam ke svemu stolu. Majitel ke mne specha s mym prvnim pivem. Mohu pit, kolik snesu, plati to don Reba — lepe receno, neplati to nikdo. Sedim, popijim pivo a posloucham. Obcas se tvarim, jako ze si zapisuji rozhovory, a prestraseni lidickove se ke mne hrnou a nabizeji mi pratelstvi a tobolky. V jejich ocich vidim jen to, co chci videt: psov-skou oddanost, uctivy strach a uchvatnou, bezmocnou nenavist. Mohu beztrestne osahavat devcata a muchlovat zeny pred ocima jejich manzelu, zdravych porizku, a ti se budou jenom podlizave chichotat… Nadherna uvaha, urozeny done, vidte? Takhle jsem slysel uvazovat jednoho patnactileteho kluka, studenta Vlastenecke skoly…“
„A cos mu na to rekl?“ zeptal se Rumata se zajmem.
„Co jsem mu mohl rict? Nic by nepochopil. Tak jsem mu povidal, ze lide Pavezy Rumpala, kdykoli chytnou informatora, rozparou mu bricho a nasypou mu do vnitrnosti pepr… A opili vojaci strkaji informatora do pytle a topi ho v latrine. A to je skutecne pravda, jenze on mi neveril. Rekl, ze to ve skole neprobirali. A tak jsem vytahl papir a zapsal si nas rozhovor. Potreboval jsem to pro svou knihu, ale on, chudak, nabyl dojmu, ze to budu nekde hlasit, a strachy se pocuVpredu mezi krovinami blikla svetla krcmy U Kostlivce Baka. Kiun zakopl a zmlkl.
„Co se stalo?“ zeptal se Rumata.
„Tam je seda hlidka,“ zamumlal Kiun.
„No a co?“ rekl Rumata. „Poslechni si radsi jinou uvahu, velecteny Kiune. My si vazime tech obycejnych, hrubych chlapcu, naseho sedeho bojoveho dobytka, a milujeme je. My je potrebujeme. Od nynejska musi obycejny clovek drzet jazyk za zuby, nechce-li ho vyplazovat na sibenici!“ Zasmal se, protoze to zaznelo jedinecne — v duchu nejlepsich tradic sedych kasaren.
Kiun se najezil a vtahl hlavu mezi ramena.
„Jazyk sprosteho cloveka musi vedet, kde je jeho misto. Buh nedal sprostemu cloveku jazyk k tomu, aby krasorecnil, ale aby lizal boty sveho pana, kteryzto pan jest sprostemu cloveku dan od veku…“
U zabradli pred krcmou preslapovali privazani osedlani kone prislusniku sede hlidky. Z otevreneho okna se linulo zurive ochraptele kleni. Cvakaly vrhcaby. Ve dverich stal sam Kostlivec Bako v potrhane kozene kamizole s vyhrnutymi rukavy a vyplnoval cely vchod svym obludnym brichem. V chlupate ruce sviral sekyru — zrejme zrovna sekal psi maso na jichu, zpotil se a sel se nadychat cerstveho vzduchu. Na schudkach sedel rozteskneny prislusnik sedeho uderneho oddilu, svou osobni zbran — sekyru — drzel mezi koleny. Topor, o nejz se bradou opiral, mu stahl tvar nakrivo. Bylo znat, ze je zmozeny pitim. Kdyz spatril jezdce, polkl sliny a sipave zahulakal:
„Hej, ty tam! Zastav! Slysis, done!“
Rumata vzpurne vysunul bradu a projel kolem, ani okem po nem nezasilhal.
„A lize-li jazyk sprosteho cloveka nespravnou botu,“ rikal pritom nahlas, „zasluhuje, aby byl navzdy odstranen, nebot plati: Tvuj jazyk — muj nepritel…“
Kiun schovany za silnym telem kone kracel dlouhymi kroky pri nem. Koutkem oka Rumata videl, jak se jeho ples leskne potem.
„Stuj, povidam!“ zarval vojak.
Bylo slyset, jak se kutali dolu po schudkach, jak pritom rachoti sekyra, ozyvalo se proklinani boha, certa i vsi urozene verbeze soucasne.
Asi pet je jich, pomyslel si Rumata a povytahl si manzety. Opili reznici. Hracka.
Minuli krcmu a zahnuli k lesu.
„Mohu jit rychleji, jestli je to treba,“ rekl Kiun neprirozene pevnym hlasem.
„Nesmysl,“ odpovedel Rumata a zarazil hrebce. „Bylo by nudne ujet tolik mil a ani jednou se nepoprat. Copak ty nemas nikdy chut se poprat, Kiune? Porad jenom mluvit a mluvit…“
„Ne,“ rekl Kiun. „Nemam nikdy chut se poprat.“
„A to je prave chyba,“ zamumlal Rumata, otocil hrebce a pomalu si natahl rukavice.
Ze zatociny vyleteli dva jezdci.
„Hej, urozeny done!“ vykrikl jeden z nich, jakmile ho spatrili a zarazili kone. „Predloz cestovni prikaz!“
„Vy luzo!“ pronesl Rumata bezvyraznym hlasem. „Nac by vam byl cestovni prikaz? Stejne neumite cist!“
Pobidl hrebce koleny a rozjel se proti vojakum. Maji strach, pomyslel si. Vahaji… No, aspon par facek! Ne… Nic z toho nebude. Tak rad by si vybil nenavist nahromadenou za poslednich ctyriadvacet hodin, ale asi se mu to nepodari. Zustaneme tedy humannimi, vsem odpustime a zustaneme klidni jako bohove. Oni at vrazdi a znesve- cuji, my budeme klidni jako bohove. Bohove nemuseji pospichat, maji pred sebou vecnost…
Dojel az k nim. Prislusnici uderneho oddilu nejiste pozvedli sekyry a zacali couvat.
„No?“ protahl Rumata vyzyvave.
„Ale co to vidim?“ rekl prvni vojak rozpacite. „Vzdyt je to urozeny don Rumata!“
Druhy jezdec okamzite otocil kone a rychle odjel. Prvni porad couval, sekyru spustenou.
„Prosime o prominuti, urozeny done,“ drmolil. „Nepoznali jsme vas. Stala se chybicka. Ve vecech celostatniho vyznamu se vzdycky nejaka chybicka muze prihodit. Chlapci si drobatko zunkli, tresou se samou horlivosti…“ Zacal otacet kone. „Jiste chapete, doba je zla… Chytame prchajici pismaky. Mrzelo by nas, kdybyste si na nas stezoval, urozeny done…“ Rumata se k nemu otocil zady.
„Stastnou cestu, urozeny done!“ vykrikl za nim vojak s ulevou.
Kdyz vojak odjel, zavolal Rumata potichu: „Kiune!“
Nikdo se neozval. „Hej, Kiune!“
A zase nic. Rumata se zaposlouchal a mezi pistenim komaru zaslechl praskot krovin. Kiun se chvatne prodiral na zapad, kde dvacet mil odtud vedly irukanske hranice. A tim to skoncilo, rekl si Rumata v duchu. Konec rozhovoru. Porad totez. Zjisteni totoznosti, nekolik opatrnych jinotaju z obou stran… Cele tydny ztracet cas banalnim zvanenim s vselijakou sebrankou, a kdyz pak prijde do cesty opravdovy clovek, neni na popovidani cas. Je treba ho ukryt, zachranit, dopravit do bezpeci, a on odchazi, aniz mohl pochopit, setkal-li se s pritelem nebo s blaznivym podivinem. A ani ty se o nem nic nedozvis. Oc usiluje, co umi, pro co zije…
Vzpomnel si na vecerni Arkanar. Na hlavnich ulicich dukladne domy z kamene, privetiva lucerna nad vchodem do krcmy, dobromyslni syti kupci popijeji pivo u cistych stolu a debatuji o tom, ze ten svet prece jenom neni tak docela spatny, kdyz ceny obili klesaji, ceny brneni stoupaji, kazde spiknuti je vcas odhaleno, carodejove a podezreli pismaci jsou napichovani na kul, kral je, jak ma byt, veliky a jasny, a don Reba nekonecne moudry a neustale bdely. „Co si toho navymejsleji! Ze je svet kulatej! Pro me za me, at je treba hranatej, ale at lidem neblbnou hlavy!“ „Vzdelanost, mladenci, vzdelanost prinasi tohle vsecko! Stesti prej neni v penezich, chudak prej je taky clovek, tak to zacina, pak je to cim dal horsi, prijdou urazlivy versiky — a najednou je z toho vzpoura…“ „Vsichni patri na kul, mladenci! Vite, co bych udelal ja? Ja bych se ptal primo: umis cist a psat? Na kul s tebou! Pises versicky? Na kul! Umis nasobit? Na kul, prilis mnoho umis!“ „Bino, kulicko, este tri piva a jednou zadelavanyho kralika!“ A venku se po dlazdeni rachotive rozlehaji kroky okovanych bot podsaditych chlapiku s rumenymi obliceji, v sedych kosilich, s tezkymi sekyrami pres prave rameno. „Kamaradi! To jsou oni, nasi ochranci! Ti nedaji dopustit. Za nic na svete. A tamhle je muj, vidite ho? Na pravym kridle! Este vcera jsem mu vlepil pohlavek! Ba ne, chlapci, tohle uz neni zadna doba chaosu! Trun je upevnen, vladne blahobyt, trvaly klid a spravedlnost. At zijou sedy roty! At zije don Reba! Slava nasemu krali! Teda reknu vam, kamaradi, ten zivot je prece jenom nadhernej…“
A zatim po temne rovine Kralovstvi arkanarskeho, ozarovane plameny pozaru a jiskrami pochodni, po cestach a pesinach, utikaji stovky lidi pokousanych komary, s nohama do krve rozedrenyma, pokryti potem a prachem, utyrani, vydeseni, zniceni zoufalstvim, ale pevni jako ocel ve svem jedinem presvedceni, utikaji, jdou, plouti se, velkymi oblouky se vyhybaji stanovistim hlidek, tyto stovky nestastniku postavenych mimo zakon za to, ze dovedou a chteji vylecit a poucit svuj hluboce zaostaly a chorobami zdecimovany lid; za to, ze podobne jako bohove vytvareji z hliny a kamene druhou prirodu, aby tak zkraslili zivot sveho lidu, ktery nezna krasy; za to, ze pronikaji do taju prirody s nadeji, ze tyto taje postavi do sluzeb svemu nevzdelanemu, prastarymi nesmysly zastrasenemu lidu… Bezbranni, mirumilovni, neprakticti lide, kteri znacne predbehli svou dobu…
