a tahl za sebou mec za jilec jako klacek.
„Vsechno chapu,“ pronesl. „Vzdyt jsem to vsechno prozil. Jednu dobu mi tenhle pocit bezmoci a vlastni hanebnosti pripadal hrozny. Nekteri labilnejsi z toho zacinali silet. Poslali je domu a ted je leci. Patnact let jsem potreboval, chlapce, abych pochopil, co je opravdu nejhroznejsi. Hrozne je, Antone, ztratit lidskou tvar. Poskvrnit si dusi, zdivocet. My jsme tady bohove, Antone, a musime byt moudrejsi nez bohove z legend, ktere si zdejsi lid vytvari jakztakz podle svych predstav a k obrazu svemu. Ale pritom chodime po okraji baziny. Staci chybny krok a jsi v bahne, ktere ze sebe do smrti nesmy-jes. Goran Irukansky ve svych Dejinach sestoupeni napsal: Kdyz buh, sestoupiv z nebes, prisel k lidu z Pitanskych blat, nohy jeho zablaceny byly.“
„A za to Gorana upalili,“ rekl Rumata chmurne.
„Ano, upalili. Ale to napsal o nas! Jsem tady patnact let. Chlapce, mne uz se o Zemi prestalo i zdat. Jednou jsem se hrabal v papirech, nasel jsem fotografii jedne zeny a dlouho jsem si nemohl vzpomenout, kdo to vlastne je. Nekdy si najednou s hruzou uvedomuji, ze uz davno nejsem pracovnik naseho Ustavu, ale exponat ustavniho muzea, nejvyssi soudce feudalni obchodni republiky. V tom muzeu je sal, kam bych mel byt postaven. A tohle je na tom nejhroznejsi — szit se s roli. V kazdem z nas bojuje urozeny padouch s prukopnikem. A vsechno kolem nahrava tomu padouchovi, zatimco prukopnik je beznadejne sam, opusteny — Zeme je vzdalena tisic let a tisic parseku.“ Don Kondor se odmlcel a hladil si kolena. „Tak to je, Antone,“ rekl a jeho hlas zacal nabyvat na pevnosti. „Zustaneme prukopniky.“
Nic nechape. A jak by taky mohl? Mel stesti. Nevi, co to je sedy teror, co to je don Reba. Vsechno, ceho byl za tech patnact let prace na tehle planete svedkem, se da tak ci onak vmestnat do ramce vychozi teorie. A kdyz mu vykladam o fasismu, o udernych oddilech sedych, o aktivizaci mestanstva, bere to jako emocionalni vyrazy. „Nezertujte s terminologii, Antone! Terminologicky zmatek miva nebezpecne nasledky!“ Nemuze pochopit, ze bezna uroven stredovekych zverstev byla zlatym vekem Arkanaru. Don Reba je pro nej neco na zpusob vevody Richelieua. Moudry a proziravy politik hajici absolutismus pred svevoli feudalu. Jediny ja na cele planete vidim strasny blizici se stin, jenomze ani ja nemohu pochopit, ci je to stin a kde se vzal… A jak ho mohu presvedcit, kdyz je schopen v nejblizsim okamziku, to je mu videt na ocich, poslat me na Zemi, abych se lecil?
„Jak se dari ctihodnemu Sindovi?“ zeptal se nahlas.
Don Kondor ho prestal provrtavat pohledem, zahucel: „Dekuju, dobre,“ a dodal: „Musime uz si jednou uvedomit, ze ani ty, ani ja, nikdo z nas neuvidi realne hmatatelne plody sve prace. Nejsme fyzikove, ale historikove. Nasi jednotkou casu neni vterina, ale stoleti a nasi praci neni ani setba, spis jen pripravujeme pudu pro setbu. A pritom sem obcas prileti ze Zeme ti… nadsenci, hrom aby do nich… Sprinteri s kratkym dechem…“
Rumata se krecovite usklibl a zacal si mechanicky pritahovat jezdecke boty, ackoli to nebylo treba. Sprinteri. Ano, byli tu sprinteri.
Pred deseti lety Stefan Orlovskij, nazyvany don Kapada, velitel samostrilove roty Jeho cisarskeho Velicenstva, naridil pri verejnem muceni osmnacti estorskych carodejnic svym vojakum, aby zahajili palbu proti katanum, probodl cisarskeho soudce a dva soudni vykonavatele a byl palacovou ochranou nabodnut na kopi. Zkroucen v predsmrtnych mukach kricel: „Jste prece lide! Bijte je! Bijte je!“ — ale skoro nikdo ho neslysel, protoze dav rval: „Palte carodejnice! Prilozte na ohen!“
Priblizne ve stejne dobe na druhe polokouli Karl Rosenblum, jeden z nejvetsich odborniku na selske valky v Nemecku a Francii, vystupujici zde jako obchodnik kozesinami jmenem Pani-Pa, podnitil povstani murisskych rolniku, utokem dobyl dvou mest a byl zabit ranou do zad, protoze se pokousel zabranit drancovani. Jeste zil, kdyz pro nej prileteli vrtulnikem, ale mluvit nemohl, jen provinile a nechapave koukal velkyma modryma ocima, z nichz mu neustale tekly slzy…
A kratce pred Rumatovym prichodem skvele zakonspirovany pritel a informator kajsanskeho tyrana (Jeremy Tufnut, odbornik na dejiny pozemkovych reforem) najednou znicehonic provedl palacovy prevrat, zmocnil se vlady, po dva mesice se pokousel zavest Zlaty vek, tvrdosijne nereagoval na zurive vyzvy sousedu i Zeme, vyslouzil si slavu blazna, stastne se vyhnul osmi atentatum a nakonec byl chycen havarijni skupinou Ustavu a ponorkou dopraven na zakladnu u jizniho polu…
„To jsou veci!“ zamumlal Rumata. „Cela Zeme si dodnes mysli, ze nejslozitejsimi problemy se zabyva nulova fyzika…“
Don Kondor zvedl hlavu.
„No konecne!“ rekl tise.
Ozval se dusot kopyt, zlostne a kvilive zarehtal chamacharsky hrebec, zaznelo energicke zakleni se silnym irukanskym prizvukem. Ve dverich se objevil don Hug, hlavni komori Jeho Jasnosti vevody Irukanskeho, telnaty, brunatny, s kniry bojovne nakroucenymi vzhuru, s usmevem od ucha k uchu a drobnyma veselyma ockama pod loknami kastanove paruky. A znovu sebou Rumata trhl, jako by chtel vyskocit a prichoziho obejmout, protoze to byl prece Paska, ale don Hug si najednou upravil vystroj, na otylem obliceji se mu objevila nasladla ulisnost, mirne se predklonil, pritiskl si klobouk k hrudi a naspulil rty. Rumata letmo pohledl na Alexandra Vasiljevice. Ale Alexandr Vasiljevic zmizel. Na lavici sedel nejvyssi soudce a strazce velkych peceti — levou ruku podeprenou v bok, pravou na jilci zlaceneho mece.
„Znacne jste se opozdil, done Hugu,“ rekl nevlidne.
„Tisickrat se omlouvam,“ vykrikl don Hug a plavne pristoupil ke stolu. „Prisaham pri rachitide meho vevody, ze to zavinily naprosto nepredvidane okolnosti! Ctyrikrat me zastavily hlidky Jeho Velicenstva krale arkanarskeho a dvakrat jsem se potykal s nejakou sebrankou^ Graciezne pozvedl levou ruku omotanou zkrvavenym hadrikem. „Mimochodem, urozeni donove, ci vrtulnik to stoji za chalu-pou?“
„To je muj vrtulnik,“ prohlasil don Kondor podrazdene. „Ja nemam cas na potycky po silnicich.“
Don Hug se vlidne usmal, usedl rozkrocmo na lavici a rekl:
„Takze, urozeni donove, jsme nuceni konstatovat, ze velemoudry doktor Budach tajemne zmizel nekde mezi irukanskymi hranicemi a Uzlabinou tezkych mecu…“
Otec Kabani se pojednou zavrtel na svem lozi.
„Don Reba,“ rekl ze spani vyrazne.
„Budacha nechte na starosti mne,“ rekl Rumata nalehave, „a pokuste se me konecne pochopit…“
KAPITOLA DRUHA
Rumata sebou trhl a otevrel oci. Byl uz jasny den. Venku pod okny probihala hadka. Kdosi, zrejme nejaky vojak, hulakal: „Ty lumpe prrrasiva! Tohle blato vylizes vlastnim jazykem!“ (To nam ten den pekne zacina, pomyslel si Rumata.) „Mlci-is! Pri pateri svatyho Miky, nerozciluj me, nebo se neznam!“ Druhy hlas, hruby a chraptivy, drmolil, ze se na ulici musi Clovek divat, kam slapne. „K ranu drobatko sprchlo a vite prece, jak davno nebyla dlazdena…“ „On mi bude este radit, kam se mam divat!“ „Radsi me pustte, urozeny done, nedrzte me za tu kosili.“ „On mi bude este radit…“ Ozvalo se hlucne plesknuti. Zrejme uz druhy policek — prvni Rumatu probudil. „Radsi me nebijte, urozeny done,“ ozyvalo se zdola drmolive.
Znamy hlas. Kdo by to mohl byt? Nejspis don Tameo. Budu muset zaridit, aby dneska o toho chamacharskeho hrebce obehral zase on me. Zajimalo by me, jestli se nekdy vyznam v konich. My, Ruma-tove Estorsti, se sice od nejdavnejsich dob v konich nevyzname, zato jsme znalci bojovych velbloudu. Jeste dobre, ze v Arkanaru skoro zadni velbloudi neziji. Rumata se protahl, az mu zapraskaly klouby, nahmatal v hlavach postele pletenou hedvabnou snurku a nekolikrat zatahl. V hloubi domu zacinkaly zvonecky. Kluk zrejme kouka na ten skandal venku, pomyslel si Rumata. Taky bych mohl vstat a obleknout se sam, ale byly by zbytecne reci. Zaposlouchal se do nadavek pod oknem. Je to ale silny jazyk! Tomu entropie nehrozi! Jen aby don Tameo toho cloveka neprobodl… Posledni dobou se v garde objevili fandove, kteri prohlasili, ze pro cestny boj maji pouze jeden mec, kdezto druhy pouzivaji specialne pri poulicnich stvanicich — peci dona Reby se pry ted stvanice ve slavnem Arkanaru hodne rozmnozily. Ale ba ne, don Tameo k nim nepatri. Nas don Tameo je trosinku zbabely a navic je znamy politik…
To je otrava, kdyz den zacina hlasem dona Tamea… Rumata usedl a obemkl si kolena pod prepychovou potrhanou prikryvkou. Zmocnujes se ho pocit tizive beznadeje, nejradeji by se roztesknil a oddal myslenkam na to, jak jsme slabi a nicotni proti konkretnim okolnostem… Na Zemi nas neco takoveho ani nenapadne. Tam jsme
